Kihyun

Užíval jsem si tu chvíli, kdy se na mě rozbíhali lovci, když jsem seděl na louce. Jak křičeli, že musí hlídat, abych neutekl. Hrdě jsem se postavil a natáhl ruce, aby mi mohli dát bez problémů pouta, celou cestu do hradu jsem se tvářil hrdě a nezlomně, neudělám Jacksonovi tu radost, aby viděl moji bolest. Moc dobře vím, jakou radost by mu to udělalo, dokážu si představit jeho samolibý vítězný úsměv. Nechal jsem se zavřít do cely smrti, logicky to jsou cely, ve kterých čekají vězni na svoji smrt. Jako poslední přání jsem měl nárok na to, abych si určil ze svých věci nějaké kusy oblečení, které chci mít na sobě, takže se domluvím s Chanyeolem, aby mi oblečení donesl.

"Ten kretén všude vyvěšuje ty letáky." Nasraně kope do zdi, když mi do cely donese oblečení, stoupnu si k němu zády a začnu se svlékat.

"Už bude klid." Zašeptám.

"Hele, Kihyun, je to normální?" polkne a rukou mi ukazuje na záda, snažím se přes lopatky ohlédnout, abych to viděl a překvapím se, když Saatuse Lill vypadá jako by blikala. Na vteřinu svítí modře a pak barva zase zmizí…jako by mi to dávalo najevo, že Kyunnie přemýšlí. Ale to je blbost, proč by nade mnou přemýšlel.

Sedím v cele a sleduji přes mříže, jak měsíc svítí na obloze a celou ji osvětluje. Zavřu oči a lehnu si na nepohodlnou postel. V mysli se vracím do doby, kdy bylo všechno v pořádku, do doby, kdy jsme se na sebe s Kyunniem usmívali, kdy jsme se na sebe těšili a tajně se scházeli. Proč mi najednou přijdou ty vzpomínky tak vybledlé…prázdné…jako by se z nic z toho nikdy nestalo, jako by všechny vzpomínky byly jen výmyslem. Rád bych se té bolesti už zbavil…a chtěl bych, aby se té bolesti zbavil i on.

"Nerozmyslíš si to?" zeptá se mě Jackson namyšleně, když pro mě přijdou. Hrdě se zvednu z postele a opovrženě se na něj zadívám.

"Nemám si co rozmýšlet." Projdu kolem něj s hlavou vztyčenou, nechám si spoutat ruce a pak se nechám vést davy lidí až k šibenici. Někteří lidé mlčí, někteří křičí negativa na mě, někteří negativa na Jacksona, ale těch je málo…taková slova si moc lidí nedovolí říct nahlas. Moje srdce naposledy bušilo takhle zběsile, když byl Kyunnie nablízku, nechápu, proč tak zběsile buší zrovna teď. Možná mě ovládá strach ze smrti? Ačkoliv si to neuvědomuji?

Všechno se to seběhlo tak rychle, že se ani nenaději a sedím Kyunniemu na hřbetu. Vzlykám a pevně se ho držím, sotva mají moje plíce schopnost se normálně nadechnout. Snažím se potlačovat vzlyky, ale nejde to, nejde ať se snažím sebevíc a pokračuje to, dokud nedoběhneme k vodopádům. Moje srdce buší jen z představy, že bych mohl dostat druhou šanci, mé srdce skáče radostí jen při pomyšlení na to, že si to možná Kyunnie nechá vysvětlit.

První dny…no, skoro celý první měsíc byl hodně těžký a hodně zvláštní. Kyunnieho smečka byla proti tomu, abych žil s nimi. Pro mír a lepší zvyknutí jsem jim řekl, že budu bydlet na té louce jako posledně, alespoň do doby, než si na mě zvyknou…než se třeba celá situace alespoň trošku uklidní a než budou všichni včetně Kyunnieho ochotni mi znovu důvěřovat. Pokud se to vůbec může stát. Kyunnie mi říkal, že mi neslibuje, že se to všechno vrátí do starých kolejí a že to všechno bude tak krásné jako předtím. Jen že mi chce dát druhou šanci a necháme všemu volný průběh, nebudeme na věci spěchat a uvidíme, jak to všechno dopadne. A já byl rád…ačkoliv prvních pár dnů jsme na sebe s Kyunniem skoro nepromluvili. I když nic neřekl, věděl jsem, že je proti tomu, abych pomáhal s lovem, ale chtěl jsem být nějakým způsobem užitečný.

