"Za chvíli bude jedenáct," upozornil Peter na čas, a mě došlo, že se musíme dostat do vlaku. Rychle jsme se dostali na nástupiště 9¾ a ve vlaku našli poslední volné kupé. Měli jsme docela štěstí, pochybovala jsem, že by se někdo z nich smířil s jiným spolupasažérem.

"Kde je Náměsíčník?" vykulil najednou James oči, které přes kulaté brýle vypadaly ještě větší.

"A o něm se opravdu tvrdí, že je chytrý?" zeptala jsem se Siriuse, který seděl vedle mě a cpal se Bertíkovýma fazolkama. Jakmile mě uslyšel, dvě smíchy vyprsknul "Ne, to se říká o Removi."

"Tak kde je?" domáhal se James odpovědi.
"No u primusů," zašklebil se Peter, ale když si všiml, že se na něj oba pobertové mračí, smát se přestal. Připadalo mi, že ho mezi sebou trpí, jen aby měli na koho házet průšvihy.

"Kde máš tu kámošku?" zeptal se Sirius.
"Bonnie? Je z ní prefektka. Jak ti to jde s Lily?" zeptala jsem se Jamese a vzala Siriovi pár fazolek.
"Hej!" bránil si je hned, ale já si fazole rychle dala do pusy.
"Skvěle," usmál se James.
"Kecá," špitnul mým směrem Sir a pak se ode mne odsunul k oknu, abych mu nemohla vzít další sladkost.

"To vím, Lily ho nesnáší," sladce jsem se usmála na Jamese, který mě propaloval pohledem. "Ona jen neumí vyjádřit svoje city."
"Jasně," začala jsem se smát, „když ti minulý rok řekla, že by tě raději shodila z astronomické věže, než aby s tebou seděla při hodině, to bylo opravdu krásné vyznání lásky."

"Že?" usmál se James.
"Bezpochyby," odpověděla jsem ironicky a vyndala svého kulíška z klece a posadila si ho na koleno.
"Není ta sova nějaká malá?" zeptal se Peter.
"Malý druh, malá sova," řekla jsem, aniž bych se na něj podívala.
"Jakže se to jmenuje?" zeptal se Sir a natáhnul k ní prst.
"Klove," varovala jsem ho.
"Ahoj Klove," řekl sladce a chystal se jí pohladit, ale ona ho okamžitě štípla do ukazováku.
"Au!" vykřikl a ucuknul.
"Říkala jsem to," smála jsem se,
"Ty sis fakt myslel, že se tak jmenuje?" zeptal se James a smíchy se téměř válel na podlaze.

"Ara je divná," ukázal na mě "Proč by nemohla mít její sova divný jméno?" ptal se a mačkal si poraněný prst.
"Talon," řekla jsem, „tak se jmenuje."
"Vždyť jsem říkal, divný jméno." rozhodil Sirius rukama.
"To je hezký jméno," zamračila jsem se a podrbala sovičku na krku.
"A tebe neklovne, jo?" divil se Sirius.
"Ne, já jí taky neříkám Klove," zasmála jsem se.
"Ale bylo by to pěkný jméno," mrmlal "rozhodně lepší než Talon."
"Jdu pro žabky," oznámila jsem své společnosti a vstala.

"A to půjdeš i s tímhle? To ti neuletí?" vyplázl na mě Sirius jazyk. Opravdu mu je sedmnáct? Chová se jako devítiletý prcek.
"Ne, ty mi jí pohlídáš," oznámila jsem a než stačil něco udělat, Talon mu seděla na stehně.
"To ne!" vykřikl, ale já už byla na chodbě a poslouchala, jak se mu Peter s Jamesem smějou. Peter to od něj nejspíš později schytá.

Vydala jsem se po chodbě za paní, co prodávala sladkosti, ale do cesty se mi postavila Lily. Bezpochyby musela hlídat pořádek ve vlaku, když teď byla primuska.

"Ahoj Lucy." pozdravila mě poměrně opatrně.
"Ahoj," usmála jsem se. Lily jsem měla ráda, ale ona mě asi moc ne, už jen z toho důvodu, že jsem se přátelila s Poberty.

"Kde je Náměsíčník?" zeptala jsem se jí.
"Myslíš Remuse Lupina?" ujistila se "Ve zmijozelském vagonu."
"Dík," kývla jsem "a mám tě pozdravovat."
"Od koho?" začervenala se.
"Od Jamese," řekla jsem a čekala na její reakci.
"Fuj," nakrčila nos, a já se rozesmála.
"Proč ho tak nemáš ráda?" zeptala jsem se jí.

"Protože je nevychovaný a ubližuje ostatním," zkřížila ruce na hrudi. "Myslíš Sra-Severuse," rychle jsem se opravila.

