#4 NAPIŠ PŘÍBĚH, KDE HLAVNÍ ROLI BUDE HRÁT SPODNÍ PRÁDLO

Podmínky: Žánr libovolný a minimální rozsah je 100 slov. Dobrá zpráva pro ty, kteří píšou komplexní příběh s dějovou linkou (ano, myslela jsem i na vás) - příběh nemusí být z pohledu spodního prádla a forma může být jak ICH tak ER.

***

Čarodějčina pomsta

Původní příběh k povídce: https://www.wattpad.com/story/85049467-%C4%8Darod%C4%9Bj%C4%8Dina-pomsta

***

Redar otevřel masivní dveře nevěstince, několikrát se rozhlédl a vešel. Za ním pospíchala plavovlasá dívka a zvědavě bloudila očima z místa na místo. Ocitli se v hale s vysokým stropem. Celá místnost byla laděná do tmavě rudé, provoněná zbytky různých dámských parfémů. Jediným kusem nábytku, stojícím naproti vchodu do další místnosti, byl stůl z tmavého dřeva. Za ním seděla žena, jejíž věk dívka nemohla poznat, ani když se dostatečně přiblížila. Ta žena totiž nebyla nalíčená. Měla doslova nakreslený obličej na svém vlastním. Teprve když vzhlédla od spisů, které zrovna pročítala, spatřila malá plavovláska i vrásky rýhující se jí na čele a tvářích.

„Pane?" oslovila žena skřehotavě Redara a podezřívavě se zamračila nejprve na něj a pak na dítě.

„Redare!" přidal se další hlas. Ze schodů naproti vchodovým dveřím kráčela drobná rudovlasá žena. Doslova se nesla a každý její krok působil tak sebejistě, že měla dívka vedle muže náhlou potřebu se poklonit.

„Dobro," oslovil čaroděj zdejší kuplířku, ale ženin pohled nepatřil jemu. Dívala se na dívku a rty jí cukly v poťouchlém úšklebku. „Moc ráda tě vidím, ale víš, že děti nezaměstnáváme."

Redar sebou splašeně trhnul a obrátil se ke své svěřence. „Počkej, to není tak!"

***

Ukázalo se, že další místnost, do níž z chodby vedl velký oblouk místo dveří, byla čekárna pro hosty a že pravděpodobně všechno zařízení nevěstince bylo lazené v kombinaci tmavého dřeva, rudých potahů a zlatých rámů. Kromě stolů prostřených nádobím plným sladkých dobrot, se zde nacházely i židle s vycpanými sedáky.

„Jak to, že tu dnes nikdo není?" podivil se Redar a usrknul ze své oblíbené melty.

Dívka seděla vedle něj, pohupovala nohama a v rukách svírala hrneček medového mléka.

„Inventura, milý Redare," usmála se Dobra a očima opět přejela k dívce. „Proč jsi tady ty, děvče?"

Plavovláska zamrkala dlouhými řasami, ale než stihla něco říct, spustil muž. „Tohle je Lena a máme malý problém," oznámil nervózně. „Byli jsme na cestě z Doliní do Mernu, když se nám stala malá nehoda."

„Jaká nehoda?" spojilo se kuplířčino upravené obočí skoro v jednu linku.

„Začala," pravil Redar, ale dále pouze hýbal rty. „Začala..."

„Menstruovat," oznámila Lena, jako kdyby se nechumelilo, a Redar se narovnal, jako kdyby ho někdo vyvolal ve škole a on netušil, jak odpovědět.

Dobra vyprskla a místností se rozezvonil ženin příjemný smích. „Pro pána krále, Redare, tohle není nemoc. I ta malá ví, že je to naprosto normální věc," zazubila se, vesele vyskočila z křesla a podala plavovlásce ruku. „Předpokládám, že jste tady kvůli spodnímu prádlu a různým proprietám, že?"

Čaroděj prudce vstal a s lehce zarudlými tvářemi uhnul pohledem. Kvůli spodnímu prádlu na malé holce si připadal nepatřičně. Faktem bylo, že spodní prádlo jako takové bylo výsadou nevěstek a on si takové krajky nechtěl na nikom mladším ani představovat. „Budu... Budu tady," oznámil.

Dobra se zachychotala, vzala dívku za ruku a vedla ji za sebou. Na otázky bude čas později.

Společně prošly domem do obytné části a zanedlouho za nimi žena zavírala dveře. Lena zůstala stát na místě a bloudila očima po místnosti. Narozdíl od přední části nevěstince byl pokoj Dobry skromně zařízený. Postel a skříně poznávala, ale nejvíce ji zaujal podivný stolek s hromadou šuplíků a zrcadlem. Další, tentokrát velké, pak našla vedle postele. Matně si pamatovala, že i doma mívali zrcadlo. Jen bylo daleko menší a bylo jen jedno.

„Teď se podíváme, co ti bude," otevřela žena šuplík komody a začala se v něm přehrabovat.

Lena kývla. Na dítě měla příliš dospělý výraz, napadlo kuplířku. Navíc nebyla oblečená tak, jak byla u dívek zvyklá. Měla na sobě vlněnou tuniku a pod ní kalhoty. Boty měla staré, ale stále funkční.

„Tak tady máme první model," vytáhla drobné bílé spodky a podala je Leně.