Skoro po měsíci, když jsem se zrovna snažil založit si oheň, abych se u něj zahřál, tak mě vyrušilo Kyunnieho odkašlání. Celý jsem nadskočil a lekl jsem se, chytil jsem se za srdce a skoro jsem spadl do nachystaného ohniště, ale podařilo se mi získat rovnováhu zpátky. Překvapeně se podívám na Kyunnieho, který měl reflexně ruce vymrštěné před sebe jako by mě chtěl chytat kdyby byla potřeba.

"Kihyun, no…nepůjdeme se trošku…projít…?" odkašle si a já se neubráním překvapení v mých očích. Mé srdce překvapením zapomene na pár úderů, ale pak to vynahradí tím, jak moc zběsile začne bušit. Polknu a přikývnu, jdeme tiše vedle sebe, ticho mezi námi přeruší jen, když jeden z nás šlápne na větev a ozve se křupnutí.

Ani nevím, jak jsme došli až k našemu jezeru, ale došli jsme a opatrně jsme si k němu sedli. Trvalo to nějakou dobu, než se Kyunnie zpříma nadechl a zeptal se mě, jestli bych mu nechtěl vyprávět o sobě…o své minulosti a o tom, co bylo.

"No,…bydlel jsem s rodiči tady u květinové louky, co je za lesem," ukážu tím směrem, je to ta louka, na které jsem čekal, až si pro mě lovci přijdou. "když mi bylo 10, tak naši chatku napadli vlci a moje rodiče zabili. Neumřel jsem jen proto, že se tam objevil lovec a vlky zahnal…ten lovec byl Jacksonův táta…byl jsem sirotek, neměl jsem kam jít a neměl jsem jinou možnost, než se stát lovcem…vše jsem se učil, snažil jsem se být ukázkovým lovcem, ale pravda byla taková, že mě vlci vždy fascinovali, už jako malý jsem chtěl nějakého vidět, nějakého se dotknout…přečetl jsem všechny spisy a knihy, které o vás byly a pořád mi to nestačilo…i když jsem se měl stát lovcem, tak jsem ty spisy tajně četl…," pokračuju ještě pár věcmi, které se stali, než jsme se s Kyunniem poznali. "podle toho, co mi říkal Chanyeol a i Jackson, tak mě nechal sledovat…bylo mu divné, kam pořád chodím a co chodím dělat…nevěděl jsem to…ze začátku jsem byl pozorný a obezřetný, takže je to moje vina, že…že jsem si nevšiml, že mě sledují…čím víc jsem do tebe byl zamilovaný, tím víc jsem k tobě spěchal, když jsme se měli vidět a myslím, že…to byla ta chyba, proto jsem si nevšiml, že mě začali špehovat. A pak u mě v pokoji Jackson našel spisy o Saatuse Lill, které mi dala kořenářka po tom, co si všimla, že jsem Luna. Všechno se vším se sešlo a…dopadlo to tak, jak jsem nechtěl," prohrábnu si vlasy. "věř, že kdybych věděl, jak to všechno může dopadnout, tak to udělám všechno jinak." Smutně se na něj koukám a on na mě kouká vcelku….překvapeně.

Seděli jsme tam ještě několik hodin, než jsme se téměř v tichosti zvedli a vydali se nazpět. Ze začátku bylo ticho mezi námi hodně těžké, pořád je, ale cítím se jako by se to možná začalo trošku měnit, jako by se ten vzduch mezi námi začal pročišťovat.

Dovede mě až k mojí skrýši a chvíli sleduje, jak mi rozděláváni ohně nejde a následně se rozhodne, že mi pomůže.