Poberti říkali Snapeovi Srabus, a já to občas taky použila, i když nechtěně. Spíš jsem si na tu přezdívku zvykla, stejně jako na svou. O prázdninách jsem si vždy musela zvyknout, že mě lidé oslovují křestním. Jediný Regulus mi neříkal Ara, ale jelikož je ve zmijozelu, nevídám se s ním tak často.

Lily si mého přeřeknutí všimla, věnovala mi zamračený pohled a pak odešla. Já zamířila do zmijozelského vagónu. Rem na chodbě nebyl, z čehož jsem usoudila, že bude kontrolovat některé kupé. Místo Remuse na chodbě byla prodavačka sladkostí, čehož jsem hned využila. Kromě žabek jsem si vzala ještě pár pištivých cukrových myšek.

"Zkazí se ti zuby," ozval se za mnou Rem.
"To neva," řekla jsem a podala prodavače pár svrčků.
"Co tady vůbec děláš?" zeptal se a opřel se o zeď kupéčka.
"Přišla jsem ti dát žábu," zasmála jsem se a jednu mu podala.
"Čokoládu přijmu vždycky," pousmál se, díky čemuž byla jeho jizva na rtu viditelnější.
"To vím," usmála jsem se a prohlížela si kartičku slavné osobnosti. Brumbál, zase. Mrknul na mě a pak zmizel.

"Má mrkavou náladu," strčil do mě ze srandy Rem.
"Možná bych se měla vrátit, Tichošlápek mi hlídá sovu," zauvažovala jsem.
"To se můžou stát jen dvě věci," Remusovi zacukaly koutky „buď jí sežere nebo z ní udělá novou přítelkyni. Je to samička, že jo?"
"Měla by být," zamumlala jsem pokoušejíc se zbavit představy, jak Sir požírá Talon.
"Hele, Aro?" oslovil mě Rem, a já se k němu obrátila. "Hm?"

Vyndal z hábitu kus přeskládaného pergamenu "Dáš to Dvanácterákovi? Já se s nimi do rozřazování neuvidím a nechci, aby mi to vzal některý z učitelů."

"Prázdný pergamen? To by si polepšil," utahovala jsem si z něj.

"Není prázdný, ale to neřeš," pousmál se „jdu k Mrzimorským, tak se tu dlouho nezdržuj," rozloučil se a odešel. Jakmile byl z dohledu, pergamen jsem okamžitě rozložila, ale ať jsem se dívala, kam jsem chtěla, nikde nic nebylo. Zamračila jsem se nad tím, že mi Rem lhal a pergamen strčila do levé kozačky tak, aby nebyl vidět.

Rozhodla jsem se, že najdu Reguluse a pokusím se s ním udobřit. Vůbec jsem nechápala, co to do něj vjelo. Byl až ve třetím kupé, do kterého jsem strčila hlavu.

"Ahoj," pozdravila jsem ho a všimla si, že mu dělal společnost Snape. Zvláštní.
"Ahoj," odpověděl a sklopil oči.
"Hele, Blackova holka," uchechtnul se škodolibě Severus. Nadzvedla jsem obočí, a Reg se začal smát. "Lucy není moje holka."

"Taky jsem nemyslel tebe," zasmál se Snape. Regulusovi okamžitě zbělel obličej, a po smíchu nebyly ani památky.
"Ty chodíš se Siriusem?" zeptal se.
"Ne," odpověděla naprosto upřímně.
"No jen aby," řekl Snape.
"Radši si čti v lektvarech, jo?" obořil se na něj Regulus. Snape už nic neřekl. Vlastně jsem ho mockrát mluvit neslyšela.
"Proč si sem přišla? Nebelvírští tu nemají co dělat," připomněl mi.
"Vlastně jsem se chtěla usmířit."
"My sme se pohádali?" zeptal se udiveně.
"Na tom nádraží." Ani jsem nevěděla, co mám říct. "To neřeš. Byl sem prostě naštvaný. Naši uznávají jen čistokrevné kouzelníky, a kvůli tomu Sirius utekl, víš?"
"Aha, no do toho se vám plést nebudu," řekla jsem, i když jsem tenhle názor na mudly a nečistokrevný nesdílela.
"Takže v pohodě?" zeptal se Regulus a zastrčil mi pramen vlasů za ucho, ale pak na to zůstal zírat.
"Tvoje vlasy," dostal ze sebe.
"Tys to nikdy neviděl, co?" usmála jsem se.

Moje vlasy se pomalu přebarvily z hnědé na modrou. Ta u mě znamenala štěstí, a právě teď jsem byla neskutečně šťastná, že se to mezi námi nepokazilo.

"Vypadá to, jako kdyby ti na hlavu vylili barvu, a ta tekla dolu." zasmál se Regulus, a já rychle zavrtěla hlavou, aby barva zmizela.