"Jak u nás?" zamračil se nechápavě.
"No," nadechla jsem se, „jako ve Zmijozelu. Ve vaší koleji."
"Cože?" vytřeštil na mě oči a zavalil mě příslovcovými otázkami.
"Včera večer, skoro v noci. Dělala jsem na astronomické věži úkol, a přišel za mnou James," dala jsem se do vypravování.
"Chtěl, abych s ním šla dát Snapeovi brouky do věcí na lektvary."
"Ale jak jste se dostali dovnitř?" podivil se, ale jen tím maskoval odpor z Dvanácteráka. Nesnášel ho skoro jako Lily.

"Vždyť víš, že má James neviditelný plášť. Prostě jsme se pod něj schovali a počkali, až někdo půjde dovnitř," řekla jsem pravdu. Nebyl důvod před Regem tajit něco takového. Byl to přítel a nikdy by to neřekl. Kdyby šlo o Jamese a Siria, to by neváhal je prásknout, ale teď jsem tam byla já.
"Takže teď víte naše heslo?"
"Jo," pokrčila jsem rameny. „James okolo toho hrozně nakecal."
"Předpokládám, že teď už ho zná celej Nebelvír," povzdechl si.
"To ne," uklidňovala jsem ho. Pochybovala jsem, že by to James roztroubil, protože i mezi námi bylo pár lidí, kteří by to s chutí vyžvanili McGonagallový.
"A to jste tedy byli v našich ložnicích?" zeptal se Regulus, když jsme stáli před Medovým rájem.
"Jo," rošťácky jsem se usmála. "Bylo to velmi poučné."
"Cože?" přeměřil si mě pohledem a podržel mi dveře, abych mohla vejít.
"Dík. Vlastně máme podezření, že Snape o tom plášti tuší, a taky jsem zjistila, že se učíš i z pátka na sobotu. Regu, si magor," dobírala jsem si ho.
"Ne, neučil jsem se," dohadoval se se mnou.
"A co byl tedy ten pergamen?" se založenýma rukama na prsou jsem pozorovala draka, jak opéká kaštany. Rozhodla jsem se si jich pár vzít.
"Pergamen?" zopakoval po mně. "Jo, byl si do toho fakt zažranej. Dokonce sis k tomu musel zapálit," usmála jsem se.

"Fajn, učil jsem se," řekl až moc rychle. Podívala jsem se mu do obličeje. Pod hraným úsměvem byl zmatený.
"Ne, neučil," zamračila jsem se, protože mi lhal. Nelhali jsme si, nikdy. Pokud jsme měli něco, o čem druhý neměl vědět, neřekli jsme si to, ale nikdy jsme si nelhali. Když jeden z nás narazil na něco, o čem druhý nechtěl mluvit, řekl to na rovinu. Stejně jsem to měla i s Poberty. Oni si mezi sebou kecali pořád, to ano, ale ke mně byli upřímní.

"Sama si to říkala," zasmál se a otočil se k Bertíkovým fazolkám. Chytla jsem ho za rukáv, aby se mi podíval do obličeje. "Ty mi lžeš."

Zavrtěl hlavou, ale oči ho prozradily. Uhýbal pohledem a zorničky měl roztěkané.
"Víš, že se mi z ničeho nemusíš zpovídat, ale nelži mi."
"Promiň, nechtěl jsem to rozebírat," zadrmolil.
"Dobře," řekla jsem, "nebudeme to dál řešit."

Bohužel mi obsah onoho pergamenu vrtal hlavou hrozně dlouho. Nedokázala jsem si představit nic, co by na něm bylo, a já to nesměla vědět. Z Medového ráje, kde jsme pořídili hrozně jídla, jsme šli k Džinovi v láhvi, jelikož Regulus potřeboval inkoust s hvězdnými částečkami. Radši jsem ani nechtěla vědět, proč ho chce. Mezitím co vybíral správný odstín (ten kluk je hrozný perfectionalista), já pokukovala po ostatních krámech. Byla tu spousta nádherných věcí, jenže ne všechny vždy fungovaly. Očima jsem sjela k ceníku:

Pohyblivý model galaxie ve velké skleněné kouli - 25 Galeonů

Malé modely košťat - 15 Galeonů

Malé modely Zlatonek - 8 Galeonů

Dalekohled - 10 Galeonů

Teleskop - 25 Galeonů

Pamatováček - 15 Galeonů

Krabička, která hraje Bradavickou hymnu - 15 Galeonů

Zlatý prstýnek, který si zpívá - 35 Galeonů

Stříbrný prstýnek, který si zpívá - 25 Galeonů

Amulet, který vám ukáže cestu - 30 Galeonů

Amulet, který se rozsvítí, když vám hrozí nebezpečí - 25 Galeonů

Připadalo mi to tady předražené. V Příčné ulici jsem viděla Pamatováčka za sedm. Sice jsem patřila k zapomnětlivým lidem, ale něco takového bych si nikdy nekoupila.

Což se nedá říct o modelech Zlatonek. Mám dva, jeden v Bradavicích (vozím ho všude s sebou) a druhý v sirotčinci. Jeden mám připravený pro Siriuse k narozeninám. Vždycky mi ty mé záviděl, a když jsem uviděla v Příčné ulici jeden až příliš věrohodný, neodolala jsem a koupila mu ho.

Pak jsem se podívala o jednu polici dál. Byly tam vyskládané dračí zuby na provázku z kůže. Pokud vím, jsou umělé a k ničemu, ale všimla jsem si, že ho minulý rok studentka Mrzimoru Mildred nosila pořád. Úplně vzadu, mezi největšími zuby, ležela jakási zlatá spona. Natáhla jsem po ní, přičemž jsem málem rozbořila pečlivě složené zuby v řadách.