"Děkuju." Usměju se na něj, když oba dřepíme u ohniště. Jakmile se naše pohledy střetnou, tak si uvědomím, že už je to moc dlouho, co jsme u sebe byly takhle blízko. Oba ztuhneme v pohybu, cítím, že on je tím stejně paralyzovaný jako já. Oba jsme se k sobě nahnuli o necelý centimetr a oba jsme sebou nervózně trhli a Kyunnie rychle vstal.

"Dobrou noc, Kyunnie." Špitnu a doufám, že mé rudé tváře nejdou v záři plamenů tolik vidět.

"Dobrou noc." Šeptne a po chvíli se vytratí.

Ačkoliv jsem tu sám, je to trošku jiné, než to bylo posledně. Zahřívá mě naděje, že se to možná urovná…i s Kyunniem a i ostatními. První, kdo se ke mně rozhodl přiblížit a zkusit se skamarádit byl Xukun a Zhengting.

Zrovna jsem seděl na louce, neměl jsem co dělat, tak jsem pletl čelenku z kytek. Ani jsem si jich nevšiml, byl jsem do toho tak zabraný, že mi nepřišlo divné, že mi někdo dýchá na krk, protože mi oba nejdřív zvědavě hleděli přes rameno, skoro jsem se jich lekl, když se ozvali. Nakonec si ke mně oba sedli, chtěl jsem je to naučit, ale…oba byly vcelku nešikovní, nešlo jim to, tak jsem jim jako cenu útěchy každému čelenku z květinek. Oba nadšeně pískali a nakonec se mnou na louce byly až do večera.

"Kihyun?" dloubne do mě opatrně Xukun.

"Hm?" zamrkám na něj, zatímco mi Zhengting strká pomněnku za ucho i přes moje protesty.

"Co kdybys s námi dneska povečeřel? Jsi pořád tak sám..je mi to líto." Našpulí rty a srovná si čelenku z pampelišek.

"To je nápad!" nadšeně s ním Zhengting souhlasí, na můj názor se ani neptají a táhnou mě k vodopádům. Chci si sundat pomněnku, co mám za uchem, abych nevypadal před Kyunniem, že tím něco sleduju, protože jsou to jeho oblíbené kytky a moje taky, ale Zhengting mě plácne po ruce a i přes mé protesty, protože si nemyslím, že to je dobrý nápad, spíš si myslím, že je to všechno až moc rychlé, mě ti dva táhnou k vodopádům na nevhodně načasovanou večeři.

***

Changkyun

Zrovna se Zhangjingem připravujeme večeři. Tedy po dlouhé době jsme se rozhodli navečeřet jako lidé, a tak musíme maso uvařit. Žádná zbytečná koření nebo přílohy, kterým lidé chuť masa akorát tak kazí. Ale jen čisté opékání nad ohněm nebo vaření ve vodě.

"Dneska bude moc hezké počasí, najíme se venku?" přiběhne udýchaně Baekhyun a snaží se, aby to vypadalo, že vůbec odněkud neutíká. Poslední dobou chodí dost pryč. Zezačátku chodil pryč, když jsem byl zraněný a nepohyblivý a on musel zajišťovat některé zásoby, které v lese nenajdeme. Ale teď chodí myslím si, že i z vlastního důvodu. Nebudu se ho ptát, protože by mě zabil, když já kdysi chodil pryč každý den hned ráno po lovu.

"To není špatný nápad." zašvitoří Minhyuk a začne odnášet ven misky na jídlo a vždy hlasitě vyjekne, když proběhne skrz vodopád. Místo toho, aby vzal co nejvíc věcí najednou a proběhl vodopádem nanejvýše dvakrát, tak bere misky po dvou, do každé ruky jednu…to tu budeme dlouho. Xikan se nakonec smiluje a vezme zbytek misek a řekne Minhyukovi, aby se šel posadit. Vstanu a dojdu ven rozdělat oheň, aby nám nebyly zima a měli jsme světlo, když slunce zapadá a na zem roztáhneme deky.

"Maso je hotovéé." vyběhne Zhangjing a taky vypískne, když ho svlaží proud vody. Zadívám se kolem sebe a musím se usmát nad tím, jak je to vše nádherné. Kolem hučí voda, která neničí atmosféru, spíše naopak dodává tomu jakési kouzlo. Kolem poletují světlušky a vše je tak nádherné, že se musím usmívat.

