A otevřela jsem.

Jenže tam nestál pan Gikon, nýbrž úplně někdo jiný. Někdo, kdo tu neměl být.

„Co tady děláš?" vyhrkla jsem zděšeně. Člověk ve dveřích na mě vytasil své bílé zuby.

„Ahoj mi neřekneš? Asi jsi čekala někoho jiného, že?"

„Jo, to čekala," zavrčela jsem nepříjemně. Chytla jsem ho za rukáv a zatáhla ho dovnitř. Když už byly dveře bezpečně zavřené, tak jsem se na něj zase podívala.

„Co tady děláš, Jeffe?" zopakovala jsem svou první otázku. Pískově blonďaté vlasy Jeffovi trčely do všech stran a na sobě měl stále to stejné špinavé a potrhané oblečení. Jeff nebyl občan naší země, on pocházel z Karhatisu. Země, kde jste se báli jen projít ulicí, kde jste si nebyli jistí vůbec ničím, kde existoval jen strach, chudoba a smrt.

A protože Jeff nestál o tak hrozný život, tajně uprchl, takže teď z něj byl stíhaný rebel. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, co by se stalo, kdyby ho chytili královští vojáci. Tresty byly přísné všude a u rebelů neexistovala žádná výjimka. Odsoudili by ho a zavřeli do hladomorny, v horším případě by ho rovnou popravili.

„Viděl tě někdo?" vyděsila jsem se.

Jeff se zasmál a tím si vysloužil můj nechápavý pohled.

„Jsem tady pro ty věci."

Vydechla jsem z plic zadržovaný vzduch. Konečně. Konečně si to ty věci přišel. Před pár týdny mě Jeff požádal, zda by si tady mohl nechat nějaké věci, jako správná známá jsem mu je schovala. A teď si pro ně přišel. Musela jsem Jeffovi slíbit, že vak s těmi věcmi neotevřu. Prý pro mě bylo lepší vědět míň než víc.

Nedalo se říct, že jsme přátelé, byli jsme spíš známí a mezi sebou jsme obchodovali. Už mnohokrát jsem po Jeffovi chtěla nějakou barvu vždycky mi jí sehnal o hodně levněji. Nevěděla jsem, kde pracuje a ani abych se nedivila, jestli dělal něco nezákonného.

Otec ani Tia netušili, že se s ním znám. Vlastně jsem ho potkala úplnou náhodou na jednom trhu, kde jsem prodávala své malby. Podle otce bylo nebezpečné jen pozdravit rebela, natož se s ním bavit, kdyby se to dozvěděl, asi by ho trefil šlak.

„Ellen, kdo to je?" ozval se z vedlejší místnosti hlas mé mladší sestry. Stačilo jen, aby přišla do předsíně a uviděla by Jeffa.

„Ale nikdo, asi se mi to jen zdálo," vymáčkla jsem ze sebe chabou výmluvu a nervózně si skousla ret. Na Jeffe jsem mávla, aby odešel, že mu věci předám potom, ale ten odmítavě zakroutil hlavou. A naznačil, že mi musí něco i říct.

„Tio, zlatíčko už bys měla jít spát. Je pozdě," začala jsem opatrně. Šla jsem za Tiou do našeho pokoje, Jeff se naopak vydal do mojí dílny, kde byly schované jeho věci.

Rychle jsem vymýšlela, jak Tiu přelstít, aby už šla spát. Bylo jasné, že nebude chtít, ale možná jsem měla v kapse jedno eso, zítřejší výpravu na trh.

Náš malý pokoj byl celkem prázdný, tvořily ho dvě staré dřevěné postele a truhla, do které jsem schovávala naše oblečení. Kdybychom měli více peněz, moc ráda bych ho přestavěla, chtěla bych sem dát alespoň nějaké zrcadlo, ale bohužel nebyly peníze.

Tia už ležela v posteli, jenže nevypadala ani trochu unaveně. Moje postel nebyla stále rozestlaná a v nejbližších hodinách si určitě lehnout nepůjdu. Občas jsem Tie záviděla, že je tak malá, nemusela se starat o peníze. Já i otec jsme pracovali skoro pořád, abychom měla nějaké peníze a uživili se.

„Zlatíčko měla bys už jít spát, zítra nás přece čeká trh," zářivě jsem se na ní usmála. V duchu jsem se držela palce. Tia nespokojeně zamručela, ale zachumlala se do peřiny. Trhy milovala stejně jako já. Na trzích se vždy ve vzduchu vznášela vůně čerstvého pečiva, různých koření, hlavně skořice, protože ta nebyla až tak drahá. Křik obchodníků lákajících nakupující ke svým stánkům. Trhy bych mohla popisovat dlouho, možná proto jsem je i několikrát malovala.

Pohladila jsem Tiu po vláscích, vtiskla jí malou pusu na čelo a sfoukla už skoro dohořelou svíčku.

„Dobrou noc."

„Dobrou Ellen," zamumlala unaveně. Tiše jsem zavřela dveře pokoje a rychle jsem běžela za Jeffem, moc jsem mu nevěřila, jenže jsem se bála, aby něco neukradl. Toho jsem našla sedět na zemi v hromádce papírů.

