Od osmadvacátého, kdy jsme se loučili s Walburgou na nástupišti 9 a 3/4, utekly tři dny, které jsem naštěstí mohla už trávit v Bradavicích. Doma. Ačkoliv byly prázdniny, já měla napilno - musela jsem si dodělat všechny úkoly, které jsem po celý prosinec odkládala. Bylo jich požehnaně. Téměř jsem nevylézala z pokoje a když už, tak jen na jídlo, popřípadě si protáhnout záda seběhnutím do chodby k Velké síni.

S Regulusem jsem se nevídala a ani jsem nechtěla, pořád jsem si nedokázala srovnat v hlavě informace, které jsem zjistila a které on celou dobu věděl. Začínala jsem mu to zazlívat. Mohl přeci něco říct.
Kromě svých spolubydlících jsem se vlastně nevídala skoro s nikým.

Byla sobota jednatřicátého a blížila se půlnoc, což znamenalo, že se každou chvílí vzneslo k obloze nějaké ze světelných prskajících kouzel. Byla krásná.
Seděla jsem na vystrčeném okenním parapetu, s koleny téměř u brady, a sledovala noční oblohu. Za pár minut tu bude nový rok. Rok 1978. Povzdechla jsem si. Zbýval půlrok, než se budu muset rozloučit s kamarády. Jistě, zbyde mi tu Bonnie, Regulus, Fred a dokonce i Denisa, většina mých přátel bude ale končit složením zkoušek OVCE.

Dvěma prsty jsem pohladila hnípající Talon na mém koleni. Bude tu bez nich prázdno.
Ve svém odrazu, jenž se rýsoval v okenní tabulce, jsem uviděla slzu sjíždějící po mé tváři. Rychle jsem jí setřela. Za poslední půlrok se toho nějak moc změnilo. Chtěla jsem, aby se vše vrátilo do starých kolejí, kdy jsem si odpykávala tresty s Poberty, opisovala od Bonnie a pokoušela se donutit Reguluse se usmát. Všechno bylo tak nějak lehčí.

"Aro!" rozrazila dveře drobná brunetka a rozhlédla se po místnosti.
"Jsem tady," houkla jsem na Bonnii a opatrně sundala Talon z kolene a posadila ji na dřevěný rám postele.
"No pojď, za dvě minuty je půlnoc." uháněla mě a doslova přetékala vzrušením.
"Co se podává?" usmála jsem se a zvedla se.
"Máslový ležák, ohnivá whisky, však víš." uculila se "Nějak se jim povedlo to propašovat."
Pobaveně jsen zakroutila hlavou a vydala se za ní dolu, do společenské místnosti, jen v pyžamu a teplých pantoflích.

Nebyla jsem jediná, kdo už byl v nočním úboru. Vlastně tu spíš bylo víc lidí připraveno jít spát, než těch, kteří pořád byli oblečení.
Celá místnost šuměla zaříkáváním prskavých kouzel, která narážela do stropu a prostor se pak zbarvil do červené nebo zlaté. Oslavy Nového roku jsem měla vždycky ráda, tahle ale byla jiná. Nikdy jsem moc nepřemýšlela, že tu budu jeden celý rok bez svých nejlepších přátel.

Nechala jsem Bonnii, aby mě odtáhla do středu ruchu, kde zrovna její přítel vytvářel další z kouzel. Tentokrát se mu povedly vykouzlit i číslice následujícího roku. Spolu s ostatními jsem se dala do potlesku. Drobnosti byly jeho specialita.
"To nic není!" prohrnul se smějící James davem a vytáhl z kalhot hůlku. Hned za ním stála Lily a tváře jí jen hořely, bylo vidět, že je šťastná.

James párkrát mávl hůlkou, zamumlal formuli, kterou jsem neslyšela a pod Fredovým 1978 se objevilo odpočítávání 35, 34, 33...
Zhluboka jsem se nadechla, poslední půlminuta roku 77. Bonnie mě zhurta objala. 30, 29, 28...
"To se ti povedlo." přišel k Jamesovi Sirius a dal mu herdu do zad. Ten se překvapeně rozkašlal a pak se začal smát.

