Dny se protáhly v týdny. Bradavické pozemky pokryla bílá přikrývka sněhu, jezero z části zamrzlo a vnitřek hradu každou hodinou vypadal zdobnější a nablýskanější. Výzdoba se ladila do klasických Vánočních barev; zlaté, červené a zelené. Na zábradlí schodiště byly ve spirálách zavěšeny kusy cesmíny, lidé na obrazech se našňořili do nepohodlně vypadajících rób a brnění zpívala koledy, kdykoliv šel někdo okolo.

Byl tu poslední týden školy roku 1977. A to mě děsilo. Připadalo mi, že se toho stalo nějak moc a přitom jsem vůbec nic nestihla. Divný paradox. Za celou dobu jsem se Siriusem nepromluvila jediné slovo. Málokdy jsme se setkali, byť třeba jen pohledy. Nikdy jsme nebyli v jedné místnosti spolu déle jak deset sekund. Vždy jeden z nás vyklidil pole.

Spolu se Siriusem jsem bohužel omezila kontakt i s ostatními. Nejprve jsme nemluvili vůbec, po měsíci jsme se dostali k pozdravům a zdvořilostním frázím a teď si sem tam popovídáme, nicméně to není to, co předtím.
James se se mnou nejednou pokoušel bavit o tom, co se stalo na začátku listopadu, já ho ale odmítala poslouchat. Nebyla jsem na něj naštvaná, jen jsem se s ním nechtěla konverzovat na tohle téma. Naštvaná jsem být ani nemohla, jednoduše dal přednost Siriusovi přede mnou. Stejně jako bych mu dala dříve já přednost před Jamesem.

Ten se za poslední týdny poměrně změnil. Sice se nepřestal strefovat do Snapea (několikrát mu sdělil, že z lidí, kteří se vrtají v černé magii jako on, budou důvody, kvůli kterým jiní umírají - začetl se do několika Lilyiných výtisků Denního věštce, kterého si objednávala), ale přestal metat kledby po každém napotkání. Vztah jeho a Lily se rapidně změnil, což nejspíš mohlo za změnu jeho chování. Také jsem je viděla na chodbě, jak se k sobě naklánějí.

James nebyl jediný, jehož chování nabralo obrátky. Denisa Freyová se se mnou opět začala bavit. To je slabé, udělala ze mě svou nejlepší kamarádku a neustále mi připomíná, jak jsem udělala dobře, že jsem Siriuse poslala do háje (zjevně byla toho názoru, že ne všichno si vymyslel, ale rozhodně je dobře, že konečně dostal zavyučenou).

Bonnie se kvůli mému zdraví rozhodla dva týdny po večerech navštěvovat knihovnu, kde objevila ohromnou knihu, v níž byla specifikace snad všech čarodějů, kteří mají i jiné schopnosti, kromě používání kouzel. Od vlkodlaků po metamorfomágy.
Jelikož vypozorovala, že jsem přestala měnit barvy vlasů, identifikovala mi velmi silný šok (prý ze stráty nejbližšího přítele) a moje metamorfozy jako dočasně ochromené - nemohla bych měnit vzhled. Toto téma na mě vybalila při přeměňování, když McGonagallová chodila mezi lavicemi a kontrolovala naši práci. Abych svou kamarádku přesvědčila, že jsem v pořádku, s chvilkovým soustředěním jsem si nechala nárůst nos, který zdobí naši profesorku. Dostaly jsme školní trest na celé odpoledne.

Týden po fiasku přátelství mezi mnou a Siriem se ve škole rozkřiklo, že jsem s Regulusem. Zjevně nebylo časté, že spolu chodí student Nebelvíru a Zmijozelu, protože jsme se stali terčem nehezkých pohledů. Taky jsem skutečně dostala přezdívku Blackova holka, která byla rozšířená všude kromě naší koleje, kde jsem zůstávala Ara.

Bylo před námi posledních pět dnů školy před vánočními prázdninami. Pátý a sedmý ročník - alespoň jeho většina - začal stresovat kvůli zkouškám, které se měly konat za méně jak půl roku. Jen během víkendu, kdy se dělaly hromady úloh, musela ředitelka Mrzimoru připravovat hned tři uklidňovací lekvary.

V pondělí pozdnějšího odpoledne jsem seděla s Bonnie v křeslech u krbu společenské místnosti a četla si poslední zápisky z dějin, jelikož jsem zjistila, že můj průměr rapidně klesl. Brunetka sedící nedaleko mě si dělala úkol z astronomie a neustále mumlala jakási divná slova. Pravděpodobně názvy měsíců planet nebo meteorů.

"Tohle tam má být taky?" zaječel na celou místnost James, až Lily vypadla z rukou knížka, ze které se učili. Promnula si kořen nosu a krátce přikývla. Zamrazilo mě při představě, že takhle budu za rok vyvádět já při pomyšlení na OVCE.

"Fajn," ulevila si Bonnie a prokřupla si prsty na rukou "Teď už jen studia mudlů,"
"Strašný předmět." mínila jsem. Připadalo mi absurdní, že se to tady vyučuje. Jestli chce někdo něco vědět, ať se zeptá svých spolužáků, kteří mezi nimi vyrůstali. Třeba mě. Ani nevím, jestli se na mě hodí nadávka mudlovský šmejd.

