Prosinec - 22
Je po škole. Leon dneska neměl čas. Letím domů, mám hodně práce. Dárky už mám nakoupený, ale musím napéct cukrový, udělat štědrovečerní večeři, uklidit barák po mém řádění v kuchyni a zabalit dárky. Stromeček táta má dneska přivést, takže vytáhnout ozdoby a ozdobit ho. Vždy máme umělý, ale tamten už byl poničený.
Doběhla jsem domů. Sundala jsem boty, a vlítla jsem do pokoje. Na sebe jsem hodila legíny a pak jsem si to uvědomila. Tady není zima, to znamená, že někdo topil, ale kdo? Vzala jsem si šortky a tílko a seběhla jsem dolů. V obýváku seděl táta. ,,Ahoj tati!" Objala jsem ho. ,,Ahoj." Odtáhla jsem se. Byla jsem rada, že tady je. ,,Co ty tady?" Zeptala jsem se a koukla jsem na stromeček, pod kterým už byly daný ozdoby. ,,Vždy jsme spolu, když si byla menší zdobily stromeček, tak jsem si řekl, že si vezmu do 25. volno, abych mohl být s mojí dcerou." Znova mě objal. Pak jsme se pustily do zdobení stromečku. Ozdob bylo hodně. Společně nám práce ubíhala rychleji a znovu se mezi námi tvořilo pouto. To mezi dcerou a otcem. Smála jsem se a koukala jsem na něj. On se taky usmíval. Společně jsme dozdobili stromek. ,,Počkej, to bude chtít společnou fotku. Doběhla jsem do pokoje pro selfie tyč a dala na ní mobil. Seběhla jsem dolů. S tátou jsme si každý stouply na jednu stranu u stromečku a já natáhla selfie tyč. Usmály jsme se a fotka byla na světě. Usmála jsem se. Táta přiložil. Normálně tady topím já, ale když už se toho dneska ujal.
,,Tak, co říkáš na společnou přípravu cukroví?" Zeptala jsem se ho a usmála jsem se. ,,Samozřejmě? Ale co štědrovečerní večeře?" ,,Ta se připravuje zítra." Usmála jsem se. Na mobilu mi pípla zpráva. ,,Někdo se po mě shání?" Koukla jsem překvapeně na mobil a koukla se, kdo mi píše. Zasmála jsem se.
Máma
Ahojky Míšo, dlouho jsi tady nebyla, doufám, že 25. přijedeš. Moc bys mě potěšila.
,,Od koho to je?" ,,Od mámy." ,,Měla bys za ní zajet. Sice mam volno, ale 26. jedu do práce na týden, je to důležitý." ,,Jojo, zajedu tam." Odpověděla jsem a v duchu jsem si nadávala, co jsem to udělala. Mamku mám ráda, ale jestli tam bude její přítel, určitě si najde nějakou kravinu a překroutí si jí tak, aby z toho byl skandál, a zase mě z bije. Jak já ho nenávidím! Třeba se změnil. Byla jsem tam v půlce prázdnin. Na mámu často vzpomínám. Upřímně, je mi líto, že jsem tam tak dlouho nejela, ale bojím se jejího přítele. Musím to nějak zvládnout, to dám. Jsem přece silnější, sice chodím na bojový kroužek jen chvíli, ale i tak mi to něco dalo. Zkusím ho přeprat, uvidíme, spíše se mi to nepovede, ale bez boje se nevzdám. Líto mi to nebude. Stejně je to jen hlupák, co si zvedá ego tím, že si dovoluje na slabší a ještě zneužívá moci, kterou nade mnou má. Protože chodí s mou mámou. Ta o tom ale neví, a já to tak chci nechat, a on zřejmě taky. Usmála jsem se. Když se budu držet v přítomnosti matky, dál od jejího přítele, tak mi nebude moct ublížit, nebo snad jo?
,,Míšo?" Tleskl mi před obličejem táta a tím mě vytrhl ze spárů mým hlodavým myšlenkám a červíčkům strachu, kteří mi hlodali do duše. ,,Co se děje?" Zeptala jsem se vyplašeně a koukla jsem na něj. Mé reakci se začal smát a já se k němu přidala. Usmál se. ,,Říkala jsi, že půjdeme připravovat cukroví, tak jdeme?" Zeptal se a já kývla. V kuchyni jsem začala z lednice vytahovat listové těsto, linecké... Všechny už jsem měla buď hotový, či koupený. S tátou jsme se pustily do výroby všeho možného.
