,, Čau!" pozdravila jsem svoji matku, když jsem přišla domů. Svoji tašku jsem hodila do kouta místnosti a už kráčela do svého pokoje.

,, Tak jak bylo ve-" ani větu nedokončila a už jsem jí odpověděla. Nebo spíše skočila do řeči...

,, Fajn..." zařvala jsem ze schodů a kráčela dál. Jo... vím... jsem hnusná dcera, ale tak nemůžete se mi divit? Jsem ještě v pubertě a hold mám nálady no. Já za to nemůžu! A mám právo své chování svádět na pubertu, je mi teprve patnáct. Hold jsem opožděná no...

Zabouchla jsem za sebou dveře pokoje a spadla vysílením do postele. Povzdechla jsem si a zavřela na chvilku oči. Konečně se tady nemusím přetvařovat, tady se konečně cítím sama sebou. Být sám je nakonec přeci jen nejlepší, protože je konečně ticho a klid. Zapřemýšlela jsem se nad tím, co budu dělat odpoledne. Možná bych se mohla jet projet na skateu a nebo se jen projít... jsem přeci jen líná na tak náročnou činnost. Ono jenom přemýšlet je sakra náročný! Proto mi asi ta matika nejde...

Ze svého božího klidu mě vyrušilo upozornění messengeru. ,, Kdo zas otravuje!" zabručela jsem nahlas a poté otráveně sáhla po mobilu.

Ten kluk si prostě nedá pokoj. Už včera jsem mu docela slušně (na můj vkus) řekla, ať mě nechá na pokoji a on mi dnes zase napsal? Buď ten kluk není normální a nebo jsem já nebyla dost krutá.

Ayloha! Tak další kapitolka se vyloudila na svět. Používání sprostých slov zrovna nefandím a sama je moc nepoužívám ( Jen když mě fakt něco naštve), ale přišlo mi, že se do příběhu k Blue hodí. Je to taková drsňačka, která si hledí svého.