Než se Yoongi od Jimina odtáhl, přejel mu dlaní po stehně. Pak se mrknutím oka přesunul na druhý konec gauče.

"Chime?" houkl mužský hlas z chodby, ale oslovený nijak nereagoval. Stále se snažil vstřebat předchozí okamžiky, kdy téměř cítil chlapcovy rty na svých. Když na tom gauči nehnutě ležel a neodpovídal, Yoongi vstal a vrhl pohledem na Hakyeona, ukazuje palcem dozadu, k obývacímu pokoji. On sám se musel zavřít ve svém, aby se pokusil z hlavy dostat všechny myšlenky, které se Jimina týkaly ve chvíli, kdy na něm ležel a chtěl ho políbit. Asi začínám bláznit, zasmál se sám sobě a hodil sebou na postel.

Hakyeon mezitím došel do obýváku, kde našel Jimina, škrábajícího se do sedu. Měl rozcuchané vlasy a roztomilé ruměnce na tvářích.

"Dával sis šlofíka? To se ti nepodobá," zachechtal se Hakyeon a posadil se vedle něj, přehazuje ruku přes opěradlo.

"Uh, jo," řekl Jimin a naoko se začal protahovat. Hakyeon vyvalil oči.

"Co tady vůbec dělal Yoongi?"
Jimin se zarazil a začal si nervózně třít paži.
"Chime?" oslovil mladíka, přičemž mhouřil oči. Blondýn se zavrtěl a začal se usmívat od ucha k uchu. Ačkoli to přišlo Hakyeonovi naprosto rozkošné, na jeho otázku se Jimin zdráhal odpovědět.
"Máš v plánu mi na to něco říct? Nebo to z tebe budu muset dostat násilím?"
Jimin pohotově zavrtěl hlavou, ale na to už bylo pozdě. Hakyeon se na něj vrhl a hbitými prsty jej začal lechtat na bocích. Jimin měl pevně zavřené oči a snažil se chlapce odstrčit, ale Hakyeon měl příliš velkou sílu a navíc se smál tak moc, že jej zrazovaly snad všechny svaly krom těch břišních, které se stahovaly a zase uvolňovaly, čímž jen podporovaly Jiminův záchvat smíchu.

"Do-dobře! Povím ti to!" zaprosil Jimin a jakmile byl opět volný, zhluboka se nadechl a chytil se za obě tváře, skrývaje tak ruměnce. "Yoongi," promluvil po chvíli ticha, "mi dovolil si ho prohlédnout."

Hakyeonovi spadla čelist.

Po dlouhé odmlce se zmohl jen na překvapené: "Wow," zavrtěl hlavou. "Viděl jsi ho?" ujišťoval se Haki.

"Jo," kuňkl s úsměvem Jimin a chvíli šmátral po Hakyeonově ruce, než ji našel a stiskl. Byl šťastný. Byl velice šťastný. "Bylo to úplně jiné, než jsem čekal," dodal klidně a tlumeně se zachichotal.

"Jiné?" nakrčil hnědovlásek obočí a koutek úst mu vystřelil vzhůru. Jimin byl legrační. "Nedivím se ti."

"Ne?" podivil se blondýn, třeště své veliké obdélníkové oči.

"Ne-e," potvrdil mu Hakyeon, ale pak přivřel oči do tenkých škvírek. "Tedy pokud jsi mi nekecal a vážně se ti líbí," oba kluci se po té větě zasmáli, jenomže Hakyeon to myslel vážně. "Líbí se ti? I když je s mrchou?"

"I tak, ano," Jimin rozhodně pokýval hlavou.

"A důvod, proč jsi ležel na gauči?"
Jimin sklopil hlavu a očima kmital na zemi sem a tam, aniž se zastavil na jediném místě déle než na zlomek sekundy.

"Bylo to tak zvláštní," pokrčil rameny, ve tváři zasněný výraz, "prostě mě chytil za bok, tady," broukl, a prsty přitiskl na místo, kde i teď cítil Yoongiho pevný a zároveň nějakým způsobem něžný dotek. "Zničehonic mě tam prostě chytil a povalil mě pod sebe. Přísahal bych, že jsem cítil jeho dech na tváři. Myslíš, že mě chtěl... to?"

"Znási-"

"Proboha, Haki!" zděsil se Jimin a na čtvrtý pokus praštil Hakyeona přes rameno.

"Dělám si srandu!" bránil se hnědovlásek. "Možná jo," přikývl čímž odpověděl na Jiminovu předchozí otázku, "a kdybych neotevřel dveře, asi by se to i stalo."
Jimin broukl v souhlas a poslední detail, ono škádlivé pohlazení, které mu Yoongi ještě věnoval, si nechal pro sebe.

"Proč jsi přišel?"

"Je sobota. Chtěl jsem tě vytáhnout ven, ale-"

"Chceš si zahrát tu střílečku, viď?" prokoukl ho Jimin rychle.

