Kihyun

Místo poklidného spánku Jackson svolal mimořádnou schůzi, vyšlo mi to tak tak, že jsem se vrátil od jezera a zrovna ji svolal, takže jsem nemusel vysvětlovat, kde jsem byl. Ne, že bych se mu zpovídal s tím, jak nakládám se svým volným časem.

Původně jsme měli brzy ráno vyrazit do Temného lesa, ale je tu jedna věc, na kterou Jackson zapomněl a to to, že zítra je výjimečný den. Naprosto nespokojen na nás skoro vrčel rozhodnutí, že musíme vpád do Temného lesa přesunout.

Většinou to totiž bývá zhruba každého čtvrt nebo půl roku. Lovci mají významné dva dny, kdy nebojujeme a naše sídlo zaplní a navštíví rodiny, děti a příbuzní lovců. Je to mimořádná událost, protože většina lovců opravdu svoje rodiny nevidí celou tu dobu, takže ty dva dny, kdy sem rodiny dorazí a oni mohou strávit společně alespoň dva dny jsou pro ně nadevše. Jackson chvíli vypadal, že se pokusí tyto dny zrušit, ale nepovedlo se mu to, protože já i ostatní vedoucí jsme stáli za tím, že to nemůže udělat. Už tak byla rána, když před lety zakázal to, že s lovci nemohou rodiny žít v ani na hradě.

Většina rodin lovců žije v ukryté vesnici několik kilometrů od našeho hradu, je to skrytá vesnice, kterou lovci vybudovali právě na ochranu svých rodin. Takže ráno, než začne svítat, se moje a Yixingova skupina nachystá a zanedlouho vyrážíme do skryté vesnice, abychom dělali rodinám lovců doprovod v případě, že by se objevili vlci.

V případě jako je tento, kdy doprovázíme tolik odlišných věkových skupin, tak máme formaci, kdy uprostřed jdou děti, případně starší lidé a ostatní jdou kolem nich, abychom je tímto způsobem chránili v případě napadení, protože hlavně děti a starší se jen těžko ubrání. Po cestě musíme udělat několik přestávek, protože cesta trvá 4 hodiny a děti se rychle unaví. Když už jsme skoro hodinu od našeho hradu, tak kdo může a má sílu, tak vezme děti do náruče, abychom nemuseli zastavovat. Vezmu Kaylu, což je dcera jednoho z lovců, už jsem je doprovázel několikrát, takže zrovna ji a několik dalších dětí znám i jmény.

I tak je cesta dlouhá a velmi náročná. Nejen časově, ale i terén není zrovna jednoduchý. Častokrát se jde do kopce, musíme se vyhýbat kořenům stromů v zemi, které zasahují do cesty, chvíli pak jdeme zase z prudkého kopce a musí se našlapovat opatrně, aby to někomu na rosou pokryté hlíně neuklouzlo. Navíc musíme jít oklikou a ne přímou cestou, oklika je takové menší zlo, jsou to cesty, kde je vysoce nepravděpodobné, že narazíme na vlky, hlavně tedy proto, že většina cesty je i mezi skálami, kam by se vlci svojí velikostí nevlezli. Všechno má své pro i proti, ale raději jít delší a nebezpečnější cestou, než riskovat, že narazíme na vlky. Ve skupině tolika lidí je boj velmi nevyrovnaný a taky velmi nebezpečný. Ještě navíc když je v tak velké skupině tolik civilistů, kdyby nás, lovců, bylo víc, tak by to nebyla tak velká nevýhoda.

Oslavy už pomalu začínají, pod hradem jsou trhy, hudba, balónky, najednou to vypadá jako by situace nebyla až tak zlá, jak ve skutečnosti je. Postaráme se, abychom civilisty dovedli v pořádku až na nábřeží, většina hned hledá své příbuzné. Celým okolím se ozývá smích, hudba, hlasité hovory a dojaté rozhovory, když se většina vidí po tak dlouhé době. Voní tu spousta jídla, většina stánků jsou tu právě s jídlem a s pitím. Jen tak rychlým krokem se podívám, co všechno tu je a pak se ztratím do svého pokoje, hlavně proto, že tyhle výjimečné dny nejsou nic pro mě, hlavně proto, že já žádné příbuzné nemám. Dříve jsem to nesl špatně, pokaždé, když byly tyhle slavnosti, tak jsem trpěl tím, že jsem sám, tím, že vím, že mě nikdo nepřijde navštívit, Ale teď už to beru jinak, zvykl jsem si a už to neberu tak jako předtím. V pokoji se převléknu, dám si dýku za pas, kdyby náhodou a vezmu si velký látkový pytel. Dám si do něj starší deku, knížku a pár věcí, v tomhle hluku bych si nemohl číst ani bych nemohl odpočívat, takže se odklidím k jezeru, kde bych mohl mít alespoň klid.

