Další část na světě :) proč to píšu sem na začátek? Protože vás chci varovat, že je hooodně divná, tak abyste se na to připravili a nemysleli si bůh ví co :)
Taky pardon, že je to zatím tak nudný, ale prostě by nešlo, aby se hned druhý den dali dohromady ne? :D
Děkuju za čtení.

Vrátili jsme se pozdě v noci s pocitem dobře odvedené práce. Já si vzpomněla, že jsem ve věži nechala svůj úkol, a jelikož jsem byla tak hodná a šla s Jamesem do Zmijozelu, došel mi pro něj. Ráno se mě Bonnie a Denisa Freyová pokoušely vytáhnout z postele, ale neuspěly. Zvlášť ne potom, co jsem je odbila několika nehezkými nadávkami.

Nikam se mi nechtělo a zanedlouho jsem usnula.

Probraly mě až podivné pohyby matrace. Otevřela jsem oči a otočila se na Siriuse, který ležel na mé dece, hlavu si podpíral rukama a usmíval se, jako by se nechumelilo.

"Jak ses sem dostal?" zeptala jsem se ospale a pokusila se ho odstrčit z deky.
"Těžko," připustil.

Schodiště do dívčích ložnic bylo začarované, takže když na něj vstoupil chlapec, ozval se klakson a proměnilo se ve skluzavku. Sirius očividně ale přišel na to, jak se sem dostat.

"Vylezl jsem sem po zábradlí. Párkrát jsem málem spadnul a nadával jsem hlasitěji, než ten klakson," uculil se.
"Já vlastně zapomněla, že uděláš všechno pro to, dostat se k holce do ložnice," řekla jsem.
"Ale ty si kamarádka," píchnul mě ukazovákem do nosu, „k tobě do ložnice můžu."
"Jestli chceš udržet naše přátelství, budeš muset něco udělat."
"Prosim tě, a co?"
"Běž se vycpat a mě nech vyspat! Je sobota," oznámila jsem mu a schoulila se do teplé deky.
"Ty máš náladu," postěžoval si a vlezl si ke mně pod deku.
"Ale tohle už přeháníš, ne?" zeptala jsem se nevrle.
"Ne, máš tu krásně teplo," liboval si.
"Vysmahni, bereš mi deku," vytrhla jsem mu cíp deky z ruky a pokusila se ho shodit.
"Jdi pryč," požádala jsem ho. "Jsem unavená, chci spát."
"To máš z toho, že v noci chodíš do zmijozelských ložnic," poznamenal Sirius, a já na něj vyvalila oči.
"Vždyť jsem tam byla s Jamesem."
"To je jedno," řekl a zavrtěl se, aby se mu pohodlněji leželo. Tohle nemělo cenu. Sirius nevypadal, že by se chystal opustit mou postel, tak jsem vylezla já.
"Máš pěkný pyžamo," ukázal mi vztyčený palec a pošoupl se do prostředka postele.
"To tvůj bratr taky," řekla jsem a doufala, že ho tím naštvu, ale nestalo se.
"Spí bez?" zasmál se.
"Skoro," odpověděla jsem a obula si pantofle, jelikož mě kamenná podlaha studila do bosých chodidel.
"To se mi ulevilo," prohrábl si vlasy po ramena prsty, "už jsem se bál, že mě v něčem napodobuje."
"Ty, počkej, cože?" zaraženě jsem se mračila. "Tohle jsem vědět nemusela. Vypadni z mý postele."
"Vždyť jsem ale oblečenej," zatvářil se zmateně, "nebo bys snad chtěla-"
"Siriusi!" okřikla jsem ho. Věnoval mi pobavený pohled.
"Co to s tebou dneska je?" zeptala jsem se.
"Dneska?" vyprskl smíchy "Jsem furt stejný."
Protočila jsem očima "Proč si sem vůbec přišel?"
"Abych tě vytáhnul na zápas se Zmijozelem," řekl klidně a pak vyvalil oči. "No jo, já zapomněl. Dělej, ať to stihneme."

Během půl hodiny jsem se stihla obléknout a dojít se nasnídat, což vzhledem k tomu, jak jsem byla ospalá, byl skvělý výkon. Sir na mě počkal u brány, a společně jsme se vydali k místu pořádání famfrpálu.

"Doufám, že jste ty brouky dali někam i Baziliškovi," nadhodil Sir, když jsme spatřili tým Zmijozelu.
"James chtěl," řekla jsem, "ale já mu to zakázala."
"Merline! A proč?" podivil se.
"Protože," odsekla jsem, "jste bratři, mohli byste se k sobě začít chovat slušně."
"No to teda nemohli," založil si Sirius ruce na prsou.
"A to oslovení je hnusný."
"To řekni mamince a tatínkovi," zaškaredil se, "ti mu vybírali jméno."

Hádat se se Siriem na téma Regulus, bylo stejné jako vysvětlovat Buclaté dámě, že neumí zpívat: bez pozitivních výsledků, jen měl člověk vymluvenou díru do hlavy.

