"Bonnie, Deniso!" zakřičela jsem a brala schody po dvou. "Počkejte!"

Ani jedna nezastavila a běžely dál. Zaspaly jsme a musely jsme se dostat na kouzelné formule, než začne hodina. "Prosím, počkejte," hulákala jsem na celé Bradavice, "já tam netrefím sama." Hodiny začaly odbíjet osmou.
"Bonnie!" zavolala jsem a seskočila pět schodů. Holky už mi zmizely z dohledu. Netušila jsem, kam mám jít. Pospíchala jsem dál. Pod schody se shromáždila parta starších studentů. Mohla bych se zeptat na cestu, napadlo mě. Udělala jsem další dlouhý krok, bohužel mi nevyšel schod a já spadla. Jenže ne na kamennou podlahu, ale na jednoho ze studentů.

Všichni se začali smát, tedy až na toho, který mi posloužil místo matrace. Rychle jsem se začala zvedat, k mé smůle se mi zaškobrtla noha a já na něm najednou ležela znova. To už bylo na ostatní příliš, jelikož propukli v neovladatelný řehot.

"No tak," ozval se naštvaně kluk, na kterém jsem byla rozpláclá, "ještě si cvrnknete do kalhot. Radši jí pomozte, ať ze mě sleze."

Okamžitě ke mně přikročil jiný kluk s ohromnou jizvou na obličeji. Smál se taky, ale alespoň mi pomohl. Zrudla jsem ostudou a začaly mi zelenat vlasy.

"Co to je?" podivil se kluk s brýlemi a ukázal na moje vlasy. Zatřepala jsem hlavou, aby to zmizelo, nicméně se mi za chvilku obarvily znova. Strašně jsem se styděla.
"Jsi metamorfomág, že jo?" zeptal se mě kluk s jizvou a zvedl mě.
"Děkuju," pípla jsem a otočila se k tomu, kterého jsem srazila. "Promiň, moc se oml-"
"To je dobrý," přerušil mě a vstal.

Čekala jsem, že mi vynadá, ale on si to namířil k poslednímu z kluků, který se dosud smál, až mu tekly slzy a strčil do něj; hned sám ležel na zemi.

"Spadnout může přeci každý," uchechtnul se s pohledem upřeným na tom, kterého strčil.
"Tak moment," rozhodil kluk s brýlemi rukama, "co je to metamorfomág?"

"Aro!" hlavou mi projela neskutečná bolest. Pevně jsem zavřela oči a polštářem si zacpala uši.
"Aro, vstávej!" ozvala se znova Bonnie. Litovala jsem, že nám hůlku až na nočním stolku, takže na ní nemůžu použít umlčovací kouzlo.
"Lucy Blueová! Okamžitě vypadni z tý ztracený postele, za deset minut nám začínají dějiny," zapištěla.
"Fajn, už lezu," zamrmlala jsem, i když mi to dalo neskutečnou práci. Jak se mnou Bonnie třásla, úplně mě zamotala do deky.
"Od kolika si ve společenské místnosti byla?"
"Co já vím," zahuhlala jsem. "V kolik si pro mě přišla?"
"Okolo čtvrtý. Šla jsem na záchod a všimla jsem si, že tu nejsi. No a ty si seděla na gauči, čučela do krbu a vedle tebe spala Luna."
"Aha, já neusnula?" podivila jsem se. "Jako dole. Já tam nespala?"
"Vypadala si spíš jako v tranzu. Dělej, oblíkej se! Hypnotizovala si vyhasínající plamen a mě sis všimla, až když jsem s tebou zatřásla."
"Neříká se tomu spánek s otevřenýma očima?" uchechtla jsem se a začala se soukat do hábitu.
"To nevím, ale můžeš mi vysvětlit, proč jste tam byly? To jste pořádaly pyžamový večírek?"
"Ne."
"To se mi ulevilo. Už jsem se lekla, že na tebe budu muset být naštvaná, že jsi mě nepozvala."
"Jen jsem nemohla spát," přiznala jsem, "tak jsem šla dolů a ona tam seděla i Luna."
"Aha," zavrtěla Bonnie hlavou, "no fajn. Jen tě upozorním, že tě při hodině nebudu držet vzhůru."
"Stejně by se ti to nepovedlo," řekla jsem a pořádně si zívla. "Byla jsi na snídani?"
"Jo, byla," vystrčila bradu dopředu. "Chceš se zeptat, jestli jsem ti nepřinesla jídlo, co?"

Kývla jsem a položila si dlaň na kručící břicho. Bonnie ukázala na sáček na své posteli. "Kdo je tvoje nejlepší kamarádka?"
"James Potter," odpověděla jsem rychle se smíchem. "Budeš se muset spokojit s druhou nejlepší."

Bonnie se nejdřív zamračila, ale pak se začala smát taky a hodila mi jídlo.