"Další rok je u konce," ozvala se mi u ucha Luna.
Vymanila jsem se z Bonniina objetí a otočila se k ní. Stála vedle Rema (jak jinak) a upřímně se na mě usmívala.
20, 19, 18, 17...
"Hrůza." odpověděla jsem.
"Myslíš?" zavrtěla hlavou.
"Následující rok vás tu mít nebudu," vysvětlila jsem.
"Však ty to zvládneš," zasmál se Remus a taky mě rychle objal. Tu chvilku, kdy měl rty u mého ucha mi šeptl "O Siriovi ale tak přesvědčený nejsem."
Vyděšeně jsem se na něj podívala, jen mi kývl a stoupl si vedle Luny.

10, 9, 8...
Podívala jsem se Jamesovým směrem, vedle něj stál Sirius. Když uviděl, že se na něj dívám, lehce přikývl a pak od něj odstoupil, jelikož se Jamese domáhala Lily pro novoroční polibek.
Rozhlédla jsem se kolem sebe, všechny páry se připravovaly na pusu do Nového roku.
3, 2, 1
Z Jamesova odpočítadla se staly tisíce jiskřiček, které začaly létat okolo Fredova letopočtu.
"Šťastný Nový rok!" křičeli studenti přes sebe a radovali se, že je tady další rok.

Venku, na pozemcích, se rozhostil ohromný ohňostroj v barvách všech kolejích. Zhruba po půl minutě se z každé stalo zvíře, které ji reprezentuje. Náš lev byl nádherný. Měl majestátní červenou hřívu a pobíhal po obloze, jako kdyby mu patřila.
Mrzimorský jezevec se klidně pohupoval na zádech, orel Havraspáru poletoval nad zbylými zvířaty a zmijozelský had se vzpupně kroutil.

Muselo to být kouzlo jednoho z profesorů, podle mého Kratiknota, protože kdyby toho byl autor některý z žáků, snažil by se dát svou kolej jako nadřazenou. Otevřeli jsme všechna okna v místnosti, abychom se na tu krásu mohli podívat. Opravdu vydařené.
"Něco podobného předvedu za rok," uchechtnul se Fred a schytal od Jamese pobavený pohled ve smyslu na to nemáš.

"Přípitek!" zaječela na celou místnost Lina Kentakiová a kouzlem přiměla desítky skleniček, aby se vynesly do vzduchu a přiletěly k někomu z nás. Já se rychle natáhla po jedné s máslovým ležákem, nebyla jsem si plně jistá, jestli mám na ohnivou whisky žaludek. Kromě toho, byly sklenice naplněny i dýňovým džusem, který byl určený pro první dva stupně.

"Zlatíčko, to je moje," uslyšela jsem Siriuse. Ohlédla jsem se po jeho hlase a zjistila, že bere jedné prvačce sklenici s whisky.
"Ty si vem tohle," vtiskl jí do ruček dýňový džus a rošťácky se na ní usmál. Holčina vypadala lehce zaskočeně, ale nic nenamítala.
Pousmála jsem se. Připomnělo mi to, jak se snažil tenkrát z Jane dostat, co si šuškáme. Očividně to s prcky uměl.

"Na zdraví," ťukl svou sklenicí o mou. Zamrkala jsem a zjistila, že stojí vedle mě.
"Na zdraví," řekla jsem stejná slova a cucla si ležáku.
"Snad tenhle rok bude opravdu šťastný," pousmál se a zmizel mi z očí.
"Snad," zamumlala jsem si pro sebe, dopila ležák a vrátila se do ložnice, kde na mě na posteli čekal dopis.

Šťastný Nový rok. Věřím, že bude.

R. A. B.

Pousmála jsem se, dokázal najít jakoukoliv příležitost. Zjevně mu už přišlo podezřelé, že se s ním nebavím. Na druhou stranu jsem mu odepsala a s velikou ostražitostí probudila Talon. Po několika výstražných houkancích ale svolila a vyletěla ven.

V pondělí žádný z profesorů nebral ohledy na to, že většina ze starších studentů celou neděli vyspávala řádnou kocovinu. Měli jsme na učení celé prázdniny, proč tedy zahálet a nenapsat si písemky, ze všeho, z čeho to jde? Jediný Křiklan se rozhodl nás ušetřit.

Tedy, ne tak úplně, jelikož nám dal za úkol připravit lektvar neviditelnosti.
"Drcené šváby, dračí kůži a krev najdete ve skříňkách. Zbytek přísad byste měli mít." oznámil nám Křiklan a já nalistovala v Regulově nové učebnici stranu 36.