"Pak přijdu," řekla jsem Tichošlápkovi.
"Budeme ti s Náměsíčníkem držet místo," houknul a šel k tribunám. Vydala jsem se za Regem, který postával nedaleko svého famfrpálového týmu. Vypadal docela fascinovaně svým dlouhým černým koštětem, které držel oběma rukama.
"Co tu děláš?" podivil se, když si mě všimnul. Pravda, nebylo zrovna zvykem, že by koleje chodily za svými protivníky před zápasem, pokud je ovšem nechtěly urážet.
"Mám odejít?" zeptala jsem se. Regulus opřel koště o stěnu stadionu a založil si ruce v bok. "To jsem přeci neřekl."
"Prostě jsem ti přišla popřát hodně štěstí," pokrčila jsem rameny.

"Vážně?" nadzvedl Regulus obočí. "Vždyť hrajeme proti Nebelvíru."
"To ale neznamená, že ti nemohu popřát štěstí," namítla jsem.
"Tak potom děkuju," pousmál se, ale nevypadal, že by mi dvakrát věřil.
"A taky jsem se chtěla zeptat, jestli nevíš, proč zápas přesunuli na ráno," řekla jsem.
Regulus zvedl hlavu k obloze. "Trelawneyová tvrdí, že má být neskutečná bouřka. Prý budeme muset zápas stihnout do čtyř odpoledne, pak bude bouřka, a prý by někoho mohl zasáhnout blesk."

Taky jsem se podívala na nebe. Bylo zataženo, ale rozhodně ne tolik, aby se kvůli tomu přesouval zápas. Při bouřkách se vždy normálně hrálo. Nejednou dokonce i přes noc.

"To nevypadá moc zle," oznámila jsem.
"No, Brumbálovi se to ale taky nezdá. Slyšel jsem, jak se baví s Hoochovou, že budou muset zápas možná přerušit."
"Tak ho měli naplánovat na jiný den," zamračila jsem se. Studuji tady už šestým rokem a ještě nikdy se famfrpál nehrál první týden školy.
"To naprosto souhlasím," odpověděl zamyšleně Regulus. Pravděpodobně uvažoval o tom samém, co já. Ani jedno z družstev nemělo téměř žádný čas cvičit.

"Blacku!" zařval Theodor Montague, kapitán zmijozelského týmu. "Pojď, za chvilku začínáme."
Regulus na něj kývnul a pak se otočil zpět ke mně. "Nějaká slova na povzbuzení?" pousmál se.
"Moc se mi líbí tvoje pyžamo," zasmála jsem se. "Teď už běž, ať zápas nezačne pozdě."

Regulus se na mě díval jako na blázna - nedivila jsem se mu. Vůbec nemohl tušit, jak jsem to myslela, nebo kde jsem ho takhle mohla vidět a nezeptal se, jelikož jsem rychle utekla na tribuny, kde pokřikovala snad celá kolej Nebelvíru.

Rychle jsem našla Rema se Siriem, a nedlouho na to vyletěly oba týmy do vzduchu.

"První letošní zápas povede Nebelvír proti Zmijozelu," ozval se příjemný hlas komentátorky Luny Frostové, Náměsíčníkovy přítelkyně.

Z jedné strany vyletěl tým Nebelvíru v čele s Jamesem, a z druhé Zmijozel s Theodorem. Hoochová jim nakázala, aby si podali ruce (přičemž se oba tvářili, jako by je mučili), a pak vypustila míče, čímž hra započla.

"Camrálu se zmocnil Zmijozel, zatímco Mason skvěle odrazil potlouk," podotkla Luna. Byla v části tribuny, kde seděli i učitelé. Všichni se zápalem sledovali hru, a všimla jsem si, že Brumbál poměrně často kontroloval oblohu.

"Camrál přebírá Nebelvír, míč dostává Lina Kentakiová, a díky přesně mířené ráně dostává její tým prvních deset bodů!" zakřičela Luna a celá část tribuny, kterou obýval Nebelvír začala povykovat radostí.

James jí ukázal pochvalné gesto, načež okolo něj prosvištěl Regulus. Nepochybně už zahlédl Zlatonku. Dvanácterák ho okamžitě následoval.

"A chytači se dávají do pohybu. Který z nich chytí pro svůj tým sto padesát bodů?"

Regulus byl napřed, ale James ho rychle doháněl, oba měli (dle mého názoru) stejně vysoké šance. Oba prudce zahnuli doleva a Luna fanouškům sdělila, že Zmijozel dal první gól. Skóre bylo vyrovnané.

"Jamesi! Jo!" pokřikovala celá tribuna.
"Sejmi toho Baziliška!" zahulákal Sirius a Peter se dal okamžitě do smíchu.

Jenže jako kdyby ho Regulus slyšel: zrychlil a Jamese nechal desítky metrů za sebou.

"Regulus Black zrychluje a lape po Zlatonce, tady chce někdo vyhrát zápas," pokračovala Luna. Docela jsem jí obdivovala. Musela komentovat nezaujatě, i když byla velkým fanouškem své koleje. Rozhodně pro ní muselo být obtížné, chválit i Zmijozel.

"Pottere! Do toho!" vykřikovali nebelvírští, zatímco studenti Zmijozelu podporovali Reguluse. Ten udělal prudkou otáčku a zůstal na místě nad obručemi, kam vzápětí přiletěl camrál. "Zlatonka se našim chytačům očividně ztratila, ale Zmijozel dostává dalších deset bodů."