"Nebuď tak vystresovaný, pak jsem ve stresu i já," usmál se Jimin, zatímco mu Yoongi snad už posté zavazoval tkaničky u bot. Ruce měl rozklepané, a ano, i trochu zpocené. Nejraději by s Jiminem prostě zůstal doma a nešel s ním až do nemocnice. Nechtěl ani přemýšlet, co by se stalo, kdyby se zákrok nezdařil. Podíval se na blondýna, jehož rty byly roztaženy do zářivého úsměvu. Představa, že by ten úsměv zmizel, byla... bolestná.

"Omlouvám se, zlato," kuňkl tmavovlásek a zvedl se z kolen, aby mohl Jimina políbit na tvář. V ten moment se rozrazily vchodové dveře a černovlásek měl namále, jelikož stačilo jen pár milimetrů a on by se svalil na zem s pořádným bolehlavem.

"Bože, stihl jsem to," Hakyeon každé slovo říkal jen stěží. Ve tváři byl úplně zarudlý a dýchal velmi nepravidelně.

"Páni, ta jízda výtahem tě úplně zmohla. Chceš vodu?" optal se sarkasticky Yoongi a z riflí si oprášil neviditelný prach. Student jej odměnil nevrlým pohledem, ale poté všechnu pozornost směřoval na Jimina, který s jeho pomocí vstal a nechal se zabalit do pevného objetí. Hnědovlásek s ním kolébal ze strany na stranu a měl na krajíčku.

"Všechno dobře dopadne, cítím to v kostech," mumlal mu do vlasů Haki a odmítal mladšího chlapce propustit z pevného sevření.

Yoongi je ještě chvíli nechal topit se v sentimentu. Ani netušil, proč mu obrázek před ním přišel směšný. Copak nedělal totéž? Ne, jsem ještě horší, pomyslel si, založil ruce na prsou, zvedl bradu a zakřenil se.

Pozvedl ruku a na hodinkách zkontroloval čas.

"Už musíme jít," oznámil a už se chystal, že Hakyeona od Jimina odtáhne sám. Všichni tři se nasoukali do výtahu a těch několik pater nikdo z nich nepronesl jediné slovo. Před bytem si Yoongi nasadil na nos sluneční brýle. Ačkoli bylo teprve čtvrt na osm, slunce už svítilo dost ostře na to, aby jej svou přítomností dráždilo.

"Nelekni se mě, až mě uvidíš!" houkl Hakyeon jen vteřinu předtím, než nasedl do auta a odjel.

"To byla rychlá návštěva," podotkl Yoongi překvapeně a natáhl ruku. S Jiminem si prsty sice nepropletl, ale zato si do sebe zahákli malíčky, jako puberťácký pár na střední škole.

"Neměli jsme moc času," odtušil chlapec a vydal se po Yoongiho boku vstříc nedlouhé cestě do nemocnice. Oba však byli i za tak krátké povzbuzení rádi, pomohlo jim zklidnit tlukoucí srdce a ztišit křik strachu v mysli.

"Hm, alespoň zbude víc pro mě," zamručel černovlásek do Jiminova ucha, do něhož jej následně hravě kousl. Mladík se tomu gestu zvonivě zasmál a ještě více se ke staršímu muži přivinul.

"Huh, na tohle si prostě nezvyknu," nakrčil Yoongi nespokojeně nos, jakmile ucítil pach dezinfekce. Jen co se Jimin s Yoongiho pomocí nahlásil na recepci, zamířili do patra, ve kterém se nacházel Jiminův pokoj.

"Už jste tady? Jste přesní," zpoza rohu se vynořil Jeonghan s typickým, upřímným úsměvem. O několik kroků dvojici předběhl a u dveří se octl dřív. Pokoj byl vybaven naprosto normálně. Důležitý aspekt, který ovšem Yoongiho ihned zaujal, byla jedna jediná postel. Jednalo se o samostatný pokoj.

"Single room?" povytáhl černovlásek obočí a odvedl Jimina k posteli, na kterou se chlapec posadil. Poté položil sportovní tašku na jednu z židlí, která se v pokoji nacházela, a vytáhl z ní triko a pohodlné tepláky.

"Ano, Jiminovi rodiče to tak zařídili," odpověděl doktor a diskrétně otočil hlavu, zatímco se nový pacient převlékal do bílého oblečení, jež si z domu mohl vzít. Yoongi to neřekl nahlas, ale v bílé barvě a s blond vlasy vypadal chlapec jako anděl.