"Chci," vzdal to Haki a začal se provinile škrábat na zátylku. Kdyby ho Jimin mohl vidět, zřejmě by jeho provinilou grimasu přirovnal k dítěti, které rodiče přistihli při lumpárně.

"Dojdu pro Yoongiho," prohodil Jimin nenuceně a vstal. Hakyeon se za ním ohlédl a začal panikařit.

"Co? Proč?!"

"Já s tebou hrát nemůžu."

*

Po první hodně nevraživosti si na sebe Hakyeon i Yoongi dokázali zvyknout a začali si užívat hru. Jimin X-box nijak nemohl využívat, ale jeho televize měla dle Hakyeona „boží rozlišení", takže mu sem Hakyeon přikoupil tento zázračný vynález, aniž se Jimin musel jakkoli finančně podílet na jeho koupi.

"Kdo vyhrává?" zeptal se Jimin po přibližně dvou a půl hodinách a přetočil list knihy, aby mohl pokračovat v četbě. Když ruku stahoval z knihy, aby mohl druhou přejíždět po vyražených znacích, bezděčně se otřel o Yoongiho vlasy. V domnění, že to byl Hakyeon, začal Jimin masírovat pokožku jeho hlavy a černovlásek se úplně přestal soustředit na hru. Díky tomu vyhrál hnědovlásek další kolo závodní hry, a když se otočil, uviděl Jimina, jak se láskyplně stará o Yoongiho. Ten z toho na druhou stranu tak nadšený nebyl.

Hakyeon si odkašlal a Jimin ztuhl. Jeho hlas byl příliš vzdálený než aby ta osoba, kterou opečovával krouživými pohyby ruky, byla Hakyeonem.

"Omlouvám se," řekl a stáhl se. Rychle vyzvedl své tělo do sedu a omluvně se usmál. Yoongi se zatřásl, když chlapcova ruka zmizela, ale nekomentoval to.

"Už půjdu," pronesl Haki, postavil se na znecitlivělé nohy a oprášil si neviditelný prach z riflí.

"T-teď?" vykvíkl Jimin a zvedl hlavu. Očima mířil do zdi.

"Jo, je šest večer, udělám si večeři a budu se koukat na filmy."

"K-klidně ti uvařím!" nabídl se Jimin, ale Hakyeon ho odbyl s tím, že Jimin není žádná jeho osobní kuchařka. Pak se významně zadíval na Yoongiho a vypařil se.

Když Jimin vstával z gauče, zavrávoral a Yoongi jej stačil zachytit dřív, než spadl na zem. Do nosu jej udeřila vůně hrušky, ale podtón konvalinek i růží si tam opět našel své místo.

"V pořádku?"

"Ano, díky," usmál se nervózně Jimin a došel do kuchyně. "Co si dáš k večeři?" Houkl a otevřel lednici, doufaje, že najde máslo, na kterém by osmahl zeleninu. Frustrovaně zafuněl, když ho nenašel.

"Co hledáš?" Yoongiho hlas rezonoval skrz naskrz celým jeho tělem a on si musel olíznout vyprahlé rty.

"Máslo,"
Yoongi kolem něj protáhl paži a plastovou vaničku mu vtiskl do dlaně.

"Odlož ho na linku, dneska udělám večeři já," rozhodl Yoongi a chytil chlapce za boky, aby jej nasměroval do jídelny, kde mu asistoval při posazení se na židli. Jimin držel hrdě vzpřímenou hlavu, ale víčka měl sklopená. Ty doteky se Yoongimu líbily, i když nevěděl proč. Přikládal to tomu, že se Jimina nemohl dotýkat celé dny. Ale byl nejistý kvůli množství doteků v jednom dni. Bylo jich moc a byly moc intimní.

Když v tichosti krájel zeleninu a chystal se ji vhodit do pánve, promluvil Jimin něžně:

"O zrak jsem přišel v osmi letech,"

V černovláskovi zatrnulo.

"Rodiče mi řekli, že jsem viděl špatně už od narození. Jako malý jsem prý sem tam narazil do zdi vedle dveří, protože byla moc rozmazaná a já ji prý neviděl," zasmál se blondýn hořce, ne však přímo smutně. "Říkají, že jsem byl samá modřina."

Yoongi ztlumil plamen a mlčky vešel do jídelny. Našlapoval jen na špičky, aby Jimina nevyrušil.

"Proč mi to říkáš?" neudržel se nakonec. Jimin se usmál.

"Asi chci, abys to věděl," zčervenal se. "Jakmile jsem mohl, pořídili mi rodiče brýle. Byly strašně tlusté a těžké. Moc si toho nepamatuju, ale vím, že jsem s nimi viděl mnohem líp. Když mi byli čtyři, začali mi naši vštěpovat názvy barev, abych si je zapamatoval. Jezdili se mnou na výlety, kdykoli měli čas, jen abych toho viděl co nejvíc. Doktoři rodičům řekli, že oslepnu dřív, než mi bude deset."

