Konečně jsem se dostalana střechu. Rozhlídla jsem se kolem a hledala jsem les. Mé oči ho v dáli přecejen zahlédly, ale tam se dostat, to abych si vzala stan a vyrazila zítra ráno za úsvitu a vrátila bych se dalšího dne odpoledne. Ale tady je taky docela hezky. Sedla jsem si za jeden panel a pozorovala jsem les v dáli. Usmála jsem se a zavřela jsem oči. A při ráně, která otřásla bytem jsem otevřela oči. Opatrně jsem vyhlédla u mého úkrytu a zjistila jsem, že Tony je strůjcem rány. ,,Sakra!" Vykřikl a kopl do dveří, kterými mě před chvílí vzbudil. ,,Kam se mohla schovat? Nikde není!" Vykřikla znova. Instinktivně jsem se přikrčila v mé skrýši. Když už se po chvíli neozvala žádná rána, tak jsem vykoukla. Seděl na kraji střechy a shlížel dolů. ,,Proč? Proč jsem jí odbyl tak hnusně? Dotklo se jí to hodně, promluví se mnou vůbec?" Docela se mi ho zželelo, ale o kom to mluví, to stihl urazit ještě někoho? ,,Caro." Zašeptal zlomeně. To bylo moje jméno, ví o mě? On se ale neotáčel. ,,Co jsi to se mnou provedla?" Zeptal se. Neodvážila jsem se nadechnot. ,,Proč jsem se do tebe musel zamilovat." Zašeptal znova. ,,Co?" Jen jak mi došlo, že jsem mou otázku řekla nahlas jsem si zacpala pusu rukou a schovala jsem se. Sakra! Určitě už o mě ví! Do očí se mi nahrnuly slzy, jelikož mi zároveň docházel význam jeho slov. Jak? Mě přece nemůže nikdo milovat. ,,Caro?" Ozval se jeho hlas z druhého konce střechy. Nic jsem neudělala, z očí mo vyteklo pár slz. Slyším jak vstává. Neopovažuji se pohnout a zatajuji dech. Jeho kroky směřují mým směrem. ,,Caro?" Jeho hlas zní překvapeně. Zvedla jsem k němu pohled a mé oči se střetly s jeho očima. Pohotově jsem vstala. A najednou zásek. Co mám teďka udělat? ,,Promiň, že jsem tě nehezky poslouchala." Ale on mě chytil za ruku. ,,Ne, neomlouvej se, měl jsem ti to říct rovnou a netajit to před tebou." Chabě se na mě usmál a já mu stejně chabě úsměv oplatila. ,,Tak, teďka když víš, co za pocity k tobě chovám, jsi schopná mi je oplácet?" Zeptal se a objevil se v mé těsné blízkosti. ,,Lžeš, mě nikdo nemůže mít rád." Zahnala jsem slzy a chtěla jsem odejít, ale on mě chytil za ruku. ,,Caro, to není pravda, všichni tě tady máme rádi, jsi jedna z nás." Řekl a mou ruku nepouštěl. Vytrhla jsem se mu. ,,Nepatřím k vám, měla bych být ve vězení či tak, a ne vás ohrožovat." Šeptala jsem, pravda tolik bolela. ,,Ne, tak to není podívej se na mě." Tony mě chytil za tváře a donutil mě kouknout se na něj. Z očí mi tekly slzy. Koukla jsem se do jeho očí. A on se jeho rty jemně dotknul těch mých. Napnula jsem se. Zároveň se mi to ale líbilo. Na pár chvil jsem zavřela oči. Ten pocit se mi líbil. Tony toho využil a políbil mě. Jeho ruce si mě přitáhly, těsně k němu. Pořád jsem nevěděla, zda nelže, přecejen, co jsem slyšela dokud nebyl s Pepper nenechal žádnou sukni napokoji. Tak nevím zda se k tomu po její smrti nevrátil. A i kdyby, proč by si vybral mě? K čemu by mu to bylo? I když se mi líbil, neoplácela jsem mu to a on se zmateně odtáhl. ,,Dám ti čas na rozmyšlenou." Utrousil smutně a odešel. Co když to se mnou myslí vážně? Ale to nejde! Do očí se mi nahrnuly slzy a můj vnitřní boj pokračoval. Ležela jsem na střeše a nevadilo mi, že se pomalu stmívá a bude mi zima. Na obličeji mi již zashly cestičky od slz. A tak jsem ležela dál, až mě z únavy kvůli stálému breku odnesl spánek, který nachvíli utišil veškerou bolest.