Po půl hodině, kdy jsem vnímala jen škrábání brku na pergamen a Jamesovo povykování ("Promerlina, co to je? Vážně jsme se to učili? To si vyzkouším. Kde mám hůlku? Bezva, jsem Poberta s hůlkou bez hůlky.") jsem vzdala učení a rozhodla se jen pozorovat plameny olizující dřevo, než půjdeme na večeři.

"Slyšela si už o Amélii Greenové?" zeptala se Bonnie a zvedla hlavu od úkolu pro Burbageovou.
"To jméno mi něco říká," přiznala jsem "nebylo na titulní-"
"Stránce Denního věštce? Jo bylo," skočila mi do řeči.
"Proč? Co je zač?"
"Byla to mámina známá, dělala na ministerstvu," kníkla "je to ta, jak o prázdninách zmizela."
Pozorovala jsem jí se zamračeným obočím.
"Nedávno jí našli mrtvou,"
Zhluboka jsem se nadechla "Co se jí stalo?"
"Našli jí na břehu moře u Azkabanu, když tam vedli dvojčata Bloomovi. Vypadala hrozně, ale nenašli na ní žádné zranění, které by jí zabilo. Víš co to znamená?"
"Samozřejmě," vyštěkla jsem "Kledba, která se nepromijí. Ta nejhorší."
"Máma říká, že se schyluje k něčemu strašnému," povzdechla si "po tomhle jí začínám věřit. Vím, i předtím lidé umírali, ale-"
"Je to opodstatněný. Ty starosti. Hádej proč ministerstvo pořád shání bystrozory?"
"Neměla jsem s tím začínat. Akorát si kazím už takhle mizerný večer." unaveně se usmála a kývla na pergamen na svých nohou.
"Možná je načase, abychom začali řešit podstatnější věci, než jsou naše šarvátky tady," zamumlala jsem "Máš ten výtisk? Chtěla bych si to přečíst,"

Bonnie přikývla, odložila si věci na křeslo, kde doteď seděla a odešla do naší ložnice. Děsilo mě pomyšlení na to, co se k nám žene. Když dokázali zabít někoho z ministerstva, z lidí, kteří nad sebou mají ochranu, hravě můžou i na někoho z našich známých, nebo dokonce na nás. Pohybovala jsem, že by si někdo dovolil na Bradavice, ale prázdniny jsou dlouhé.

Slyšela jsem, že kolují zvěsti, že za těmi útoky (od začátku roku 77, kdy jsem tomu nevěnovala pozornost) stojí Ten, jehož jméno se neříká. I Regulus občas něco řekl. Šíleně jsem se lekla, když mi sdělil, že sympatizuje s jeho myšlenkou, že kouzlit by měli pouze čistokrevní. Následně mě začal uklidňovat, že rozhodně nemá v plánu kouzelníky z mudlovských rodin zabíjet.

Ozvaly se za mnou kroky, vzhlédla jsem s domněnkou, že už jde Bonnie, jenže to nebyla ona. S dupotem se ke mně blížil Sirius, trhajíc nějaký dopis. Skrčila jsem se v křesle a doufala, že si mě nevšimne. Vedlo se mi to do doby, než odkopnul stranou Bonniino křeslo a začal kousky papíru házet do krbu. Vztek z něj sršil. Vypadal, jako kdyby měl v ruce jed, kterého se potřebuje zbavit a rychle ho zničit.

"Aro, tady." houkla na mě Bonnie a strčila mi pod nos Denního věštce. Sirius se bleskurychle otočil: vůbec o mojí přítomnosti nevěděl. Nevěřícně se podíval na mě, na Bonnii a nakonec na pomuchlaný časopis, na jehož titulní stránce stálo: Tělo Amélie Greenové nalezeno na břehu u Azkabanu. Rychle po něm chňapnul, a než jsem stihla mrknout, už se pálil spolu s jeho papíry.

"To bylo moje!" zlobila se Bonnie.
"Promiň." odseknul Sirius a vydal se pryč. "Člověk si rodinu nevybírá," zaslechla jsem šeptem jeho slova, po kterých mi naskočila husí kůže.
Po takové době, kdy jsem ho neslyšela promluvit a když už tak fráze jako: "Fajn, já jdu, uvidíme se v ložnici, kluci." nebo "Neboj se, už mizím. Nemám v plánu narušovat tvůj románek s Baziliškem."
mě jeho slova neskutečně znepokojila.

"Co to do něj vjelo?" mračila se dál Bonnie, která jeho poslední větu nejspíš nezaslechla.
"Jdeme na večeři?" zeptala jsem se a doufala, že tam se moje myšlenky obrátí, stejně mi ale bylo jasné, že v noci se mi nejlíp spát nebude.

Děkuju za tu spoustu čtení, votes a komentářů!! Nádherný :)
Za názory budu opět ráda. Rozhdola jsem se pro takový skok v čase z jednoho prostého důvodu: mě by to nebavilo psát a vás číst :D třeba pět kapitol jak se spolu nikdo nebaví? Ehm ne :D
Jinak už bylo na čase, abych do příběhu šoupla nějaký to úmrtí zvenku, ne? Voldy přeci řádil.

Jinak mě začíná děsit, že podle svých plánů, už jsem v půlce ehm knížky...