Kráčím lesní tmou. Pod nohama cítím měkký mech i tvrdé a ostré kamení. Zakopávám o ně. Navigací je mi pouze vyšlapaná cestička jakéhosi zbloudilce přede mnou. Pro sametově černou tmu si nevidím ani na špičku nosu, natož abych sledoval cestu. Do tváře i těla mě švihají větvičky. Ty menší se o mé tělo jen ohýbají, ty větší mi však způsobují více či méně bolestivá zranění. Nedbám však na ně. Dnes jsem přišel pátrat po svém jediném cíli. Po bludičkách. Po čarukrásných, drobných vílách, ochraňujících vše živé i neživé, barevně zářících do tmy, jako výstražné majáčky a přitom nesymbolizující žádné nebezpečí. Dozvěděl jsem se o nich zhruba před deseti lety, tak dvanáct, nebo třináct mi mohlo být. Od té doby netouží mé srdce po ničem jiném, než právě po jedné z těchto víl. Toužím ji vlastnit, toužím ji milovat. Po celých deset let čekám na tuto noc, kdy bludičky opouštějí své úkryty a vydávají se do lidského světa. Svatojánská noc.

Nemám tušení, kde mám začít hledat, mohou být ukryté kdekoliv a jediné, co je může prozradit, je matná, barevná záře šířící se okolo nich do noční tmy. Jenže jsou tak drobné, že mohou být ukryté i pod listem keře, nebo houbovým kloboukem. Najednou cítím, jak mi po noze stéká teplá tekutina. Hrome, vstoupil jsem do ostružiní a jeho trny se mi nemilosrdně zaryly do kůže, tak odtud ta krev. Přes tmu vidím jen minimálně, jediným zdrojem světla je jasně zářící měsíc v úplňku a nekonečné množství hvězd. Při těchto podmínkách bych mohl nějakou bludičku snadno zašlápnout, a to vážně nechci. Nerad bych, byť nehodou, ublížil tak nádhernému stvoření.

Najednou však slyším drobné jiskření a tichý hlásek, nepřirovnatelný k ničemu jinému, než zvonění tisíce drobných zvonečků, ptajíc se: ,,Jste v pořádku?" Dech se ve mě zatají. I přes fakt, že i stéblo trávy je těžší, než ona, cítím, jak mi usedá na rameno a přidržuje se mého ucha. Celé její tělíčko, od hlavy až k patě, nemá více, než deset centimetrů. Z lopatek jí vyrůstají drobná, průsvitná křidélka, kterými neustále třepotá a dokazuje mi tak, že chvíli může být zde, ve vteřině zase támhle. Jak je pomíjívá, stejně jako měsíční svit, stejně jako myšlenka, stejně jako láska. Ne však stejně, jako moje láska k jejímu druhu, ta je nekonečná a pevná jako ocel. V šoku odpovídám, že jsem v pořádku, že je to jen pár kapek krve, když v tom cítím další třepotání křídel. To sletěla z mého ramene k mému lýtku, které bylo pokryté množstvím drobných, krvácejících ranek. Pomalu mu na rány přikládala něco, v čem jsem později poznal dubové listí. Doslova jsem cítil, jak se mi kůže pod každým jejím dotekem rozhořela, se zraněními to však nemělo vůbec nic společného. Poděkoval jsem jí, celý uchvácen, a natáhl jsem ruku, aby se měla kde posadit. Učinila tak a já měl konečně možnost si ji pořádně prohlédnout. Ano, z mnoha nákresů jsem měla představu o tom, jak bludičky vypadají, ale nákresy ani v nejmenším nemohly vystihnout, jak krásné jsou doopravdy. Přiblížil jsem se k ní tak, že jsem ji svým dechem málem sfoukl. Měla porcelánově bledou pleť, které dominovaly veliké oči ve stejném odstínu zelené, jakým se pyšnil všudypřítomný mech, drobné růžové rtíky. Celý její obličejík lemovaly rezavé vlásky, které jí ve vlnách splývaly až skoro po pás. Skoro jsem se v přítomnosti něčeho tak krásného bál dýchat. Na sobě měla zelené šatičky, ale byla bosá. Kolem ní se linula jemně nazelenalá záře, která jenom podtrhovala její tajemný a magický zjev. ,,Už je to lepší, pane?" zeptala se stejně zvonivým hlasem. Nevzmohl jsem se na nic víc, než na ochablé přikývnutí, než mi došlo, že ho ve tmě asi neměla šanci zaregistrovat. ,,A-ano, děkuji...jsi velmi laskavá," vykoktal jsem ze sebe a v duchu jsem proklínal třes, který byl v mém hlase jasně zřetelný. Byl jsem okouzlen nejen její krásou, ale teď už i laskavostí. ,,Copak vás přivádí do těchto končin, pane?" zeptala se. Někomu by to možná přišlo vlezlé, nebo drzé, já jsem se však zarděl nad zájmem, který mi projevovala. ,,Vlastně mě sem přivádějí bludičky..." zašeptal jsem a pomalu jsem si sáhl volnou rukou do kapsy, kde jsem měl připravenou sklenici s uzavíráním. ,,To je milé..." usmála se a zatřepotala křidélky. Neváhal jsem už ani okamžik a vystřelil jsem ruku k jejím křidélkům. Opatrně jsem je uchopil mezi prsty, vážně opatrně, chtěl jsem ji vlastnit, ne jí ublížit. Hodil jsem ji do sklenice a neprodyšně jsem zavřel víko. Od této chvíle je tato bludička...jen má.