"Už jsi zase mimo," oznámil mi Regulus a mě došlo, že na mě pravděpodobně už nějakou dobu mluvil. Očividně už ho začínalo štvát, že ho ignoruju, ale já jsem nebyl s to, udržet myšlenky střízlivé.
"Promiň," utrousila jsem a vešla do dveří učebny lektvarů.

Společně jsme si sedli na naše obvyklé místo a čekali, než se Křiklan dostaví. Regulus začal vybalovat věci, mezi kterými jsem poznala ambrozii, amarylku a acénu. Potom vytáhnul lahvičku s drceným rohem jednorožce a novou učebnici, kterou jsme spolu koupili v příčné ulici.
"Co si tedy říkal?" zeptala jsem se, i když jsem si nebyla jistá, zda to chci vědět. Měla jsem okolo toho zvláštní pocit.
"Za měsíc jsou velikonoční prázdniny, chceš tady zůstávat?" zoopakoval to, co jsem předtím neslyšela. Hrklo ve mě.
"Upřímně," zhluboka jsem se nadechla "když bude čas - McGonagallová pořád hrozí, že nám na prázdniny dá strašně úkolů - proč ne?"

Usmála jsem se, jak nejvěrohodněji se mi to povedlo. Znovu do toho domu? K jeho rodičům? Ne, to si odpustím. Nezbývalo mi, než se modlit, že nám profesorka opravdu naloží spoustu úkolů.
"Dobře," taky se usmál "na matku si udělala dojem."
"To jsem ráda," kývla jsem "Je fajn."
Vůbec jsem nechápala, jak mu takhle mohu lhát. Nikdy jsme si nelhali - nesnášela jsem to a teď mu sama lžu. Sama to dělám. Jenže, byla jsem ochotna udělat téměř cokoliv, abych znovu pana a paní Blackovi nepotkala.

"Dobré ráno, třído." vešel profesor do učebny a rozkašlal se.
"Dobré ráno, pane profesore." odpověděla sborově třída, já se tomu vyhnula. Byla jsem na něj naštvaná, že mě donutil říct Regulusovi o tom kouzlu, kterým jsem s jeho pomocí očarovala zmijozelský odznak. Sice jsem od něj chtěla pomoc, ale dál se do našeho vztahu plést neměl.

"Takže, tohle je šestý ročník Zmijozel a Nebelvír, že?" zeptal se zády k nám a přehraboval se ve skříni. Místo odpovědi k němu dolehlo nenávistné mručení. Tyhle dvě koleje se nikdy mít rady nebudou. Jedinou výjimkou jsem byla já a Regulus - často jsme si vysloužili nehezké pohledy.

Regulus byl potomek ze slavného rodu Blacků a choval se tak, Zmijozelští ho měli docela v oblibě a nesnášeli, že chodí s někým, jako jsem já. Se syrotou, jejíž původ může být jakýkoliv. Jsem ale Regulusovi vděčná za jedno, nikde neřekl nic o mé rodině. Dělá, jako kdyby nic nevěděl.

"Pokud si dobře pamatuji - radši jsem si to poznamenal - dnes to jsou čtyři měsíce, kdy jsme začali dělat na Nápoji lásky, nechávali jsme odstát výluh kořene acénu s roztokem alkoholu, tam jsme po dvou měsících přidali nahrubo nasekaný roh jednorožce," rekapituoval nás postup "to jste zalili šťávou plodů arcissili. Jak jsem koukal, až na pár výjimek to všichni provedli dobře." pohledem zabloudil k Séline, které si opovrživě odfrkla.

"Nalistujte si stranu třicet sedm a pusťte se do práce," mávl hůlkou a do třídy vletěly naše kotlíky. Proto ty přísady, budeme dodělávat Nápoj lásky. Osud si ze mě asi dělá dobrý den.

Když na naší lavici přistál kotlík, Regulus natěšeně odklopil pokličku a vítězně se usmál. Viděl nebo cítil něco, co já ne a zjevně jsme to měli dobře. On to měl dobře, já se na něm jako vždy přiživovala.