Nelhali, dodal si v duchu Yoongi a stále se opíral o rám dveří, sem tam po očku zkontroloval jídlo, aby se nepřipálilo.

"Jezdili jsme po památkách, zoo, dokonce mě v sedmi letech vzali do Japonska. Na slavnost Hanami," zasnil se mladík na okamžik. Sakury, zamyslel se Yoongi. "Tehdy jsem byl skoro... slepý. Většinu barev se mi už nedařilo rozpoznat, pokud nebyly opravdu hodně jasné... Ja-jakou mají sakury barvu?"

Yoongi sebou při té otázce trhl. Váhavě vykročil k vyčkávajícímu Jiminovi a klekl si před něj. Zadíval se do jeho prázdných očí a přiblížil k němu ruku.

Jimin ucítil zdroj tepla a chtěl se otočit jeho směrem, ale dřív než to stačil udělat, ho Yoongi pohladil po tváři a palcem přejel po jeho nachových tvářích.

"Růžové," zamumlal, "jsou růžové."

Jimin kývl hlavou.

"Myslel jsem si to. Tehdy vypadaly spíš šedě," zauvažoval Jimin a v klidu vyčkal než se Yoongi odtáhne, aby dokončil jídlo. Ale když ho naservíroval na stůl, nedokázal se ho ani dotknout. Chtěl slyšet zbytek. A nemusel Jimina nijak pobízet. Pokračoval sám.

"Pak se to začalo hodně rychle zhoršovat. Brzo jsem byl barvoslepý. Ale ne tak, jak si myslíš. Barvy prostě... začaly mizet, když to tak řeknu," Jimin dělal mezi některými slovy pomlku, aby nepovolil pláči převzít kontrolu nad jeho tělem. "Poslední dny, kdy jsem ještě něco málo viděl, jsem strávil v nemocnici. Vím jen, že jsem hodně plakal, když jsem byl sám. Bál jsem se, víš? A... pak to přišlo. Ten den byla bolest k nevydržení a dokonce ani dávky morfinu už mi nedokázali pomoct."

Morfin? Vylekal se Yoongi v duchu. Vždyť mu bylo osm, smutně si povzdychl, když mu ta myšlenka prolétla hlavou.

"Probral jsem se za dva dny. Za půl roku od zhoršení jsem přišel o zrak. Týden po mých osmých narozeninách," Jimin si do úst vložil podlouhlou fazolku a rozkousal ji. Yoongiho už chuť k jídlu docela opustila. "Pak jsem se začal učit žít bez zraku. Pracovat s holí, učil jsem se umisťovat věci na stejná místa, abych je vždycky zas našel. Učili mě číst Braillovo písmo, rozpoznávat poslepu předměty a taky... mě naučili, jak si správně někoho prohlédnout."

"Můžu se zeptat... kdo tě to učil?" Yoongi chtěl té osobě poděkovat, jestli ji někdy bude moct potkat.

"Moje máma," usmál se Jimin. Zničehonic zazíval a zamrvil se.

"Je čas jít spát," zašepotal tlumeně Yoongi, načež doprovodil chlapce do koupelny, neschopen dalších slov. A zatímco se mladík sprchoval, nachystal pro něj postel. Na nočním stolku si všiml knihy. Byla hodně tlustá, a když ji otevřel, nebyly v ní vytištěna písmena, nýbrž vyražené znaky. Na chvíli mu před očima problikla představa malého Jimina, jak se je učí číst. Píchlo ho u srdce, zavrtěl hlavou. Nikdy nic takového necítil. Bylo to pro něj úplně nové a taky trochu děsivé.

"Co to se mnou děláš?"

Jimin do ložnice došel o pár minut později. Měl vysušené vlasy a s nataženou rukou v úrovni rámu postele se snažil o kus nábytku nezakopnout. Yoongi jej s citem vzal do náruče a než si to stačil uvědomit, pokládal chlapce do měkké postele a přikryl ho dekou do půlky těla.

"Díky," špitl černovlásek, "že's mi to řekl,"

"Hlavně mě nelituj," zachechtal se Jimin a otočil se na bok, zády k Yoongimu.

"To by mě ani nenapadlo," prohodil žertem černovlásek, ale myslel si své. Bylo mu Jimina líto. Ale věděl, že tím mu nepomůže. Začal se modlit, aby byla jeho léčba úspěšná. Pak by si ho mohl Jimin skutečně prohlédnout. A tušil, že by viděl Yoongimu až do hloubi duše, což dokázal už teď... jenom si to neuvědomovali. Ani jeden z nich.

***

Jste rádi, že se Jimin Yoongimu svěřil s tím, jak vlastně oslepl? Myslíte si, že si teď budou bližší, nebo to nebude tak jednoduché?

Všem vám samozřejmě děkuji za úžasnou podporu ❤️ Nemáte ani ponětí, jak moc to pro mě znamená ❤️