"Fajn, ale teď mažeme. Jinak nás Binns zabije a já si nejsem jistá, jestli bych tady chtěla zůstat na furt jako duch."

Měly jsme štěstí; sice jsme přišly pár minut po zvonění, jenže Binns ve třídě ještě nebyl, takže to bylo v suchu. To ovšem nemohla říct Rachel Bonesová, která do třídy nakráčela uprostřed jeho výkladu se směšnou omluvou.

Dnes jsem se rozhodla požádat Křiklana o pomoc s dárkem pro Reguluse. Jak jsem říkala Luně, chtěla jsem zmijozelský odznak vylepšit. Hodlala jsem z něj udělat podobnou věcičku, jako je moje spona se Zlatonkou, kterou neustále nosím. Přípravu na lektvar jsem sice našla, jenže šlo o neobvykle náročnou práci (zvlášť pro mě) a tak jsem potřebovala pomoc. Regulusovi jsem se po konci hodiny vymluvila, že s profesorem musím probrat svůj poslední úkol - což mi uvěřil, jelikož jsem ho neodevzdala - a vydala se za Křiklanem, balícím si pomůcky.

"Ehm," odkašlala jsem si. "Pane profesore?" oslovila jsem ho a čekala, až se na mě otočí, jelikož jsem mu stála za zády.
"U Merlinovy brady!" vyjekl, až se pár odcházejících studentů obrátilo zpět do učebny.
"Slečno Blueová, co potřebujete?"
"Mám na vás prosbu, pane profesore," začala jsem zdvořile. Křiklan na mě pohlédl se zájmem a určitou zvědavostí, což mě popohnalo dál. "Chtěla bych dát Regulusovi dárek k Vánocům. Potřebovala bych ho ale lehce upravit, našla jsem na to lektvar, ale merlinžel je dost složitý."
"Složitý," zopakoval po mně a promnul si bradu. Nepochybovala jsem, že právě zvažuje míru mojí neschopnosti. "O jaký lektvar se jedná?"
"Opsala jsem si ho. V učebnici nebyl a knihu jsem nemohla z knihovny odnést," řekla jsem a začala listovat učebnicí bylinkářství, kde jsem měla schovaný papír s lektvarem. "Chtěla jsem, aby odznak Zmijozelu, který mu dám, měl schopnost jako tohle," poklepala jsem na sponu, která byla nacvaklá na červeno-zlaté kravatě.

"U Merlinových vousů," zamumlal vzrušeně Křiklan, "takovou věcičku jsem dlouho neviděl."

Podala jsem mu papír, který si okamžitě vzal a zvědavě ho přečetl. Četl ho minimálně dvakrát.

"Oh, slečno," řekl lehce zklamaně, "nemám všechny ingredience. Tady je i část proti krádeži a na to mi chybí pár přísad."
"A kdyby to bylo jen na ten pohyb?" zeptala jsem a zadoufala, že to půjde.
Křiklan znovu nahlédl do papíru. "Hm, to by šlo. Ano. Máte už po vyučování?"
Přikývla jsem.

"Výborně. Mám už dnes také volno. Vypadá to, že pár hodin strávíme v mém kabinetu. Odkud vůbec máte tu sponu?"
"Koupila jsem jí v Prasinkách," odpověděla jsem.
"Koupila?" opakoval po mně.
"Ano, byla za vyskládanými zuby."
"Kolik po vás prodavač chtěl?" zeptal se nevěřícně.
"Jen tolik, kolik jsem držela v dlani v kapse."

Živě jsem si na tu chvíli vzpomínala. Vylíčila jsem mu tedy, jak jsem ke sponě přišla.

"Tím se vysvětluje," řekl poněkud veseleji.
"Prosím?" podivila jsem se a pak rychle dodala: "Pane profesore."
"Takové věcičky jsou velmi záludné, slečno. Tak račte, půjdeme. K mému kabinetu je to tudy. Záludné věci, moc záludné. Dají se pouze darovat - jsou-li očarované kouzlem, jakým je ta vaše. Byla pravděpodobně prodavače, protože by nemohl mít ničí cizí. Jen mi není jasné, jak to, že jste jí mohla vzít," zavrtěl hlavou.

"Ten prodavač o ní ani nevěděl," poznamenala jsem.
"Ach tak!" sprásknul ruce a odemkl dveře svého kabinetu. "Teď už tomu rozumím."
"Já ne," přiznala jsem a zavřela dveře. Křiklan začal pobíhat po místnosti a shánět přísady.
"Pokud na ní člověk zapomene, ztratí moc, kdy se nedá sebrat, ale pohybovat se může jen tehdy, když patří vám, díky věnování. Nebo pokud jste si jí sama vyrobila."
"Co když jí někdo ztratil a ten prodavač jen našel?" namítla jsem a začala jsem připravovat nádobu, ve které bych mohla vyluhovat pelyněk.
"Takové věci se nedají ztratit, slečno," zapěl Křiklan a zapálil oheň pod kotlíkem.
"Takže když mi spadne a já si toho nevšimnu, přijde za mnou?" zeptala jsem se s nutnou dávkou ironie.

