Ráno, další den
Vstala jsem. Aú! Celou noc jsem ležela na boku a přeležela jsem si ruku. Protáhla jsem se, ale to se ozvaly záda. Jak mám dneska zvládnout ten kroužek? Ptala jsem se sama sebe. ,,Tak tam nechoď." Ozval se za mnou Leon, až jsem nadskočila. ,,Ale to nejde. Půjdu tam, a zvládnu to, musím!" Vykřikla jsem a pak jsem se zhluboka nadechla a uklidnila jsem se. Leon mě znova objal, tak ráda jsem se do jeho objetí zachumlala. Dneska se cítím divně. Můj obličej skončil na jeho rameni a moje oči se klidně zavřely. Pomalu jsem se uklidnila. ,,Si můžeš vzít prášek proti bolesti. By ti pomohl." Navrhl Leon a koukl se na mě. ,,Ne, ty otupují smysly, já musím být stoprocentně při smyslech. To zvládnu, navíc máme začít s něčím novým, mohu jen doufat, že je to něco, u čeho se nebudeme mlátit...
Před budovou kroužku
,,Ahoj Melindo, Ahoj Láďo!" Pozdravila jsem je a oni zborově pozdravily mě. Objaly jsme se, přičemž jsem držela jazyk za zuby. Moje milovaný záda mlčte. Jsem na ně nějaká citlivá, no ne asi po tom co se mi stalo. Otevřely se dveře a my vešli dovnitř. Tričko jsem si sportovní vzala už doma, nemusím se zde převlékat. Aby nikdo neviděl mé rány na zádech. Vešla jsem do šatny a převlékla jsem si džíny do legín. ,,Dneska máš sportovní tričko rovnou na sobě jo?" Zeptala se Melinda. ,,No, jo." Odpověděla jsem klidně a ona to naštěstí nerozebírala. Pak jsme si nastoupily do řady, kdy k nám přišel Kevin a ta trenérka. ,,Tak, jak jsem se již zmínila. Dneska začneme pracovat na něčem jiném, boj je zatím dobrý. Koukneme se na vaše vnímání bolesti, ba vás i naučíme, jak jí nevnímat, nedávat nepřítelovy najevo. Dokonce poznáte i některé nové mučící techniky. Ty se také budete učit o rok výše." Usmála se a předala slovo Kevinovy. ,,Bolest v boji, když vám protivník dá pěstí do břicha či ránu do hlavy. Všechno to bolí, ale je jen na vás, zdali bolest ustojíte či padnete, a jak dáte nepřítelovy najevo, že to co udělal vás bolí." Taky se usmál. ,,Tady madam Katersonová si vás ozkouší, bude vám dávat různý údery, je jen na vás, jak zareagujete, ale nesmíte úder oplatit." Cassidy (trenérka) si stoupla na žíněnku a ukázala na Láďu. Ten si bezeslova stoupnul před ní do základního postoje. Ta mu dala pěstí do břicha. On to ale ustál. Začala kolem něj obcházet. Pak mu nečekaně dala ránu do zad. Ani to ho nezlomilo. Při tomhle úderu jsem sebou cukla. Na zádech mám ty rány, pokud dostanu ránu do zad, neustojím to, a ještě k tomu by se mohly otevřít a znova začít být vlhký od krve. To se snad nestane. Málem jsem se rozklepala. Melinda se toho všimla a chytila mě za ruku. Chytila jsem jí taky a snažila jsem se uklidnit. Čím víc budu nervózní, tím horší to pro mě bude. Nevnímala jsem, co dál Láďovy udělala, zabraly mě moje myšlenky...