"Vodu v kotlíku přivedeme k varu. Z jedné rostliny narcisu odřízneme kořínky. Pozor, nejedná se o
cibulku, ale opravdu jen ty jemné kořínky. Z těch vymačkáme šťávu. Zbytek narcisu nejdříve zvážíme a potom přidáme do kotlíku. Vaříme jedenáct minut bez míchání. Mezitím si odvážíme květy autencie. Musí jich být přesně polovina hmotnosti narcisu. Je tedy velmi vhodné používat přesné váhy." přečetl Regulus - spíš jen pro mě.

"Fajn, začni s kořínky, já dojdu pro váhy," řekla jsem a zapálila oheň pod kotlíkem.
"Fajn," kývl a začal dělat svou práci.

U skříně s potřebami a přísadami byla snad celá třída. Deset minut určitě jsem čekala, než si budu moc vzít váhy, které jsem já ani Regulus neměli.
"Co potřebuješ?" otočila jsem se za ostrým hlasem na blonďatou postavu.
"Jen bezoár," ušklíbla jsem se.
"Bezoár? Ten asi těžko," odplivla si Séline.
"No fakt, potom má lektvar větší intenzitu."
"Hodláš Nápoj lásky dát Regulusovi, aby s tebou zůstal?"
Zamračila jsem se na ní "Já mu ho dávat nemusím, na rozdíl od tebe,"
Hodlala jsem jí její narážky oplácet stejnou kartou.

Její vítězný úsměv se zkřivil do zlověstné grimasy.
Věděla jsem, že má Reguluse ráda, věděl to i on, ale nestál o ní - nikdo se mu nemohl divit.
"Na co chceš tedy ten bezoár?" zeptala se vztekle.
"Už jsem ti to jednou řekla," pokrčila jsem rameny.
"Já nejsem blbá!" okřikla mě, jelikož poznala, že je to lež.
"To slyším prvně. Jseš si jistá?" zeptala jsem se starostlivě a zároveň udiveně, ale nedokázala jsem potlačit cukání koutků pusy.
Séline mě přejela nenávistným pohledem a odplula zpět do své lavice a sem poslala svého partnera.

Ze skříně jsem vyndala váhy a chystala se vydat zpět, ale Křiklan mě zabrzdil, když mi položil dlaň na rameno.
"Pane profesore?" pokusila jsem se o úsměv.
"Omlouvám se slečno, jak jsem nezdvořile prozradil kouzlo té spony." vyhrkl a já udiveně zamrkala.
"No, to nevadí." zamumlala jsem a pevně sevřela stojan váh v dlani.
"Smím se jen zeptat, proč jste mu to neřekla?"
Čekala jsem na lepší chvíli, vybavila se mi má tehdejší lež.
"Tu svou sponu nemohu najít," zalhala jsem. Nemohla jsem mu říct to samé, co Regulusovi, protože to on mi prozradil, proč se předmět hýbe v rukou někoho jiného a moc dobře věděl, že i moje spona tak funguje. "Nemám mu tedy jak dokázat, že to cítím stejně, víte?"
"Ztratila jste ji?" zděsil se.
"Asi mi někam zapadla, když jsem balila na vánoční prázdniny." dodala jsem, aby to znělo věrohodně. Věděla jsem přesně, kde je.
"A co myslíte, hýbala by se mu v rukou?" zeptal se zvědavě. On nám očividně fandí.
"Určitě," usmála jsem se.
"Važte přesně," ukázal na váhu a pak se odkolébal pryč.

Když jsem se vrátila k naší lavici, Regulus už měl hotovo a jen čekal na tu váhu. Jemné kořínky měl pokrájené a urovnané v úhledné hromádce.
"Co ti chtěl?" zeptal se a vzal mi váhu, aby mohl zvážit cibulku narcisu.
"Jen mi sdělil, že moc dobře ví, že většinu práce tady obstaráš ty," zašklebila jsem se.
"To ví dobře," pousmál se a narovnal z předklonu (opatrně na váhy pokládal části cibule narcisu, aby byla hmotnost), aby mě mohl políbit.