Křiklan se na mě lehce káravě zahleděl. "Jistěže ne. Pokud jí sama nesundáte, nikdy nespadne."
"A když bych jí někde zapomněla?"
"Potom je to tentýž případ jako s tím prodavačem," povzdechl si profesor. "Můžete přinést pár mločích očí? Horní zásuvka vpravo."

Příprava lektvaru netrvala nijak dlouho - zjevně nebyl tak složitý, jak jsem si myslela -ale musel se dvě hodiny nechat podusit. Křiklan dostal báječný nápad, že než abych se nudila, mohu si vypracovat onen nedonesený úkol klidně u něj v kabinetu. Na vybranou jsem stejně neměla.

Když o značnou chvíli později z kotle začala stoupat červená pára, byl profesor rozhodnut, že přišel čas na poslední přísadu; vlas, který má patřit jeho budoucímu majiteli. Taky mi vysvětlil, vlas majitele nijak neovlivní možnost darování.

Nebyl pro mě problém ten vlas předtím sehnat. Jednoduše jsem sebrala pár těch, které se Regulusovi válely na zádech na hábitu a zalhala, že tam měl nějaké smítko.

Tekutina v kotlíku se po přidání černých vlasů proměnila ve zlatou a Křiklan mi sdělil, že je hotovo. Podal mi kapátko se slovy, že si to mám udělat sama, jelikož jemu se hrozně třesou ruce.

Nabrala jsem do kapátka zlatý lektvar a pomalu ho začala nanášet na část odznaku, která se měla pohybovat. Profesor mezitím opravoval můj úkol, který následně ohodnotil jako Přijatelný. Byla jsem na sebe pyšná.

"Po prázdninách mi musíte říct, jestli to fungovalo. Jsem si, ale na devadesát devět procent jistý, že ano," řekl Křiklan a s neskrývaným zájmem odznak přendával v rukách.
"Moc vám děkuju," pousmála jsem se a vyndala z tašky krabici s ozdobnou mašlí. "Taková menší pozornost."
"To nemuselo být, slečno," zachroptěl, ale s velkou zvědavostí jí otevřel. "Ananasové oplatky? Tak ty jsem ještě neměl. Děkuji mnohokrát."
"Já děkuju," kývla jsem a vzala do rukou odznak, abych si ho také mohla pořádně prohlédnout. V tu chvíli jsem však dostala slabý infarkt.
"Děje se něco, slečno?" staral se hned Křiklan. "Jste bílá jako stěna."
"Hýbá se," pípla jsem a s vyvalenýma očima pozorovala těkavé pohyby odznaku. Nepohyboval se plynule jako moje Zlatonka, spíš se zasekával, ale hýbal se.

Profesor se ke mně přihnal a sponu mi sebral - okamžitě v pohybu ustala.
"Slečno, to je pěkné," zasmál se.
"Prosím?" nechápala jsem. Odznak mi vrátil a posadil se. "Jak jsem říkal, je to záludná věc. A ten lektvar tuplem. Víte, nesoustředí se jen na jedince, ale i na jeho pocity. A vzhledem k tomu, že se ve vašich rukou pohybuje - sice ne plynule, ale pohybuje - aniž byste byla jeho majitelkou, pan Black vás musí mít obzvlášť rád."
"Chcete říct, pane profesore, že když jeden chová k někomu city, bude se pak i jemu v rukou hýbat?" Ztěžka jsem zformulovala větu.
"Ano, je to ale jen jednosměrná záležitost. Abych to upřesnil; vám by mohl být pan Black lhostejný a stejně by se vám odznak v rukou hýbal. Jeho náklonnost zjevně nestačí na plný pohyb, ale stejně mezi vámi musí být ohromné pouto, když dokáže kouzlo rozpohybovat. Tohle je pěkný začátek."
"Ano," zamumlala jsem. Nemohla jsem ani pomyslet na to, že bych chtěla, aby se mi odznak v rukou hýbal úplně, na to jsme spolu byli krátce.
"A pane profesore, funguje to tak i s tím kouzlem proti krádeži?" zeptala jsem se.
"Domnívám se, že ano," přitakal. "Dáte mi vědět, až se ve vašich rukou bude hýbat plně? Nikdy jsem nic takového neviděl."

Zato já ano, sevřelo se mi hrdlo. Byla to dokonce moje spona, která se hýbala v rukou jiného člověka. A Regulus to nebyl.

Tak co říkáte na kapitolu? Určitě lepší jak ta minulá, jenže já tam nen rozhovor s Lunou potřebovala...
Jinak budu ráda za vaše názory na to kouzlo se sponou a na Lucyin sen :) taky vám moc děkuji za krásné umístění 43 v kategorii fanfikce! Je to krásný