Vždycky jsem jí podlehl. Vždycky nade mnou měla šílenou moc. Mučila mě. Hrozně mě to bolelo, trhalo na kusy. Dělala mi to pořád, pravidelně.

Nebrala ohledy, věnovala mi úsměvy jako bych jí za to měl snad děkovat - za to utrpení. Celé nitro mě sužovalo, srdce jsem už necítil. Vždycky bilo jak šílené, když jsem jí jen viděl. Věčně, zas a znovu umíralo, když jsem jí podléhal.

Stával se ze mě šílenec, troska. Nenáviděl jsem sám sebe. Ne, protože jsem neměl vůli, já Draco Malfoy jsem klesl až na samé dno. Zklamal se - v sobě. Myslel jsem si něco, co vlastně nedokážu. Vím jediné - udělala ze mě slabocha. Nechutného, ubohého slabocha!

Ona, taková nicka mě dokázal okouzlit, omámit, a to nemusela použít ani kouzlo, což na tom bylo to nejtragičtější. Vždycky mě dokázal srazit na kolena. Dokázala si vynutit cokoliv. Udělal bych pro ní všechno, ale za jakou cenu?

Týrám se a vím to. Hyenismus. Z čí strany? Oba dva na tom máme svůj podíl viny. Nejraději bych se toho trýznivého pocitu zbavil, i za cenu života. Vážně. Dokázala mě tak těžce nalomit, že jsem vlastně už nyní zlomený. Dva kusy, které už nepůjdou sloučit. Nikdy už nebudu celý, v pořádku. Byla neuvěřitelná. Udělala se mnou toho hrozně moc, a to o tom ani neví. K smíchu!

Stále jsem se poddával. Nadvládě nad mou osobou. Nad mou duší. Stále jsem to dělal a nenáviděl se! Pokaždé jsem si to zakázal a pokaždé to porušil. Sám sebe jsem si již nevážil. Dělala mi to schválně. Mučila mě, rvala srdce z hrudi, nechala mě krvácet, tvořila mi rány, které se vůbec nehojily - ve snu.

Ano. Zdálo se mi o ní. O mudlovské šmejdce. O Grangerové. Nečisté krvi, Hermioně, která mě přiváděla k šílenství. Nikdy, když ke mě v noci zavítala jsem z toho nevyváznul bez zranění. Byla nelítostná a přitom by se pro druhé rozdala.

Vstupovala do mých snů, kde zanechávala paseku, bolest a krev, ale i slast, vášeň a touhu. Miloval jsem to. Miloval jsem to, co se mnou dělala - co jsme dělali. To zklamání, které vždycky přišlo, když jsem otevřel oči, jsem si nemohl připouštět, jinak bych už tu nebyl. Pošel bych jak prašivý pes.

Nevěděl jsem, co bylo horší. To, co mi způsobovala a já si to užíval, ačkoliv mě to neskutečně bolelo anebo když jsem si uvědomil, že to byl klam, sprostá bezcitná lež. Dvě bolesti o různé síle. Dvě věci, přesto ani jedna. Otázka zní, co je víc? Co je dobré a co zlé? Pro mě.

Nikdy jsem si nemyslel, že bych na ní pomyslel a toužil po ní. Ne, nikdy - opravdu. Díval jsem se na ní ve třídě, Velké síni, školních chodbách, pozemcích. Byla tak... krutá.

Uvědomil jsem si, že tato situace je beznadějná. Ne, to já jsem - beznadějný.

Bojoval jsem sám se sebou. S ní. Bojoval jsem - nesmyslně. Nechtěl jsem už trpět. Už jsem to nechtěl snášet. Měl jsem pocit, že bych víc nevydržel. Nejsem tak silný. Nikdy jsem nebyl a jako její slaboch ani už nebudu.

Ve dne mě trestala. V noci ještě víc. Byla zlá, ale já ji miloval. Příšerné přiznání posedlosti zrovna vůči ní. Měla mě zcela ve své moci.

Nevím proč, nerozumím tomu. Mám pocit, že se už na ní nemůžu ani podívat, ale toužil bych to činit až do skonání světa. Toužil bych se jí dotýkat. Ochutnat její rty. Ty, které mě v noci spalují po celém těle.

Nejsem ideální - pro nic - vím. Ale i tak bych chtěl mít hodně. Jsem moc náročný? Asi. Přesto... přeji si tu bolestnou touhu cítit intenzivněji. Tělo na tělo. Já a ona. Hotový masochista. Kvůli ní? Proč ne.

Je načase to změnit! Rozhodl jsem se. Chci to ukončit. Nechci zažívat každodenní muka - už ne. Ovládala mě až moc, až moc dlouho. Byl jsem jako loutka, úplně bezmocná, přesto ukájená, když si s ní někdo hrál. Připadám si lacině.

Budu proti tomu - proti ní - bojovat.

