Marinette:
Jen co jsem přitiskla svoje rty na ty jeho a pak si sedla do jeho klína, jsem udělala něco co ho dost překvapilo. Odtrhla jsem se od něj a vstala. Díval se na mne ustaraným pohledem. Já doběhla do ložnice kde jsem stihla pověsit kus jmelí. Samozřejmě běžel za mnou. Koukl se nahoru a potom mi chytl zápěstí. Přitáhl blíž a donutil, abych se koukla do jeho smaragdových očí. Pak přitiskl svoje rty na ty moje a já začala spolupracovat.

„Za čtyři dny jsou přeci vánoce” oznámila jsem mu. Jen kývl na souhlas. Já zmizela v obýváku a Adrien šel udělat oběd. Musela jsem přemýšlet nad vším co se stalo. Vzala jsem mobil do ruky a vytočila Alyu. Sice mi to ze začátku nebrala, ale na konec to vzala.

Alya(A): Ahoj co potřebuješ?

Marinette(M): Ale to víš jen tak volám.

A: Nikdy jsi jen tak nevolala tak co potřebuješ?

M:Fajn dostala jsi mě. Nemůžu se dovolat Nathanielovi.

A: Aha, tak to nevím ani mně to nebere. Chtěla jsem ho pozvat na tu před vánoční oslavu/párty, ale nikdy mi to nebral nebo mi to vytípnul. A na SMS mi neodpovídá. S tímhle ti neporadím kočko.

M: No nic, díky moc Alyo za pomoc, aspoň vím, že nejsem jediná komu to nebere. Tak ahoj

Ukončila jsem hovor a šla za Adrienem do kuchyně. Otevřela dveře, ale on tam nebyl. Pomalu a jistě jsem dostávala záchvat. Začala se mi točit hlava a vše jsem viděla černě.  Podlomily se mi kolena a dopadla na zem. Pak bzučení v hlavě a hlas. Počkat hlas Adriena. Rychlostí blesku jsem otevřela oči a rychle dýchala, když jsem ho spatřila. Najednou někdo zazvonil u dveří a Adrien šel otevřít.

Adrien:
Někdo zazvonil a já šel otevřít. Otevřel jsem dveře a v nich stál Nathaniel. „Ahoj, co potřebuješ?” zeptal jsem se ho, protože se mu nikdo nemohl dovolat a já nechtěl nějak do toho zasahovat. „Ahoj Adriene, je tu Marinette?” zeptal se a já jen kývl na souhlas. Moc se mi to nelíbilo. Sice jsem byl v kuchyni a dodělával oběd, ale i tak jsem slyšel smích z obýváku.

Asi se skvěle bavili a já přeci nemám důvod na něj žárlit. Vždyť chodím s Mari a budu si ji brát, tak proč žárlím. Nad tou myšlenkou jsem jen pokrčil rameny a nandal jídlo na talíře. Donesl je ke stolu a prostřel i pro Nathaniela.

Když jsme dojedli, Nathaniel odešel do obýváku a já pomohl Mari uklidnit a umýt nádobí. Mile se na mě usmála dala mi pusu na tvář a zmizela do obýváku za Nathanielem.

Ještě něco jsem si potřeboval zařídit. Odcházel jsem do své kanceláře. Ano, jo dělám na požádání otce v kanceláři, vlastně jsem tam měl být šéf, ale předal jsem tu profesi Ninovi a já jsem náhrada, když tam nebude. Už jsem si sedl do křesla  a pustil počítač. Slyšel jsem slova furt dokola. „Ne, ne a ne. Rozumíš tomu.” ten hlas jsem poznal hned, byla to Mari, ale co se stalo jsem nevěděl. Silný náraz do dveří, to mne přimělo jít otevřít ty dveře a zjistit co se děje. Sáhl jsem po klice a po klíčích v zámku. Odemkl a otevřel dveře. Do náruče mi spadla Mari s uslzenýma očima.

„Co se stalo!” zařval jsem na Nathaniela, ten jen pokrčil rameny a chtěl odejít.  Marinette jsem postavil na nohy a jeho chytil pevně za zápěstí. „Co se stalo!” řekl jsem na hlas, ale nedostalo se mi odpovědi. „Fajn tak jinak. Co jsi ji udělal?” řekl jsem podrážděně. Na to ihned zareagoval. „Nic, jen jsem ji chtěl políbit, nevím v čem je problém.” řekl tak klidně, že mne vykolejil z dráhy.

Tu volnou ruku jsem svíral v pěst, ale Marinette mi ji roztáhla a propletla si svoje prsty s těmi mými. Trochu jsem ji lehce zmáčknul a začal se uklidňovat. Mari to viděla, tak se slova ujala ona. „Protože nemůžu a to podstatné je že já k tomu důvod nemám. Mám někoho kdo mne miluje a chrání a já ho nebudu kvůli tomu podvádět když ho taky miluji. Nemůžu uvěřit co se s tebou stalo.” dořekla.

Nathaniel se mi vytrhl ze sevření a odešel. Ve vnitř sebe jsem zuřil, ale byl jsem rád, že Mari nic není. I ona byla ráda, ale i tak se ke mně více přitiskla. Pak někam odešla a já chvilku váhal jestli mám jít za ní. Nakonec jsem se rozhodl, že se vrátím do kanceláře a udělám to o co mne Nino požádal.  „Hotovo!” řekl jsem si pro sebe a vydal se do kuchyně si udělat pití.

Marinette:
Někdo, tedy samozřejmě, že Adrien otevřel dveře a vešel dovnitř. Zamířil do kuchyně, udělal si pití a sedl si vedle mne na gauč. Přitáhl si mne do objetí a jednu ruku položil na moje břicho. „Tak jak ti je?” řekl ustaraně a na mne to bylo až moc sladké. „Dobře, neboj se.” řekla jsem o něco míň podrážděně.

Jen se usmál a ukázal na moji poškrábanou ruku. „Ani jsem nevěděla, že jsem se škrábla” řekla jsem mu úplně v klidu. „No neřekl bych.” řekl mi nazpět a dál to neřešil. Chtěla jsem se zvednout z gauče a uklidnit skleničky, jenže. Opřela jsem se o zápěstí na té zraněné ruce a rychle jsem se Skácela zpět na gauč. Adrien se jen pousmál postavil se i se skleničkama v ruce a uklidil je. Pak se vrátil s obvazama v ruce a obvázal mi zraněnou ruku. Pak se vedle mne posadil a ani na krok se odemne nevzdálil.

Další kapitola je na světě, užijte si ji. Jsem ráda, že je konečně sníh, snad vydrží a vánoce budou bílé a né na blátě.⛄❄🎄

Werca13