Ačkoliv je škoda, že takhle ráno, tam nenarazím na Kyunnieho. Od té doby, co jsme se poznali, mám pocit jako by se můj svět změnil - k lepšímu. Vždy jsem se cítil jako bych měl v srdci obrovskou díru a teď mám najednou pocit, jako by se ta díra zaplňovala pokaždé, když jsme nerušeně spolu. Je to zajímavé, jak…jak to popsat? Celou dobu se snažím nějak svůj život změnit a celé roky to nešlo a teď najednou…jako by to šlo ze dne na den, od té doby, co jsme se poznali je to jako…by otočil můj svět o 360°.

Hodím si pytel přes rameno a zadním vchodem hradu, abych se nemusel prodírat davem lidí na nádvoří, vyjdu do lesa, abych se vydal k jezeru. Dostávám se k jezeru blíž a blíž a cítím najednou tu úlevu. Dojdu na trávu u jezera a položím na ni pytel, chytím si lem košile, abych si ji přetáhl přes hlavu a svlékl, ale nakrčím obočí, když slyším sýpání a hlasité oddechování. Natočím hlavu na stranu a vytřeštím oči. Naproti mně, na druhé straně jezera leží ten obrovský bílý vlk z minula, s tím rozdílem, že jeho srst je momentálně zbarvená do ruda. Proboha, co se mu stalo? Těžce oddechuje, škube sebou - nejspíš kvůli té bolesti. Bože, co mě to napadá, zbláznil jsem se? Ihned chytím znova pytel a rozběhnu se do hradu, běžím, jak nejrychleji můžu, v hradu proběhnu kolem dveří od svého pokoje a zaběhnu rovnou do skladu, kde máme lékařské vybavení. Otevřu svůj látkový pytel a začnu do něj házet obvazy, dezinfekce, jehly, nitě, vše, u čeho mám pocit, že to budu potřebovat. Jakmile mám pocit, že mám všechno, tak hned vyběhnu ze skladu a běžím zase zpátky k jezeru. Bože, musel jsem se opravdu zbláznit. Opravdu mi muselo přeskočit, nepraštil jsem se do hlavy?

Během hádky sám se sebou doběhnu zpátky k jezeru. Fajn, nejdřív ho musím z dálky vzbudit, nemůžu dojít až k němu, mohl by se leknout a napadnout mě. Pokud mě nenapadne i tak.

"Haló." Šeptnu polohlasem a opatrně udělám krok k němu. Trhne sebou a ztěžka vydechne. Pomalu otevře oči a já sebou trhnu, když se na mě jeho krásně modré oči upřou. Zapře se o přední packy a vypadá jako by chtěl vstát, ale nemá dostatek sil a skončí zpátky na zemi. "Neublížím ti, ano." Šeptnu a opatrně se přiblížím až k němu. Jeho oči mě sledují, ačkoliv se mu skoro zavírají tou bolestí a únavou. Jsem blázen. Natáhnu ruku k jeho čumáku, vidím, jak se jeho čumák lehce nakrčil, jak opatrně nasál moji vůni a nakonec se mé ruky lehce dotkl. Opatrně k němu ruku natáhnu a pohladím ho mezi ušima, i přes jeho evidentní bolest mu párkrát zamrská ocásek, překvapím se a opatrně si k němu dřepnu. Začnu vybalovat z pytle lékařské potřeby, u toho mu říkám, co na co je a že ho ošetřím a neublížím mu. Jeho oči se na mě dívají, až mi bere dech to, že vypadá jako by mi rozuměl, jako by mě poslouchal. Začnu ho ošetřovat, opatrně mu dezinfikuji rány a uklidňuji ho, když bolestně zakňučí. Pár hlubších ran mu musím zašít, hlavně jednu blízko krku, dokonce jsem v té ráně našel zaseknutý zub a je mi jasné, že se pral s vlkem. Hlavou mi hned proběhne zase to, že prý existují dvě skupiny vlků…je možné, aby to byla pravda?