"Jsme zpátky." ozve se hlas z lesa, zadívám se směrem a ostatní vlci hlasitě zapískají, když vyjde Xukun a Zhengting s květinovou čelenkou kolem hlavy, moc se jim ta pozornost líbí, tak se začnou do kroku vlnit a hlasitě se smějí. Zasměju se nad jejich kreacemi, než uvidím další osobu, která vyjde z lesa. Srdce se mi nepříjemně zastaví, několikrát se zatřepe a pak se rychle rozbuší. Byl tak krásný. Jeho tvář osvětlovala záře ze zapadajícího slunce, poletovali kolem něj ty malý svítící broučci a on nesměle zvedl oči. Nejdřív se v rychlosti rozhlédl, než se zahleděl do mých očí a na jeho tváři se rozpálili červánky, takové, jaké jsou na obloze…akorát mnohem krásnější. Když jsem pohledem sjel na pomněnku, kterou měl za ouškem, tak jsem se musel usmát.

"Co ten tu dělá." zavrčí Xikan a odfrkne si.

"No tak, my ho pozvali, může tu býýt, prosím, Kyunnie!" Xukun začne prosit a škemrat a snaží se na mě zapůsobit svou roztomilostí. Hlasitě si povzdechnu a plácnu ho do čela.

"Může." šeptnu a vidím, jak se na jejich tvářích vykouzlil úsměv. Kihyun dojde opatrně k dece, ale tu mu zasedne Zhengting, tak si chce sednout vedle něj, ale tam si sedne Xukun a mrkne na něj ať si sedne ke mně. Trochu se odšoupnu, aby měl na dece prostor. Opatrně ke mně dojde a pohledem nejdřív poprosí o moje svolení. Když přikývnu, tak si opatrně sedá a pohledem střílí po smečce.

"Na." Baekhyun mu podá misku s nakrájeným masem a Kihyun si s nadšením přijme. I já si naberu maso a společně začneme jíst a po chvíli se napjatá atmosféra změní na…no, na tu praštěnou smečku, kterou znám, začnou se všichni smát, dělat blbosti, navzájem si, jak říkají, z lásky nadávat a postrkovat a ani já a ani Kihyun se neudržíme a začneme se smát.

"A prý když se půjde proti proudu řeky, tak narazíš na gobliny!" vyjekne polekaně Xukun.

"Ale…kolikrát musíš jít protiproudu řeky…to, že řeka teče jinak, než já potřebuju, přeci neznamená, že půjdu jinam, ne?" Zhangjing se podrbe v zátylku.

"Říkám ti to, jak jsem to slyšel od dětí z vesnice!!" vyjekne dotčeně.

"Kolik jim bylo?" zeptá se Minhyuk nadšeně a všemu věří.

"Jeden byl ještě v kolébce, ten toho moc nenamluvil, nejvíc jsem si rozuměl s Bufanem, je mu pět." nadšen vypískne. No, nebudu komentovat to, že se vydal do vesnice, aby si hrál s dětmi. Všichni se hlasitě zasmějí, a nakonec to skončí tak, že většina z nich se válí v jezeře a z té jejich lásky se perou.

"Půjdeme se projít?" špitnu směrem ke Kihyunovi, když se smíchem sleduje, jak se Xukun, Zhangjing a Minhyuk perou ve vodě. Otočí se na mě a přikývne a pak se zvedne ve stejnou chvíli jako já. Společně se vydáme, ech, proti proudu řeky a já doufám, že na žádného goblina nenarazíme. Jdeme vedle sebe a já zase cítím to, co před tím, to, že mezi námi nemusí být hovor na to, abychom se oba cítili pohodlně, a navíc plně vědomi toho, co chce ten druhý říci.

"Kihyun…Kiki," špitnu, překvapeně se zastaví a zadívá se na mě, když stojíme na louce. Vybídne mě pohledem, abych mluvil, ale zakroutím hlavou a dám mu pár neposlušných pramenů za ouško a poupravím mu pomněnku. "sluší ti." usměju se, jeho tváře se opět začervenají a sklopí pohled. "Kiki, jestli chceš…můžeš být s námi v jeskyni." usměju se na něj, jen na chvíli, jen tak lehce. Vytřeští oči a začne zuřivě kývat hlavou.