"Jak je z názvu jasné, lektvar po vypití způsobí neviditelnost. Účinkuje až šest hodin, je v hodný pro časté použití. Ale jeho velká nevýhoda je, že nedokáže zneviditelnit oblečení, tudíž pro úplný efekt musí být použivatel nahý." rozhlédl se po třídě "Právě tento lektvar stojí za případy, kdy se na ulici objevil nahý člověk a byl převezen do mudlovské psychiatrické léčebny. Šlo vždy o kouzelníka, který buďto lektvar špatně připravil, nebo nehlídal čas. Samozřejmě u sebe nemohl mít hůlku, protože by byla vidět. Většinou jen musel počkat, než mudlům jiný kouzelník úpraví paměť. Tak, dejte se do práce."

"Máš lístky černé lilie?" zeptala jsem se Reguluse a vyndala kotlík. Hodil po mě pobavený pohled; že já se vůbec ptala.
Zatímco jsem se přehtabovala v jeho přísadách, on došel do skříně pro ty, které jsme neměli.

"Slečno Blueová," ozval se za mnou Křiklan, až jsem nadskočila.
"Dobrý den," odpověděla jsem.
"Tak co?" zeptal se tišeji "Fungovalo to?"
Hrklo ve mě. Doufala jsem, že to nebude zmiňovat. Nechtěla jsem se o tom bavit. Možná dávat mu takovou věc nebyl nejlepší nápad.
"Jo, ano. Děkuju moc," vykoktala jsem a podívala se na přicházejícího Reguluse, kterému se odznak hýbal na prsou.
"Není zač. Á, pane Blacku. Jaké jste měl prázdniny?"
"Krásné," zašklebil se mým směrem "A co vy, pane profesore?"
Křiklan mu ale neodpověděl. Hypnotizoval pohledem onen zmíněný odznak.
"No, moc vám to přeju." pousmál se a oba si nás přeměřil pohledem.
"Pane profesore?" podivil se Regulus.

Sice bylo známé, že spolu chodíme, ale nikdy to učitelé neřešili. I mě přišlo divné, že to zmínil.
"Ale pane Blacku, vždyť už o vás dvou všichni ví," zasmál se "a musí to být vážně něco - vzhledem k tomu odznaku."

Moje srdce vynechalo několik úderů. Řekl mu to.
"Prosím?" podivil se Regulus a zmateně si profesora přeměřil pohledem.
Křiklan se na mě otočil a káravě se na mě podíval "Nezmínila jste se?"
"Ne, čekala jsem na lepší příležitost." zalhala jsem rychle.
"Oh," vyjekl překvapeně.

Zjevně si myslel, že jsem mu to chtěla říct v nějaké intimní chvíli. Třeba až spolu budeme sedět někde v kavárně a tvářit se jako typicky zamilovaný pár. Jen tak prohodit, že vím, jak moc pro něj znamenám.

"Omlouvám se," dodal.
"O čem to mluvíte?" zeptal se nechápavě Regulus.
Ujala jsem se slova dřív než profesor, jelikož jsem se bála, že by vyslepičil ještě něco.
"To kouzlo na odznaku nepůsobí jen na majitele, ale i na toho, kdo je mu - hodně stroze řečeno - blízký. V rukou se hýbe i mě," přiznala jsem.
Regulus na mě zmateně pohlédl a pak se podíval na Křiklana, který přikývl a pak se odvalil ke katedře.

"Proč jsi mi to neřekla?" zamračil se "Nechtělas mi to říct vůbec, lhala si mu,"
"Nechtěla jsem ti to říkat, protože moje spona tak nefunguje. Řekněme, že jsem se cítila blbě. Že nemohu dokázat, jak tě mám ráda,"
Nechápala jsem, jak jen mu můžu takhle lhát. Tuhle lež k mému překvapení neprokoukl.
Něžně se usmál a prsty mi přejel po líci "Nemusíš mi nic dokazovat. Vím to,"

Hlavou mi prolétla jednoslovná otázka; Opravdu?

Vím, že tahle kapitola je nudnější, ale i takové tady být musí, že? :D
Potom děkuju za 22. místo ve fanfiction, je to úžasné!! Těch jedenáct K čtení samozřejmě taky :D
Budu ráda, když mi opět napíšete, co si myslíte (zvlášť ten konec :D)