Konečně hotovo. Špitla jsem a vysypala jsem poslední plech. Nebylo toho moc, od každého cukrový dvacet kusů. Něco dám Leonovy a něco odvezu mamce. Usmála jsem se. ,,Je půl osmý, tak, co chceš dělat?" ,,Co já vím, kouknem na film?" Navrhl táta. ,,Jasně, co takhle Iron man?" To je náš nejoblíbenější film. ,,Tak jo?" Táta je nějaký nejistý. ,,Co se děje?" ,,Ale nic, netušil jsem, že se ti ten film bude líbit i v pubertě." Zasmála jsem se, když se usmíval. ,,Ale notak! To je the best film!" Vyběhla jsem do pokoje pro flash disk a zapojila jsem ho do DVD přehrávače. Táta pustil televizi a najely jsme na jedničku. S tátou jsme se posadily a napjatě jsme sledovaly film...

Prosinec - 23
,,Promiň, že tu s tebou nebudu déle, dneska mám kroužek." Usmála jsem se na tátu. Ráno jsme připravily bramborový salát. Jsou dvě hodiny odpoledne, kroužek začíná v půl třetí, budu tam do šesti. ,,To nevadí, bav se." Táta mě objal a já v kabátu a kozačkách s vakem v ruce vyšla ven. Leon je nemocný, chudáček. Došla jsem před místo srazu, kde už byly ostatní. ,,Ahoj!" Vykřikla jsem a objala jsem Melindu a pak i Láďu. ,,Tak můžete jít dovnitř, máte deset minut na převlečení a pak společný nástup, podle stupňů." Byla to ta trenérka, co na všechno dohlíží. To je poprvé, co máme společný nástup. Ještě nevím co a jak. Ponořená v myšlenkách jsem se převlékla. S Melindou jsme se chytily za ruku a vyšly jsme ven. Láďa mě chytil za druhou ruku a koukaly jsme, jak se řadí ostatní. ,,Tak Láďo, ty půjdeš první, a já a Melinda budeme vedle tebe." Stouply jsme si nakonec řady a koukaly jsme, co dělají ostatní. Stály v pozoru. Stouply jsme si stejně. Před nás nakráčela ta trenérka. ,,Čelem vzad!" Vykřikla, až jsem sebou v leknutí cukla a otočila jsem se tak, jak chtěla. Zezadu na nás koukali trenéři. Kevin se na nás tři jakož to na jeho skupinku povzbudivě usmál. Úsměv jsem se snažila napodobit, ale ,,Čelem vpravo!" Lekla jsem se a otočila jsem se náhodným směrem. Jen jak jsem pohlídla Melindě do obličeje jsem se rychle otočila na správnou stranu. Ovládla jsem se, abych se nezačala přitupěle usmívat. ,,Rozchod, zůstane tu první stupeň." Otočily jsme se čelem k ní a zůstaly jsme narovnaní stát. Skoro jsem nedýchala. ,,Dejte si pět koleček kolem tělocvičny." Rozeběhly jsme se klusem pět koleček. Celou dobu nás sledovala. Vždy, když jsme běžely kolem Kevina se na nás pozitivně usmála. Úsměv jsem už opětovala. Když jsme doběhly pět koleček, rovně jsem si stoupla. Láďa si taky stoupl rovně, Melinda se trošku předklonila, potřebovala vydýchat. ,,Vy dva, dalších pět." S Láďou jsme se rozběhly dalších pět. Melindu poslala za námi po prvním kolečku. ,,Pojď, to dáš." Povzbudila jsem jí, ale byla na ní znát únava. Běžela jsem dál. Láďa se mi vzdálil. Nesnažila jsem se ho dohnat. Doběhla jsem pátý kolečko a koukla jsem na Láďu, oba dva jsme byly vyčerpaný. Trenérka koukla na Melindu. ,,Jdi si sednout za Kevinem." Její pohled se přesunul na nás. Narovnala jsem se. Láďa mě napodobil, ale upřímně, za pár chvil to neudýchám. ,,Myslíte, že dáte dalších pět?" S Láďou jsme na sebe pochybovačně koukly. Pak se ale usmál, tak jsem se usmála taky. ,,Určitě madam." Snad jsem v oslovení neudělala chybu. ,,Tak dalších pět." S Láďou jsme se rozběhly. Po třetím už jsem nemohla, ale zvládnu to. Musím být silná. Doběhla jsem dalších pět a dál už bych asi nemohla, potřebuju dalšího pejska, se kterým můžu běhat, to je to nejlepší co znám. ,,Výborně, už vás nebudu týrat, dneska máte s Kevinem poslední hodinu boje, od nového roku budete trošku trpět, naučíme vás, jak ignorovat či snášet bolest, aby z vás při najmutí žádné informace nedostaly...