Lehne si na bok a já na něm vidím, jak se snaží nespat a snaží mě sledovat, ale jeho oči ho neposlouchají, pak si všimnu, jak se snaží odšoupat k jezeru a odvodím si, že má asi žízeň.

"Tak počkej, to vymyslíme." Zamyslím se a nakonec vytáhnu ze svého pytle deku, ani nevím, jak se mi podaří dát tu deku pod něj, ale podaří se mi to hlavně proto, že se mi z posledních sil snaží pomáhat a snaží se různě nadzvedávat, abych pod něj deku dostal. Když se tak stane, tak opatrně vezmu rohy deky a snažím se ho odtáhnout k vodě. Jde to těžce, hodně těžce, protože je hodně těžký, ale pořád se mi snaží pomáhat. Nakonec ho k vodě dotáhnu alespoň do takové blízkosti, že se natáhnu, naberu vodu do dlaní a přiblížím ji k němu, když mi vodu z dlaní vypije, tak naberu další. Překvapím se, když mi najednou položí hlavu na kolena, když u něj klečím a hned ve vteřině usne. A tak začnu fascinovaně hladit jeho srst a užívám si to a s údivem si ho celého prohlížím.

***

Changkyun

Cítím se jako na obláčku, najednou jako by všechny starosti byli ta tam, jako by všechny pocity byli jen kladné. Je jedno, co se stalo, jak mi je, i přesto se cítím tak moc v klidu, v bezpečí, že je to až jako sen. Ano, jako bych snil. Vše, co se stalo, vše špatné, moje minulost, je pryč. Cítím se jako bych ve svém životě nezažil žádné chmury. Žádná příkoří, jen si žil ve snu, v bezpečném a krásném snu. A i když moc dobře vím, že to není pravda. Uvědomuju si, že se mílím, že bych se měl vzbudit z toho nádherného snu a být v realitě, kde není vše tak nádherné, ale nechce se mi. Chci v tomto snu zůstat o něco déle. Cítit tu nádhernou vůni, která mě obklopuje, cítit, jak se mnou prožírá až do samého nitra a uklidňuje mé bojem rozpůlené srdce.

Chtě nechtě se ale musím vzbudit. Otevřít oči a ukončit mé snění. Ale když je pomalu otevřu, můj pohled je rozostřený, tak mě do čumáku praští zase ta nádherná vůně. Že by přeci jen vše nebylo sen. Když se mi pohled zaostří, tak zvednu oči a vytřeštím je, když vidím Kihyuna. Podle oblohy je už večer a on sedí, zatím co já mám položenou hlavu na jeho klíně a spí. Spí v přítomnosti mě jako vlka. Nevím, jestli mě to děsí, ten jeho klid, ta důvěra ve mně, že mu nic neudělám, nebo mě to těší, že ze mě cítil tak kladné emoce na to, aby vedle mě spal. Pomalu se mi podaří zvednout hlavu, ale hned sebou bolestí škubnu. Sakra, musím sebrat sílu, abych došel aspoň za Baekhyunem. Ale i s jeho krví bude některým ranám trvat tak den, než se úplně uzdraví. Moje bolestné škubnutí, ale způsobilo, že se Kihyun probral a zadíval se na mě. Možná se v jeho očích mihl strach anebo to byl jen respekt, ale chvíli se nehýbal. Nahnul jsem se k němu a olízl jsem jeho tvářičku. Překvapeně vytřeštil oči, ale zahihňal se a pohladil mě po hlavě a já opět cítil tu nádhernou vůni. Cítil jsem to z jeho doteku, z jeho úsměvu. Tělem mi projel nádherný pocit a nos mi zaplnila tak sladká vůně, že bych jí mohl čichat každý den, ale nikdy by mě neomrzela.