Trošku jsem sebou trhla, ale neuhnula jsem. Líbat ho mi najednou připadalo zvláštní, jako kdybych to dělat neměla. Přesně takhle jsem se cítila, když jsme spolu začínali. Kdyby mi nedržel obličej v dlaních, potřásla bych hlavou, abych se toho pocitu zbavila, nejspíš to byl jen špatný pocit toho, že projevujeme náklonnost jeden druhému při hodině ve třídě plné lidí, kteří nám to zrovna moc nepřejou.

Odtáhli jsme se po naštvaném "Ehm," které vylezlo z Jenny Gibsonové. Neubránila jsem se šibalskému úsměvu a drze na ní mávla, jako kdybych jí chtěla popřát hezký den.

"Jdeš tedy dneska do těch Prasinek?" zeptal se Regulus, když skončila hodina a my odcházeli z učebny.
"Jo, jdu." přikývla jsem a zaznamenala jeho ustaraný pohled. Řekla jsem mu s kým jdu, už jen proto, abych mu to později nemusela vysvětlovat a on neměl nějaké podezření.
"Podívej," řekla jsem "on je můj kamarád a jsem ráda, že spolu teď vycházíme. Vždyť dříve jsem s ním chodila do Prasinek taky,"
"Jo, já vím." zamumlal. Neznělo to upřímně. Bylo mi jasné, že se mu vůbec nelíbí, že mám se Siriusem někam jít.
"Uvidíme se brzy," rozloučila jsem se s ním a vydala se po proměnlivých schodech nahoru do nebelvírské věže.

"Fortuna," usmála jsem se na Buclatou dámu, která musela přerušit vášnivou debatu s Violet a pustit mě dovnitř.
Ve společenské místnosti bylo jen pár lidí, pozdravili jsme se a já vyběhla do ložnice, abych si odložila věci a nemusela jít s učebnicemi. Podle hodin tu Sirius a spol měl být každou chvílí, tak jsem se vrátila dolu, s tím, že tam na ně počkám.

Zrovna do místnosti vcházela Lily s Lunou.
"Ahoj," pozdravila jsem je a čekala, že se za nimi objeví kluci. Nestalo se.
"Ahoj," odpověděly společně. Vypadalo to, že se o něčem bavily a já jim sebrala nit.
"Kde je zbytek?" zeptala jsem se. Obě samozřejmě pochopily, že zbytkem nemyslím celý sedmý ročník.
"Zachvilku přijdou," oznámila mi Luna "Proč?"
"Se Siriem jsme se domluvili, že spolu půjdeme do Prasinek." odpověděla jsem naprosto upřímně.

Pousmála se (nejspíš jí napadlo, že si to konečně vyříkáme, jak pravila před Vánoci), ale Lily zbledla.
"Děje se něco?" zamračila jsem se a přejela jí pohledem.
"No, jo." nervózně se usmála "Asi si budeš na dnešek vymyslet jiný plán,"
"Cože?" podivila jsem se a podívala se na Lunu, která měla stejně nechápavý výraz jako já.
"Sirius prý nikam nepůjde, měla jsem ti to vyřídit - kdybys nezačala o těch Prasinkách, zapomněla bych na to."

Omlouvám se, že mi to tak trvalo - napsat další kapitolu, ale upřímně tohle je takový "předskokan" který byl dělaný jen kvůli několika málo informacem, ale nemohl být spojený s další kapitolou. Vůbec mi to nešlo psát :D věřím ale, že následující kapitolu shledáte jako podstatně méně nudnou :)
Děkuju za 13K čtení
Na gifu Lily
(takový ten pocit, když si uvědomíte, že jména všech holek, který se hlavně motají okolo Pobertů jsou od L :D Lucy, Lily, Luna)