Probrala jsem se. Otočila jsem se. Jsem v posteli a někdo mě drží za ruku. Co? Prudce jsem se posadila. Koukla jsem do očí spícímu Tonymu. Jemně jsem vytáhla mou ruku z té jeho a schodila jsem nohy z postele. ,,Prosím, neodcházej." Koukla jsem na Tonyho, ale jen mumlal ze spaní. Smutně jsem se nad tím pousmála a stoupla jsem si. Došla jsem ke dveřím. ,,Miluji tě." Zašeptal Tony smutně. Koukla jsem na něj ale stále spinkal. Vyšla jsem ze dveří a smutně jsem kráčela k pokoji, zadržujíce slzy. Když se za mnou zavřely dveře od pokoje, rozbrečela jsem se naplno. Ale pak jsem si vzpomněla na můj plán. Naučit se pracovat s mou mocí, asi si k tomu přidám naučit se necítit, jelikož city mi ubližují. Jsem kvůli nim slabá. Sedla jsem si do tureckého sedu a zavřela jsem oči. Nechala jsem slzy téct, a soustředila jsem se na kobereček, na kterém jsem seděla. A po chvíli se začal mírně klepat, ale nic víc. Otevřela jsem oči. Zaměřily se na sklenici s vodou co si poklidně stála na stolku. Sklenička se rozklepala a pak prudce praskla a voda se rozprskla do všech stran postříkala i mě. Aj, asi trošku mimo. Vstala jsem a pozbírala jsem střepy, ignorujíc fakt, že mě trošku pořezaly na dlaních. Vstala jsem, když se dveře od pokoje otevřely. Ruce jsem dala za záda a koukala jsem na nově příchozího. Ve dveřích stál Clint. Podvědomě jsem stiskla střepy v ruce a nevnímala jsem, jak se mi zabodávají do kůže a hlouběji. ,,Co si dělala na střeše?" Zeptal se pobaveně a koukal na mě. ,,Spala. Nevšiml sis?" Neměl u sebe sice zbraň, teda alespoň myslím, měl ruce za zády, ale to já taky. ,,A víš co to je?" Zeptal se a v rukou držel dvě malý placičky. Byly o trošku větší jak polštářek palce. ,,Tak mě pouč." Řekla jsem flegmaticky. ,,Tyhle dvě malé placičky tě dokážou zabít." Stiskla jsem střepy více a ignorovala jsem fakt, že mi za chvíli projdou dlaněmi naskrz. To se mi nelíbí. ,,I když, to říká Tasha, ale já tomu nevěřím." Koukl na mě ledově klidným pohledem. ,,Co to zkusit." Usmál se a v tu chvíli odhodil placičky mým směrem. A ty se mě chystaly zabít. Zasoustředila jsem se a mou mocí jsem je zastavila za letu. Pak jsem je zničila. Moc energie mi to nevzalo. Koukla jsem na velmi naštvaného Clinta. ,,Ty mrcho! Už dvakrát jsi mi unikla, nenechám tě znova utéct!" Vykřikl a v tu chvíli cítím tupou bolest na hlavě. Vzala jsem mou moc a vpustila jsem do něj trošku.