"Chci, moc chci, ale…co smečka." špitne. Zasměju se.

"Viděl jsi je, jsou to blázni, ale mají dobré srdce. Během té večeře si na tebe všichni zvykli a přijali tě. Teď jsi jejich rodinou. Říká se vlk, se kterým sdílíš srnu je buď tvůj bratr nebo tvoje družka. Vlci se jen tak s někým o jídlo nedělí. Věřili ti na tolik, aby tě nechali jíst…nevidím důvod, proč bys nemohl jít k nám." pohladím ho po tváři a on na chvíli zavře oči a tiše vzlykne. Překvapím se a ruku stáhnu.

"A…a ty s tím problém nemáš?" zvedne oči, podlité slzami. Tak nádherně se leskly. Zapřemýšlím, za tu dobu se toho dost změnilo. Po tom, co jsem vyslechl jeho příběh jsem pochopil, co tím bohyně jezera myslela. Věděl jsem, že jsem jednal unáhleně. Byl jsem zaslepený jen svou pravdou bez toho, aniž bych mu dal možnost se vyjádřit. Po dlouhé době se moje srdce a můj rozum na něčem shodli, a to na tom, že ho stále miluji a milovat budu navždy.

"Ne…nemám," šeptnu, nahnu se k němu a než stačí cokoliv udělat, tak se svými rty vpiju do těch jeho. Cítím, jak se celý zatřásl. Jak mi do polibku tiše vzlykl a třesoucíma se rukama mě objal kolem krku. Pohladil jsem ho po tváři a palcem setřel jeho slzy a tím, co jsem se nechal unášet tím nádherným pocitem. Byl to příval neuvěřitelně moc emocí. Chtělo se mi brečet, bylo mi tak moc smutno. Pak jsem se chtěl smát, vyjádřit svou radost světa. Chtěl jsem být naštvaný, sám na sebe za to, jak rychle jsem mu odpustil a pak jsem cítil úlevu, že jsem si to odpuštění dopřál takhle brzo. Přitiskl jsem ho na sebe více a oba jsme slastně něco nesrozumitelného do polibku zašeptali, než jsme se odtrhli a pomalu se pustili z náruče.

"Pojď, je čas jít spát." chytím ho za ruku, oněměle se nechává vést, a když dojdeme zpět do tábora tak se překvapím, když najdu všechny v pozici ležmo, jeden přes druhého a zároveň vedle sebe.

"KYUNIIIIIIE." vyjekne Baekhyun a nadšeně se zasměje a zamává na mě nějakou láhví v ruce. Přičichnu si k ní a nakrčím nos.

"Co to je?" vyjeknu a podrbu svůj nosánek. Kihyun se zasměje a chytí se za břicho.

"To je slivovice, vesničané jí pálí ze švestek a dělají z toho alkohol," zasměje se a vezme mu láhev a napije se. "ochutnej." napiju se a zkřiví se mi tvář tou hořkou a silnou chutí.

"Vždyť to…jako švestky nechutná," zakňučím a on se znovu zasměje. "navíc, kde to vzali a co jím je?" nechápavě se posadím na zem a doplazí se ke mně Xukun a prstem mě začne píchat do tváře a u toho mumlá něco nesrozumitelného.

"Minhyuk to vzal vesničanům, celou bednu, hahaha!" vyjekne Zhengting, zatímco nahatý pobíhá kolem jezera a řve o tom, že jeho velikost zakryje měsíc, doufám, že tou velikostí myslel třeba. Ego.

"Ah, jsou jen opilí." Kihyun si ke mně sedne a odstrčí Xukun se zvláštním druhem vrčení a sedne si blízko ke mně. Ostatní pořád upíjejí z jiné láhve a já za chvíli pevně držím Kihyuna, aby neskákal z vodopádu a do toho nohou držím Minhyuka, aby zvracel do keře, a ne na mě. Panebože…co se to děje já chci pryč.