Ta je převzala, jako kdyby šlo o něco křehkého. Byly z jemné látky, kterou dívka snad v životě neviděla, ani neměla šanci si ji někdy ohmatat. O existenci dalšího kusu oblečení, který se jí dostal posléze do rukou, vlastně ani netušila. Jistě, i ona nosila spodní košilku, ale tahle měla pod prsy vedenou širokou šňůrku, která se dala na zádech utáhnout, aby pevně sevřela hrudník. Podobná šňůrka byla všitá i v ramínkách, jejichž délka se díky ní dala zkracovat, jak se dívka následně přesvědčila, když se vysvlékla a spodní prádlo vyzkoušela. Dobřiným obličejem proběhl záchvěv údivu.

„Tys nikdy nenosila spodní prádlo?" přerušila ticho kuplířka, pozorujíc dívku, jak se různě natáčí a prohlíží ve vysokém zrcadle vedle postele.

Dívka se na ni obrátila. „Vždycky mi říkali, že je to nepraktické a sprosté," vysvětlila a znovu upřela oči ke svému odrazu. „Je to sice krátké, ale vlastně celkem pohodlné," nechápala.

Dobra se zachychotala. „Nosíme dva druhy spodního prádla a ten druhý je opravdu pěkně sprostý," ušklíbla se poťouchle. „Ale jinak dávám přednost jednoduchým kouskům. Jsou pohodlné a narozdíl od těch ozdobných praktické. A koukám, že máme podobnou velikost. Akorát mám pocit, že tobě prsa ještě porostou. Ať tak, nebo tak, můžeš si tohle prádlo nechat."

Lena se s překvapením obrátila k ženě. „Opravdu? Ale vždyť je vaše. A určitě stálo peníze!"

„A těch mám docela dost," kývla Dobra. „Ber to jako dárek. Dám ti pár kousků navíc. Spodky si vyměňuj každý den, abys nebyla nemocná. Určitě vždycky najdeš nějaké místo, kde je vyprat. Stačí obyčejné mýdlo."

Dívka na ni ještě pár okamžiků hleděla, dokud se neusmála. „Děkuji ti mnohokrát."

„Není vůbec zač," rozdrbala jí vlasy mateřsky. „A teď ti vysvětlím, co dělat, až zase budeš mít své dny. Jak jsi to vlastně řešila napoprvé?"

***

„Díky," odložil Redar hrnek s horkou meltou a zaposlouchal se do tikotu kyvadlových hodin.

Když Dobra s Lenou vyřešily pro něj děsivé ženské záležitosti, vrátila se kuplířka znovu ke své rozdělané práci. Čaroděj i s dívkou se mezitím vytratili do města a vrátili se až navečer. Žena jim totiž nabídla nocleh. Druhého dne mohli odejít kdykoliv dopoledne – nevěstinec otevíral až krátce po obědě.

Nyní Redar seděl spolu se ženou v její pracovně. Lena spala vedle v pokoji. Bylo už pozdě večer.

„Za co přesně?" uculila se rudovláska. „Jsi u nás vždy vítaný, a co se týče té dívky, pomůžu každému, kdo přijde s tebou."

Muž se zahleděl na vlnící se hladinu melty a usmál se. „Tvoje jméno opravdu předchází tvoje činy."

Dobra si povzdychla. „Dobře, Redare. Zeptám se přímo. Z které té vyvražděné vesnice je? Má stejný oči jako ty, když jsem tě před lety poprvé poznala. Děsivé na tom je, že jí je kolik? Dvanáct nanejvíš?" Uvědomila si, že zvyšuje hlas, a ztišila se. „Je to čarodějka, že? Všimla jsem si i těch hojících se modřin, když se svlékla. Trénuješ ji, že? Chceš ji přivést k odboji? Malé dítě? Měl bys ji prostě někde ukrýt. V zemi vždycky můžeš najít rodinu, která přijme riziko a dítě ochrání. Měl bys..."

„Poříčí," vyslovil jméno vesnice, čímž ženu přerušil. Napětím zesílil stisk na hrnku, až mu zbělely klouby na rukách. „Lena je z Poříčí. Jedna z posledních vesnic, kterých se Mern zbavoval. Vojáci byli v té době už unavení věčným zabíjením, raději měli v krvi, aby popravy nemuseli vnímat. Otce jí zabili před očima, matku znásilnili a zabili – ani nechci vědět v jakým pořadí. Vyvázla jen zázrakem. Pověz mi, Dobro, jak by se takový dítě mohlo vrátit do normálního života? A jak by to vůbec bylo možný? Bílí nakonec každýho najdou, pokud se snaží skrývat. Rodiny, který je skrývají, potrestají. Není lepší bojovat? Není lepší se tomu prostě postavit? Ona mě o to požádala. Řekla, že bude bojovat. A já nebudu ten, kdo ji odmítne."

Nastalo ticho, které rušilo pouze tikání. Odbila jedenáctá.

„Omlouvám se, Redare," postavila se a přešla k muži. Položila mu dlaň na rameno a druhou ho pohladila po tváři. Vzpomínala, že ji vždy udržoval hladkou, ale události posledních měsíců ho musely trápit natolik, že o sebe sotva dbal. „Mělo mě napadnout, že to nebude jen tak. To jen... Možná ve mně zaplanulo něco jako mateřský pud. Když budeš něco potřebovat, ať už pro sebe, nebo pro ni, přijď."

Položil svou dlaň na tu, která ho hladila, a unaveně se usmál. „Možná ve mně plane něco jako otcovská starost."

Žena zvedla koutek rtů v poťouchlém úsměvu. Možná mu chtěla ulehčit, možná jen sama nemohla dál snést tu smutnou atmosféru. „Je to na tobě dost přitažlivé, ta otcovská starost, Redare."

Povytáhl obočí a opřel se v křesle, když se k němu přiblížila a otřela se mu rty o ty jeho. „Pojďme se podívat, jaké další činy moje jméno předchází."