Rozkoukala jsem se pustila jsem ho, jelikož ležel na zemi, to ovládání bolesti se hodí. Hnedka jsem ale utekla z mého pokoje pryč. Zastavila jsem asi o dvacet zátáček dál, když jsem si byla jistá, že o mě neví. Jarvisovi jsem řekla, aby nikomu neříkal mou polohu. Pak jsem se sesunula na zem. ,,Caro?" Chtěla jsem se vyšvihnout do stoje, ale zapomněla jsem na střepy v mých rukou. Jen jak jsem ruce rozlepila a poté se o ně opřela se podlomily a začali až nesnesitelně bolet. ,,Co jsi dělala?" Zeptal se Steve a zvedl mě na nohy. ,,Nic." Chtěla jsem ho obejít, ale jeho ruce mě držely za lokty. ,,Vím že mi to asi neřekneš, ale pojď, alespoň ti to ošetřím." Řekl a jeden můj loket pustil a rozešel se dál. Šla jsem poslušně s ním, jelikož bych mu neutekla, a navíc, sama bych si to asi těžko ošetřila a chodit si se střepy v rukou tady fakt nechci. ,,Caro? Co to proboha!" Po cestě jsme potkaly Tonyho. Ten se sehnul a koukal na mé ruce a střepy v dlaních a prstech. Nebudu lhát, byly dost hluboko a bolelo to, hodně moc. ,,Já nevím, neřekla mi co dělala, našel jsem jí na chodbě zhroucenou u zdi, z rukou odkapávající krev a celý dlaně i s prsty od krve. A jak mi pak nedobrovolně ukázala, byly to střepy." Chytil mě dál a prošel se mnou kolem Tonyho. Jeho pohled se mi zaryl do zad a pak nás dohnal. ,,Caro, prosím vysvětli mi to." Koukl na mě, ale Steve ho odsrčil. Zaraženě na něj kouknul. On otevřel dveře a stáhnul mě dovnitř. Tam byl Bruce. Hnedka si nás všiml. ,,Co se jí stalo?" Došel ke mě a moje ruce si za zápěstí zvedl k obličeji. ,,Nevím, na to se jí zeptáme potom, nejdřív jí to ošetři, nevíme, kolik krve už ztratila. Posadily mě na lehátko a Bruce přišel s dvěmi injekcemi. ,,Ne! To nechci!" Nemotorně jsem slezla ale chytil mě Steve. ,,Notak, uklidni se." Promluvil na mě konejšivě Bruce. ,,To je proti bolesti, aby tě to vytahovaní střepů nebolelo." ,,Ne, já to zvládnu bez toho." Bruce a Steve si vyměnily zmatené pohledy, ale Steve pak kývl. Bruce odložil injekce. Sedla jsem si. Bruce si vzal pinetku, vatové tampónky a dezinfekci. U toho ještě obvazy a polštářky a další pomůcky pro doktory. Zavřela jsem oči. ,,Jseš si jistá?" Zeptal se opatrně Steve, on sám by si tu injekci nechal píchnout. ,,Jo." Odpověděla jsem klidně a nastavila jsem dlaně. Jedna mám dlaň spadla do něčí ruky a ta začala jemně vytahovat povrchní střepy. A pak bolest, prudká bolest, a po ní další, neudržela jsem masku a zkřivila jsem můj obličej. Bolelo to, a to moc zatla jsem zuby ale i tak mi pár slz uniklo z očí. ,,Tak, střepy z jedné ruky jsou vyndané, stříknu ti tam dezinfekci." Bylo ticho a pak jsem cítila štiplavou bolest na dlani a ta se prohloubila. ,,Co to je?" Vysoukala jsem ze sebe. ,,Dezinfekce. Sice není bezbolestná ale pokud tam něco bylo, jistě to zničí." Odpověděl. Pak vzal jemně druhou ruku a vytahoval střepy. Z očí mi zase unilko pár slz. ,,Fakt nechceš injekci?" Zakroutila jsem záporně hlavou a skoro jsem si drtila zuby, abych nekřičela bolestí. Bolest mě nesmí vykolejit, nesmí mě ovládat. To já mám ovládat bolest. Usmála jsem se a statečně jsem se držela. Ruce mi pak ovázal. ,,Děkuji." Usmála jsem se. ,,Není za co, ale ještě seď." Skopila jsem pohled a dál jsem seděla. ,,Kdo ti to udělal?" ,,No sama, jsem je zbírala, ale pořezala jsem se." Hmm, tak to je hodně chabá výmluva. ,,Caro, tak tohle by ti nikdo nevěřil, pověz nám pravdu, poslední dobou jsi dost neklidná, chci znát důvod." Usmál se na mě Steve a sedl si vedle mě. ,,Nic závažného." Odbyla jsem ho a vytrhla jsem se mu. Vstala jsem a vyšla jsem ven. Tam mě Tony chytil za ruku. ,,Pojď, jdeme, Stevna jsi odbyla, ale já se odbýt nenechám." Usmál se Tony a já jsem šla nedobrovolně vstříc smrti.