"Oni si nedají pokoj," zavrtěl hlavou nejmladší z trojice a vytáhl bosé nohy na nepohodlnou matraci, načež je složil do kříže. "Při-přijedou?"

Jeonghan z postele sejmul plastové desky, na kterých bylo upevněno několik listů obsahující tabulky a řádky, čekající na vyplnění.

"Už přijeli," odpověděl nenuceně a z náprsní kapsy bílého pláště vytáhl propisku. Palcem psací pomůcku secvakl, aby s ní mohl zapsat údaje o přijetí pacienta, jméno a důvod přítomnosti. "Navštíví tě ale až k večeru. Zatím můžeš být tady, Yoongi. Pak ale budeš muset nechat Jimina a-"

"Je mi to jasné, Jeonghane. Díky," usmál se a posadil se vedle chlapce.

*

S Jiminem čas utíkal rychle, to Yoongi věděl, ale netušil, že několik hodin mu bude připadat jako několik krátkých okamžiků. Zaklepání na dveře bylo jasnou předzvěstí toho, že se neuvidí, dokud zákrok neproběhne.

"Po-počkáš, než rodiče odejdou?" Jimin věděl, jak větu zaobalit tak, aby nevyzněla jako zoufalý výkřik do tmy, nýbrž jako prosba o to, aby se s nimi Yoongi seznámil. Měl strach. Stejně jako černovlásek.

"Ano," souhlasil váhavě černovlásek a vstal. Než však opustil pokoj, uchopil chlapcovy ruce do svých, ale do jeho tváře se nedíval.

"Poslyš," v krku se mu vytvořil knedlík. Nikdy nebyl ten upovídaný člověk, který by byl zvyklý vylívat si srdíčko kdykoli k tomu má možnost. Tentokrát udělal výjimku. Pokolikáté už? "Ať už to celé dopadne jakkoli, chci, abys věděl, že i kdyby se něco pokazilo, všichni s tebou zůstaneme. Já s tebou zůstanu. Je mi fuk, jestli uvidíš, nebo jestli se mě budeš dotýkat, abys mě mě mohl vidět. To pro mě není důležité. A abys věděl... To tys měl vždycky oči otevřené. Slepý jsem byl já i všichni ostatní. Všechno jsi bral statečně, což je obdivuhodné, lásko. Ale teď je čas, abys za to byl odměněný, rozumíš mi?"

"Ano, hyung. Rozumím," kuňkl Jimin, pevně tiskne Yoongiho ruku ve své. Boj se slzami již dávno vzdal.

"Miluju tě," zašeptal Yoongi na pokraji sil a slíbal všechny slzy, které slíbat stihl, než musel odejít.

To čekání, až skončí návštěvní hodiny a Jiminovi rodiče půjdou, bylo nesnesitelné. Yoongi stačil vypít k jejímu konci už pátý kelímek silné kávy a po chodbě ustavičně přecházel tam a zpět tak dlouho, že už musel ujít desítky a desítky metrů, div si nezačal samou nervozitou okusovat nehty. Dokonce ani nezaslechl jediné slovo, které by z Jiminova pokoje uniklo.

Když se dveře pokoje otevřely, mohlo být několik minut po sedmé hodině večer, vyšel muž s tmavými vlasy a hned za ním o něco mladší žena. Když si všimli Yoongiho, Jiminův otec se zatvářil zcela neutrálně, otočil se na patě a odešel. Na volání své ženy nereagoval.

Ah, zatraceně, zaklel Yoongi a váhavým krokem se vydal k ženě, která na něj trpělivě čekala. Měla na sobě lehkou blůzu barvy namodralé holubí šedi, tmavé kalhoty a slušivé boty. Jakmile k ní Yoongi přistoupil, usmála se.

"Dobrý večer," uklonil se černovlásek, "j-jsem Min Yoongi, jsem přítel vaš-"

"Vím, kdo jste," pokývala Jiminova matka hlavou. "Mohu se vás na něco zeptat?"

"Ji-jistě," pověděl zaraženě tmavovlásek a zamrkal očima, aby skryl zmatení.

"Jak dlouho už se s mým synem znáte?"

"Několik měsíců. Ale jako jeho partner... jsem ve funkci jen pár týdnů."

Žena se tiše zasmála a podívala se do chodby, ačkoli její manžel byl zřejmě již mimo prostory nemocnice.

"Je-je mi moc líto, že to váš manžel nepřijal. Pokud si to přejete-"

"S ním si hlavu nelámej. Překousne to. Přeci jen, není toho zrovna málo, co nás v tak krátké době potkalo."

Černovlásek mlčky kývl hlavou a vydal se spolu s Jiminovou matkou ven z nemocnice.