„Máš všechno?" optala jsem se a zároveň jsem přemýšlela nad tím, jak Jeffa nejrychleji dostat z našeho domu. Jeff si papíry spočítal a potom je složil zpátky na hromádku.

„Jo, všechno," vložil Jeff papíry do vaku. Myslela jsem si, že v tom vaku bylo více věcí, ale Jeffa jsem se neptala, protože by mi stejně neodpověděl a něco z něj páčit, nemělo cenu.

Náhle se ozvalo hlasité zabušení na dveře. Chtěla jsem jít otevřít, jenže mě zarazil křik z venku.

„Okamžitě otevřete nebo vyrazíme dveře!"

Ustrašeně jsem se podívala na Jeffa, který ani trochu nevypadal klidně jako předtím. Poplašeně se rozhlédl kolem sebe.

„Dělej, musíme zdrhnout. Jsou to určitě vojáci," popohnal mě Jeff.

„Co tady proboha chtějí?" zašeptala jsem.

„Jsem rebel, co myslíš? A ty musíš taky utéct, protože jsi se se mnou přece bavila, takže budeš mít stejný trest jako já."

Právě toho jsem se bála. Když stráže zajmou u mě Jeffa, zajmou i mě, protože ho našli u nás doma. Povzdechla jsem si. Nic jiného nezbývá. Do kožené brašny jsem hodila několik červených jablek ze spíže, vodu, svůj starý náčrtník a sadu tužek. Tohle mi rozhodně nemohlo pomoc přežít, ale na pár dní to vydržím, než se to tady uklidní.

„Dům je zepředu obklíčený vojáky. Rychle!" vyjekl nervózně Jeff. Hlavní vchod domu zabarikádoval nejbližšími věcmi.

„Zadní vchod objeví za chvíli, musíme vylézt pravým oknem," řekla jsem a běžela do otcovy komory, kde jsem otevřela malé okno a pobídla Jeffa. Vojáci se stále dobývali dovnitř bušením na dveře.

„Lez první," pobídl mě Jeff.

„Ještě Tia!" vykřikla jsem a chtěla běžet za ní. Jenže Jeff mě chytil za paži. Vojáci dveře skoro prorazili, kdybych se pro Tiu vrátila, tak nevyváznu živá.

„Nezabijí ji, je moc malá a ty se pro ní později vrátíš," snažil se mě uklidnit Jeff.

„Ne!"

Hlavní dveře povolily, vojáci vběhli do našeho domu a začali ho prohledávat. Jeff mě prohodil oknem a urychleně vylezl.

„Pohni sebou" říkal jeho pohled, zvedla jsem se a i přestože jsem tam nechtěla Tiu nechat samotnou jsem zbaběle utíkala pryč. Kličkovala jsem spletitými uličkami a následovala jsem Jeffa, který mě skvěle vedl pryč. Najednou prudce zastavil.

„Co se děje?" lapala jsem po dechu.

Jeff zaváhal, ale nakonec se ke mně naklonil a zašeptal mi do ucha: „Musím ty papíry někomu odnést. Zaboč teď doprava a zůstaň v té slepé uličce, dokud nepřijdu a nebudeme pokračovat."

Kývla jsem hlavou na souhlas, ale nechtěla jsem zde zůstávat sama, protože slunce už zašlo a nebe se nějak černilo.

„Za chvíli jsem zpět."

Pomalu jsem šla do slepé uličky, usadila jsem se na jedné dřevěné bedně. Jsem ta nejhorší sestra, nechala jsem tam Tiu chudinku samotnou. Doufala jsem, že jí nic neudělali. Seděla jsem tam ve tmě spolu s mučivými a vyčítavými myšlenkami a čekala jsem na Jeffa, jenže ten stále nešel.

Kde je? Podepřela jsem si hlavu, protože oči se mi už klížily. V tom jsem spatřila něco zářivého, v té hromadě všemožného nepořádku se něco třpytilo. Natáhla jsem tam ruku a nahmatala jsem skořápku. Opatrně jsem to uchopila, vypadalo to jako vejce, jenže obvykle jsem vejce mnohem menší. Zvědavě jsem si to prohlížela, protože ten modrý třpyt způsobil, že už tady nebyla taková tma. Připadala jsem si na snách, štípla jsem se, ale vejce v mých dlaních zůstalo. Určitě to tady nebylo jen tak.

Rozhlédla jsem se, ale moc jsem toho neviděla. Vejce jsem položila zpátky do toho nepořádku. Mohlo někomu patřit, ale kdo by ho tady nechával? Zase jsem myslela na Tiu, jenže teď můj pohled stále padal na to záhadné vejce s modrým třpytem. Moc ráda bych si ho nakreslila, ale byla noc, takže jsem toho moc neviděla. Jenže co kdybych si ho půjčila? Zauvažovala jsem.

Chňapla jsem po vejci a uložila ho opatrně do brašny. Ráno si tě nakreslím, pomyslela jsem si předtím, než jsem uslyšela svižné kroky blížící se ke mně.

MissOff