Ta věc mi připomínala sponu, kterou nosí mudlovští muži na kravatě. Třeba pan Adams, který vlastní sirotčinec. Několikrát jsem jí v ruce otočila a všimla si, že má na ploše vyškrábanou Zlatonku. Netušila jsem, k čemu to je, ale chtěla jsem to. Sevřela jsem sponu v pěsti a druhou rukou zašátrala do kapsy, abych zjistila, kolik u sebe mám.

Když jsem přišla k pokladně, Regulus právě platil a strkal do kapes bundy dvě lahvičky černého inkoustu, ve kterém plavaly jemná lesklá smítka. Zřejmě si všiml mého zaujatého pohledu, jelikož začal vysvětlovat.
"Tenhle jediný nepropijí pergamen, navíc je tady za skvělou cenu," pochvaloval si. Skvělou cenu? Tady?

"Aha," pousmála jsem se.
"Budete si přát?" oslovil mě stařičký prodavač. Hrozně mi připomínal džina, podle kterého se to tady jmenuje. Když jsem tu byla prvně, dokonce jsem se ho zeptala, jestli není džin. Urazil se, ale teď se tomu směje. "Jistě," řekla jsem a ukázala mu sponu. "Kolik za ní chcete?"

Prodavač se při pohledu na sponu zamračil a začal si ji prohlížet.
"Ani jsem nevěděl, že jí tady mám," zamumlal. "Dej mi, kolik teď držíš v dlani," oznámil mi s očima upřenýma na mou ruku v kapse. Ruku jsem vytáhla a rozevřela. Byly tam dva galeony a sedm srpců. Připadalo mi to málo, ale prodavač nic nenamítal.
"Je to skvělá věc," zaskřehotal, "létá jen svému majiteli a nedá se ukrást. Teď už běžte," popohnal nás ven. „Šup, šup."

"To je podivín," zamračil se Reg před krámkem, ale já zírala na sponu. Jemně vyrytá křidélka se hýbala. Opravdu to vypadalo, jako kdyby létala.
"Zvláštní," podivil se.
"Vezmi mi jí," řekla jsem a dala si sponu do dlaní. Regulus nic neříkal a pokusil si sponu vzít, ta ale ještě než se jí dotkl, zmizela. Rychle ucukl a ona se zase objevila.
"Zvláštní," tlumočila jsem jeho slova.
„Nepůjdeme ke Třem košťatům?" navrhl Reg. "Začínám mrznout."
"Jo, já taky," přitakala jsem. Dala jsem si sponu na šálu Nebelvíru a společně jsme šli na máslový ležák. U Tří košťat byl kupodivu klid. Lidí tam bylo dost, jako obvykle, ale byl klid. Možná se mi to zdálo, jelikož jsem tu vždy byla s Poberty, a ti vyřvávali jako na lesy.

"Proč sis to vůbec koupila?" zeptal se Regulus, když jsme měli probraný zápas (během čehož jsem ho musela pochválit za bystrost, když už nevyhrál) a jeho sestřenku Andromedu Tonksovou, která má teď už téměř pětiletou dceru Nymfadoru. Shodou okolností je metamorfomág jako já.

"Líbilo se mi to," pokrčila jsem rameny, přestala v prstech otáčet sponu a dopila ležák. "Navíc jsou moji dva kamarádi velmi šikovní chytači," zazubila jsem se. Regulus se usmál a zvednul se, aby si mohl obléct bundu. Jeho gesto jsem napodobila. Zaplatili jsme a společně vyšli ven. Úplně se to tu vylidnilo. Obloha byla tmavě šedá, čekala jsem, že co nevidět začne pršet.

"Nepůjdu hned do hradu, ještě si něco zařídím," řekl Regulus, když jsem zamířila k Bradavicím.
"Jo, dobře," kývla jsem a chystala se ho obejmout na rozloučenou, ale povedlo se mi zakopnout, a spadla jsem na něj. Reg mě stihnul chytit a vzápětí propuknul v neovladatelný smích.
"Tak stane se," smála jsem se společně s ním. "Samozřejmě," přitakal, ale jeho smích se nezmenšil.
"Mám ráda tvůj smích," řekla jsem a postavila se na vlastní nohy. Myslela jsem to vážně. Regulus se usmíval, ale málokdy se takhle zasmál. Asi by ani nebylo lživé říct, že se smál jen v mé společnosti.
"Já mám rád tebe," pousmál se. „Uvidíme se pak ve škole," rozloučil se a odešel.

Následující dny jsem se s ním skoro neviděla, což se nedalo říct o Jamesovi, který za mnou neustále chodil s tím, že mám Lily navykládat, jak je úžasný. Nakonec jsem si z ní vzala příklad a taky ho polila dýňovým džusem.

V pátek ráno na snídani jsme se díky Bonnie začali bavit o budoucnosti. Řada z nás (včetně mě) neměla tušení, co chce dělat po škole.

"A co Sirius?" mračila se Lily na Jamese, který se vypořádával se snídaní. "Co ten chce dělat? Jaký je jeho životní plán?"

Okamžitě jsem se začala smát, až jsem svoje okolí téměř poprskala vločkami, které jsem snídala.

"Sirius? Sirius nemá životní plán. Ten nemá plán ani na dnešní den," odpověděla jsem jí.

V tom jsem si všimla, že Sirius sedí jen pár míst ode mě a zářivě se usmívá. "Ale jo, chystám se dát Beatrice kopačky."

Jsem tu s dalším dílem :)
Snad se líbil ;)