"M-máte kde přespat?"

"Ale jistě. Objednali jsme si hotel nedaleko odsud," odtušila obratem starší žena. Yoongi si váhavě prohrábl vlasy odpředu dozadu a tiše si odkašlal.

"Jimin by si určitě nepřál, abyste bydleli v hotelu. Mohl bych vás vzít do našeho... tedy, jeho bytu?" kdyby Yoongi byť jen tušil, že setkání se s Jiminovými rodiči bude natolik psychicky náročné, snad by raději práskl do bot a nechal si to na jindy.

"Je to od tebe milé," Jiminova matka opět vytáhla koutky rtů v úsměv. A Yoongi si hned mohl být jistý, po kom úsměv jeho blonďaté stvoření podědilo. Jimin byl své matce nepopiratelně podobný. "Ale pokoj už je zarezervovaný. Přesto, vadilo by, kdybych přišla na kávu během odpoledne?"

Černovlásek rychle zavrtěl hlavou.

"Vůbec ne. Přijďte, kdy se vám to bude hodit," oba se poté rozloučili, Yoongi poněkud nejistěji, než mu bylo milé, a každý se vydal svou cestou.

*

"Ah, k čertu," ulevil si Yoongi, když se mu podařilo nechtě vysypat několik zrnek rozemleté kávy mimo hrnek. Rychle hrnky naplnil vřící vodou z konvice a nepořádek shrnul do dlaně a spláchl v dřezu. Oba kusy bílého porcelánu pak dolil trochou mléka a do svého pro jistotu ještě přidal cukr na nervy, ačkoli nevěřil, že by mu trocha sladkého mohla pomoci.

"Vůbec nic se tu nezměnilo, jako bychom ten byt koupili Jiminovi teprve před pár týdny," pronesla Jisoo a posadila se za jídelní stůl.

"Nějak jsem si na to zvykl," pokrčil rameny Yoongi a rukama objal horkou nádobu s příjemně vonící tekutinou. Venku mohlo být něco málo přes třicet stupňů, ale jemu se přesto klepaly ruce zimou a on marně vzpomínal, kdy naposled byl takto nervózní. "Víte, vracet všechny věci pořád na stejná místa... má to svou praktickou stránku."

Hnědovlasá žena pokývala hlavou a upila.

"Jimin je moc milý kluk," pověděla tlumeně, "a taky je velmi citlivý. Tu stránku se snaží často trochu skrývat."

Černovlásek přitakal:

"Ano, ale přede mnou to většinou nedělá," oba se zasmáli. "J-jak se s tím váš manžel vyrovnal? Že váš syn je... no, se mnou?"

Jisoo se zatvářila neurčitě, ale nakonec odpověděla, aniž by chodila kolem horké kaše.

"Už od jeho rané puberty jsme oba tušili, že Jimin se za dívkami otáčet zrovna nebude. Pro mého muže to byl trochu šok, ale překonal to. Ty jsi mladý, rozumný muž. Máš práci, vzdělání a můj syn je s tebou šťastný. To samé brzy dojde i Daeminovi. Brzy se uklidní a bude to v pořádku," na chvíli zavládlo ticho. Jediným zdrojem zvuku bylo periodické tikání hodin na stěně, které ukazovaly půl třetí odpoledne.

"Pověděl mi, jak přišel o zrak," zašeptal Yoongi váhavě.

"Opravdu?" Jisooin hlas zněl skutečně překvapeně. "Nikomu to nikdy neřekl. Alespoň myslím."

"Vypadal, že to bere klidně," divil se tentokráte mladík. Vážně to Jimin nikomu nepověděl? Ani Hakyeonovi? Ta představa zněla šíleně už proto, že Hakyeona znal Jimin dlouho předtím, než přišel Yoongi.

"Když nám doktoři řekli, že to nebude trvat dlouho, než přijde o zrak, myslela jsem, že celé noci propláče. Víš, co udělal jen pár týdnů předtím, než o něj skutečně přišel?"

Černovlásek zavrtěl hlavou a do očí se mu bezdůvodně tlačily slzy. Nedokázal si svůj život bez možnosti cokoli vidět, představit. A co teprve osmiletý kluk?

"Pohladil mě po tváři a řekl mi: "Mami, neplač. Budu v pořádku, určitě se jednou uzdravím." Bylo to šílené. Slyšet něco takového od malého dítěte... Plakala jsem namísto něj. Nechápala jsem, jak je možné, že to Jimin bere tak statečně. Jako by šlo o hloupou chřipku, která do týdne zmizí s trochou odpočinku a léků. A ne o to, že zanedlouho uvidí jen tmu..."