Trhnu sebou, když ucítím Baekhyuna. Kihyun sebou trhl a zadíval se na začátek lesa. Nevím, jestli cítil povědomě, že je na blízku jiný predátor anebo už Baekhyuna spatřil. Otočil jsem hlavou, abych viděl, že opravdu stojí na hranici lesa a jeho dvoubarevná očka nás obezřetně sledovali, zatím co se mu zvedaly pysky v náznaku vrčení. Opatrně jsem se zvedl a Kihyun se hned taky postavil. Když jsme oba stáli pevně na svých nohou, tak jsem měl hlavu výš než tu jeho, a proto jsem se sklonil, abychom byli aspoň ve stejné úrovni očního kontaktu. Nevím, jeho pohled přišel mi smutný.

"Musíš jít?" špitne a já lehce kývnu a on se překvapí nad tím, že mu rozumím. Je pravda, že lidé nevědí, že jsme také lidé, že jsme vlci i lidé, myslí si, že jsme jen krvelačné bestie, nepřemýšlející, nebo aspoň ne natolik. "Uvidíme se někdy?" špitne znovu, když se pomalým pohybem začnu otáčet k němu zády. Zarazím se. Ne, je to moc riskantní, ale…chci ho vidět. Jako Kyunnie i jako vlk. Znovu přikývnu a kulhavým krokem se vydám do lesa. "Zítra?" vypískne rychle, "Ve stejný čas jako dneska??" vyjekne za mnou, a když se na něj znovu otočím, tak vidím, jak si pevně svírá tričko. Přikývnu, zaštěkám na něj, a nakonec zavyji a pak už se na něj nepodívám. Jen z toho důvodu, že by mě to přemohlo. Ten pud být s ním, ten pocit, že opustit ho není to správné. Radši přestanu i na chvíli dýchat, aby mě jeho vůně nelákala k tomu, abych se u něj schoulil a nechal si čechrat srst. Baekhyun se ještě na Kihyuna zadívá a pak se o mě otře a packu mi zahákne pod tou mou tak, že máme přední packu z jedné strany zkříženou a on mi tak pomáhá, abych nespadl. Pomalu, hodně pomalu dojdeme do tábora. Kde už je vše sbaleno a já vytřeštím oči.

Nemůžeme tu zůstat šeptne telepaticky Baekhyun a já se smutně ohlédnu směrem k jezeru. To znamená, že vidět ho bude těžší, budu běhat dál, abych ho mohl vidět, ale i tak...moc rád to udělám. Hned, jak dojdeme do tábora, tak sebou šlehnu na zem a přeměním se. Nemám sílu zůstat ve vlčí podobě, i když mě přeměna stála hodně sil, tak je pro mě lepší být jako člověk. Baekhyun se hned také přemění, rozřízne si dýkou dlaň a začne ji kapat do misky, začne v ní hned máchat hadr a potírá mi jím rány. Pálí to, není to bolest, je to jen pocit toho táhnutí, toho, jak se mi tkáně spojují. Neptá se na to, kdo to byl u jezera. Je mi jasné, že něco tuší, Kihyunův pach byl mnou nasáklí, a navíc vůně Saatuse Lill je něco tak zvláštního, že nejde s ničím zaměnit, a i když nebyla cítěna několik let, možná i staletí, tak je to vůně, kterou mají vlci zarytou v genech a hned ji poznají.

"Ta rána na krku, bude trvat dlouho, bude se hojit tak dva dny, je to moc hluboká rána. Stejně jako ta na ruce. Promiň, víš, že u tebe je to jiné." špitne a já bolestně přikývnu. U ostatních jeho krev zabere okamžitě a do pár minut jsou rány vyléčené, u mě to trvá dlouho, mám jiné geny, jinou stavbu těla, jiná krev mi proudí v žilách a celkově jsem odlišný. Jeho krev m sice vyléčí, ale s delším rozdílem.

"Dnes v noci odejdeme, mluvil jsem se Zhangjingem, studoval mapy celou dobu, co jsi byl pryč a našli jsme místo, které dokonale pohltí náš pach a nikdo nás tam nenajde," zadívá se na mě pyšně a já se na něj zadívám s očekáváním. "Zhangjing prošel několik spisů a po dlouhé době pátrání jsme přišli na to, že vně vodopádů u vlčí stezky je jeskyně, dost hluboká a dost skrytá na to, aby na ní někdo přišel. Navíc jen podle názvu té stezky se tam vesničané neodváží a lovci by potřebovali dost dobré vodítko, aby sám uvnitř vodopádu našli. Voda zakryje náš pach a bezpečně nás ukryje." usměje se na mě a já ho poplácám po rameni, když si dokážu sednout. Musím ho pochválit. Vymysleli to úžasně.