Probralo mě šťouchnutí. Koukla jsem se na strůjce a byl to Láďa. ,,Máš tam jít." Naznačil pusou. Zmateně jsem koukla na Cassidy a ta mi rukou naznačila, ať jdu za ní na žíněnku. Nadechla jsem se a stoupla jsem si před ní, do základní pozice. Ona mě začala obcházet. Snažila jsem se zapudit strach. Pak mi podkopla nohu. Dokázala jsem se udržet na jedné, a za pár chvil jsem zase stála pevně. To už mi dala pěstí do břicha, ale nedovolila jsem si zaskuhrat bolestí. Ani obličej jsem nezkřivila. Po dalších dvou ranách mi dala ránu do zad. Podlomily se mi nohy a málem jsem to neustála. Ona si toho všimla a dostala jsem další ránu a pak ještě jednu. Asi se mi otevřely rány na zádech a ještě k tomu mě dostala na kolena a ruku mi zkroutila za záda. Sice moje maska praskla, ale nebrečela jsem, i když se bolest zdála nesnesitelná. Mojí ruku pustila. Z posledních sil jsem se zvedla na nohy a ona mě začala znova obcházet. Část těla, kterou jsem cítila nejvíc byly právě záda. Ještě že mám černé tílko a černé tepláky, pokud mi to nezačne krvácet, což by nemělo, bude to v pohodě. Koukla jsem, kde je Melinda a seděla na lavičce opodál a oči mírně napuchlé od slz. Zželelo se mi jí. Koukala na mě smutně, zkusila jsem se na ní usmát a povedlo se mi to. To jsem ale dostala ránu do jiné časti zad, až se mi zase podlomily nohy, vtom mi jednu podkopla a skopla mě na zem. Moje ruce vylítly přede mě a tak jsem skončila na kolenou a na čtyřech. Začala mi tlačit do zad a moje ruce povolovaly. Až mě s mým bolestným písknutím pustily k zemi. Záda mě bolely více jak při bičování. Ona ruce z mých zad sundala. I přes bolesti, které mi ze zad vystřelovaly do každé části těla jsem se postavila na nohy. Láďa vypadal v pohodě. Ze zad mi vystřelovala taková bolest, že se asi dva dny neusměju.
,,Co máš se zády?" Zeptala se mě a já se k ní otočila. Chtěla jsem se jí kouknout na dlaně, zda je nemá od krve, ale ona ruce měla spojené za zády. ,,Nic. Jen jsem si je přeležela." Pokusila jsem se o úsměv, který by se už dal nazvat úsměvem. Záda jsem sice stále měla v ohni, a nezlepšovalo se to, ale snažím se nedávat mou bolest najevo. ,,Lžeš." Dál na mě koukala, jakoby věděla všechno. ,,Notak, řekni nám to." Ozval se za mnou Láďa. Cukla jsem sebou. Sice nepatrně, ale oni to stejně zaregistrovaly. ,,Míšo?" Kevin za mnou promluvil. ,,Ano?" Stočila jsem můj pohled k němu. ,,Řekni nám to dobrovolně." Nebo co? ,,Vážně, já povídám pravdu." Řekla jsem vyrovnaně. V tom mě trenérka chytila za pravé zápěstí a táhla mě pryč. Šla jsem poslušně za ní. Kevin šel za mnou. Na zápěstí jsem měla krev, takže od krve je zřejmě i mé tričko a její ruka. Proto to zjistily. Ostatní skupiny po mě po očku koukly. Láďa a Melinda mě sledovali lítostivým pohledem. Cloumal mnou strach, co když to nahlásí či tak. Co když mě vyhodí za to, že jsem jim lhala, či jim to tajila. Z mých temných myšlenek a obav mě vytrhlo zavření dveří. Koukla jsem se na Kevina i na trenérku. ,,Míšo, pokud máš nějaké problémy, máš nám to říct. Musíme to vědět, tak, co máš na zádech?" Objala jsem se rukama. ,,To není podstatný." Pípla jsem. Nechtěla jsem o tom mluvit. ,,A co se stalo?" ,,To taky není podstatný." Koukala jsem na ně zpoza řas. Trenérka odešla. ,,Pojď, namažu ti to krémem, je speciální, zahojí rány, máš tady tričko na převlečení?" Zeptal se. ,,Jo, mám." Pípla jsem jistěji a pomalu se mi vracela síla. ,,Dojdi si pro něj." Kývla jsem a vyšla jsem ze dveří. Všechny pohledy, co mě skenovaly, spíše moje záda, protože věděly, že s nimi něco mám, všechny ty zvídavé obličeje jsem ignorovala. Došla jsem do šatny a vyndala jsem další černý tílko. Černá byla tak před rokem moje nejoblíbenější barva, takže černých tílek mám pět. Vzala jsem ho a šla jsem poslušně nazpátek. Došla jsem tam. Měl tam připravenou misku s vodou a krém. Seděl na jedné židli a před ním byla druhá. Sedla jsem si na ní, zády k němu. ,,Sundej si tričko." Sundala jsem si ho. Začal mi vlhkým hadříkem omývat rány. Ani jsem necekla. Pak mi je namazal krémem. Cítila jsem mírné tažení. ,,Už se můžeš obléknout. Ještě dva dny bych na ty záda nějak netlačil a nenamáhal je. Pak by to mělo být v pohodě." Poradil mi a usmál se. Usmála jsem se na něj také. ,,Děkuji." ,,Není za co. Dneska jdi domů, za dva dny je další kroužek. Tak se na to koukneme. Jo?" ,,Děkuji, nashledanou." Pozdravila jsem a s tričkem od krve jsem šla zpátky do šatny. Vzala jsem si věci a vyšla jsem domů. Doma jsem si vysvlékla bundu a šla jsem do pokoje...