-

"Měla bys mu to aspoň naznačit."

"To nejde."

"Proč ne?"

"Zapomněla jsi o koho jde? O toho nejhoršího z nejhorších na téhle škole!"

"No a?"

"Tobě se to říká, ty máš Harryho, ale..."

"Ale?"

"Ginny, nech toho, prosím. Nemůžu za Malfoyem prostě nakráčet a říct, že po něm snad toužím. Vysmál by se mi a udělal by mi ze života peklo. Po zbytek školy."

"Tak ho budeš na tajno šmírovat?"

"Nebudu ho šmírovat, já..."

"Ale ano, budeš se na něj zamilovaně koukat a s úsměvem na tváři budeš přijímat jeho případné urážky, bezva nápad Hermiono."

"Ginny, nekaž mi představy. Jsem hodně moc bláhová?"

"Řekni mu to. Třeba..."

"Třeba? Netvrď mi, že jsi chtěla říct, že změní názor. To je opravdu srandovní. To já tu jsem naivní."

"Naivní jsi, ale třeba ano. Může změnit názor. Viděla jsem ho. Viděla jsem, jak se na tebe díval. A zrovna to nebyl nepřátelský, znechucený a už vůbec ne zabijácký pohled. Řekni mu to."

-

Vyslechl útržek rozhovoru mezi dvěma děvčaty téhle školy. Ginny a Hermiona. Otravný Nebelvír. Sice se rozhodl, ale to, co ho napadlo prostě udělat musí. Musí!

Vybral si chvíli, kdy byla sama, bez těch otravných přátel. Vybral si místo, kde se nevyskytuje tolika studentů. Stará chodba mezi knihovnou a hlavní chodbou ke kolejím. Používala ji snad jen ona. Šprtka.

Počkal si na ní, opřený o zeď, pěkně za rohem, aby ho nemohla vidět nijak dopředu a on, aby měl dokonalý moment překvapení. Slyšel jí. Byla už téměř u něj. Cítil to.

Vyšel a ona do něj téměř narazila. Vypadly jí všechny knihy pod nohy. To zase vybrala snad celou knihovnu, ne? Dívala se na něj těmi hnědými kukadly, které ve skutečnosti hořely. Přitiskl jí ke studené kamenné zdi a vrhl se na její rty. Rozpálené. Téměř hltal. Jeho hbité prsty jí cestovali po tom hříšném těle.

Líbal jí na uchu, krku, klíční kosti. Přitom jí rozepínal školní košili. Toužil jí vidět. Mít. Vzít si ji. Tady a teď.

Vykasal jí skládanou sukni a stáhnul kalhotky. Zpod podprsenky, aniž by se obtěžoval s rozepínáním vysvobodil její obsah. Nepřestával jí líbat. Těžce dýchal a nebyl sám. Jejich horké dechy se mísily. Snažil se jí laskat a přivádět ke stejnému šílenství jako ona jeho.

Ona, ta rádoby slušná se zapojila v uvolňování z oděvu, hned. Vytáhla mu košili z kalhot a překvapivě silně trhla. Nezapnuté knoflíčky na tom kusu oblečení zůstaly jako jediné. Zbytek odlétl někam neznámo kam, kolem nich na podlahu. Pak mu sáhla po kalhotách a uvolnila ho.  

Popadl jí za zadek a nadhodil si ji s dalším přiražením na zeď. Obtočila kolem něj nohy a pevně ho svírala. Cítil takovou vášeň. A touhu. Těžkou, nepřekonatelnou. Psychickou i fyzickou. Chtěl ji. Musí ji mít. A to co, Draco Malfoy chce, také dostane.

Mezi nimi to jen praskalo. Takové napětí. Zabíjelo je to. Především jeho. Zemřel by, kdyby to mělo skončit. Teď, v okamžiku, kdy se v nich probudili zvířata!

-

Otevřel jsem oči, ani nevím, po jak dlouhé době. Rozhlédl jsem se. Byl jsem ve svém pokoji, ve své posteli a sám. Svítalo.

Popadla mě panika a následovalo utrpení. Zase a opět. Stále a pořád.

Proklínal jsem jí, že si tahle se mnou hrála. Nenáviděl jsem to. Sebe a ji! Uvědomí si někdy, že mě to pomalu zabíjí? Už ze mě toho moc nezbývá! Proč nikdo nebere ohledy a nechávají mě trpět? Proč?

Jde milovat a nenávidět? Toužit, chtít a mít k tomu odpor? Všechno k jedné osobě.

Ona je monstrum. Jsem naprosto v její moci a ona si toho je plně vědoma.

Vždycky jsem jí podlehl. A to je právě to - vždycky. A vždycky se nedá změnit na nikdy - nikdy.

Mám chuť skoncovat - definitivně. Ale nemůžu bez toho žít.

Už si neumím představit sebe - bez ní.

Jsem beznadějný.