Yoongi si nenápadně setřel slzu z koutku oka a skousl si ret. Touha, aby se Jimin uzdravil, ještě více vzrůstala s každým slovem, které Jisoo vyslovila.

"O tomhle mi nic nepověděl," špitl Yoongi tlumeně. Pak se uchechtl, aby skryl vzlyk, který mu unikl ze rtů. "Ne, že bych se mu divil. Jak říkáte, zní to bláznivě."

"Proto pro něj chci jenom to nejlepší. Ale nebudu tu napořád. Doufala jsem, že Jimin nebude sám," Jisoo se na chlapce před sebou podívala a pátrala v jeho očích po odpovědi. Nakonec pokývala s úsměvem hlavou, jako by ji našla. Snad kdyby uměla číst Yoongiho myšlenky, když jí i sobě v duchu sliboval: Nenechám ho samotného.

*

Jimin byl mimo sál už několik dní. Možná deset. Nebo jedenáct? Co na tom záleželo? Yoongi byl v nemocnici každý den od konce operace a přecházel po chodbě sem a tam. Byl ve stresu, v jakém v životě nikdy nebyl. Káva už mu nepomáhala, a proto byl odhodlaný vyplýtvat všechen adrenalin na kyvadlovou dopravu ode zdi ke zdi. Kdykoli kolem něj prošel doktor, odolával nutkání se ho zeptat, v jakém stavu se Jimin nachází. Uvědomoval si, že to bylo hloupé, ptát se náhodných doktorů, kteří s Jiminem neměli nic společného. Jediní, kteří znali odpověď, byli na sále spolu s chlapcem. Momentálně se však ještě ani jeden z nich od zákroku poblíž neobjevil.

"Yoongi!" Jisooin hlas se ozval chodbou a černovlásek se na ni otočil a s překvapeným heknutím se od ní nechal obejmout. Když jej Jisoo uchopila za tváře, úplně se zhrozila. "Bože, spal jsi vůbec?"

Yoongi zalitoval, že si nepůjčil Jiminův make-up, aby zakryl černé kruhy pod očima. Odpověď byla ovšem nasnadě - Ne, nespal. Usnul nanejvýš na hodinku a půl denně, ale vždy se s hrůzou budil co pár minut, a proto své snahy prožít klidnou noc pokaždé vzdal. Daemin se objevil za svou ženou a uchopil ji za ramena.

"Nech toho mladého muže dýchat, vždyť musí být rád, že vůbec stojí na nohou."

Yoongi se uklonil a Jiminova otce si prohlédl. I po něm Jimin několik rysů ve tváři podědil. Ale mimoto mu neunikly známky únavy, které Daemin nebyl schopen nijak skrýt. Alespoň něco měli společného. "Omlouvám se za můj výstup před několika dny."

"Neomlouvejte se, nemáte proč. Chápu to," usmál se Yoongi a chtěl ještě něco říct, když v tom si za jeho zády odkašlal doktor, který měl největší podíl na zákroku. Všichni tři se na Jeonghana otočili a Jisoo tiskla ruce v pěst, nechávajíc se objímat svým mužem.

"Jimin se před chvílí probudil, můžete za ním."

*

"Ah, k čertu!" ulevil si Jimin. Hlavu měl jako střep, bolelo ho však snad celé tělo, což připisoval anestetikům, které do něj museli doktoři doslova napumpovat. Ale ta nejhorší bolest byla v oblasti očí. Cítil příšerné pálení a tepání, úplně stejně, jako po posledním pokusu mu vrátit zrak. Modlil se, modlil se od chvíle, kdy jej Yoongi a jeho rodiče museli nechat na pokoji samotného. Modlil se i minuty před tím, než usnul a nepřestával s tím ani teď. Opřel se o lokty a posadil se, což naštěstí nebylo natolik nepříjemné, jak si myslel. Uslyšel, jak kdosi zvenku stlačuje kliku a vchází dovnitř. Zvedl hlavu, bolavé oči stále pevně zavřené.

"J-Jimine," Yoongiho hlas zněl slabě a chlapec rázem poznal, že pláče. "Měl jsem o tebe strach a-"

Jimin i přes ostrou bolest, pálení a strach otevřel oči a zamrkal ztěžklými víčky.

***

Velice se omlouvám, že jsem to zde takto necitelně utnula, avšak pro efekt napětí to bylo naprosto nutné!

Doufám, že si poslední část příběhu náležitě užijete. Bude totiž poslední ❤️