"Ale není to už na území pum?" odkašlu si, když mi hlasivky neslouží tak, jak bych chtěl a on se zasměje.

"Vyslali jsme tam Zhangjinga, znáš ho, překecal je, že to je akutní, a že budeme lovit mimo jejich loviště, abychom si nebrali potravu a v tom případě nás tam nechají." mrkne na mě a očekávajíce na mě mrkne a já ho znovu pochválím.

"Dobře, ať se tam nejdřív vydá jedna skupina. Přesouvat se všichni je nebezpečné," kývnu na ostatní. "já se přesunu jako poslední, přeci jen jsem ještě zraněný, den to bude trvat, než se všichni přesuneme." zaskuhrám a hned si unaveně lehnu. Neusnu, a tak slyším, jak všichni kolem pobíhají a berou si věci a pak se rozloučí s tím, že odcházejí. Bože, podle toho, co jsem slyšel, je vede Minhyuk a Xukun mu dělá navigátora…nikdy tam nedojdou, právě jsme přišli o půlku smečky. Ušklíbnu se nad svou myšlenkou a netrvá to dlouho a vyčerpáním usnu.

"Kyunnie, vstávej." dloubne do mě Baekhyun a já sebou trhnu. Do očí mě mlátí paprsky zapadajícího slunce, rozhlédnu se kolem sebe. Všechny věci už jsou přestěhované a já se překvapeně zadívám na Baekhyuna, který sedí vedle Zhangjinga a Xikana.

"Mh." promnu si oči.

"Všichni už šli, spal jsi dva dny, ale tvoje tělo už je vyléčené, je čas i pro nás se přesunout." zvedne se a protáhne se. Vytřeštím oči. Panebože…Kihyun. Rychle se zvednu na nohy a rozhlédnu se dezorientovaně kolem sebe.

"Běžte napřed, potřebuju si něco vyřídit!" vyjeknu.

"Čekal na tebe," špitne Baekhyun a uchechtne se. Zastavím se v kroku a zadívám se na něj. "čekal na tebe ráno…a večer…myslím, že čekal na tebe jako vlka…a na tebe jako člověka…čekal dlouho." zvedne se a přemění se do vlka. Cestu znášštěkne po mě a s ostatními se rozeběhne k vodopádu, našemu novému domovu. Jako člověk se rozeběhnu k jezeru. Zatím co běžím, tak se den pomalu mění na noc. Panebože, snad…snad dnes přijde.

Unaveně doběhnu k jezeru a opřu se rukama o kolena a hlasitě oddechnu. Hned se začnu rozhlížet a setřu si pot z čela a krku a pak se zarazím, když mám na ruce krev. Sakra, jsem celý od krve. Co teď.

Než se stačím otočit, abych se svlékl a skočil do jezera, tak uslyším zalapání po dechu.

"Kyunnie?" otočím se a vidím Kihyuna, jak na mě vytřeštěně hledí, na to, jak si pevně skousne ret a posmrkne. Překvapeně se na něj usměju. "K-Kyunnie!!" rozeběhne se ke mně a obejme mě a já vytřeštím oči. "Panebože, Kyunnie, měl jsem strach, že se ti něco stalo, nepřicházel jsi a t-teď jsi od krve." zadívá se na mě a já vidím v jeho očích smutek. Usměju se.

"Promiň…byl jsem ve městě a t-ta krev to nic není, jen taková …nehoda." usměju se na něj a pohladím ho po vlasech. Sklopí hlavu a hlasitě si oddechne, a to i mě způsobí to, že si oddechnu. I kdybych měl každý den běhat sto kilometrů, abych ho viděl, tak to udělám. Přeci jen, je to moje Luna a jen s ním je mi dobře a mám v duši klid. Nasaji jeho vůni, tak aby nic nepoznal a slastně vydechnu.