,,Zradila jsi mě! Hrála jsi s S.H.I.E.L.Dem!" Za mnou křikl pro mě známý hlas. Už tak dávný a pořád tak sladký a milý. ,,Leone?" Otočila jsem se za ním. Stál tam a v očích měl slzy. ,,Ne! To-to tak ne-není!" Zkoro jsem koktala. S brekem jsem k němu natahovala ruce. Chyběl mi. Bez něj jsem to nemohla být já. Když jsem se ho skoro dotkla se hnusně zasmál a zmizel. ,,Pořád tak slabá a naivní!" Zasmál se jiný, pro mě ale taky důležitý hlas za mnou. Znova jsem se otočila. Stál tam Justin. ,,Justine." ,,Ty se toho sentimentu nezbavíš, že?" S klidným a chladným úsměvem přede mně došel. Padla jsem na kolena a hlavu jsem si složila do rukou. Klepala jsem se v návalu mých emocí a má pošramocená psychika byla napadrť. On si klekl předemně. Zvedl mi hlavu, abych mu koukala do obličeje. V jeho obličeji se zračila radost, z mého utrpení. Pohladil mě po tváři. ,,Tak naivní, jak malý dítě." Najednou mi dal facku. Stoupl si a skopl mě na záda. Sehnul se ke mě. ,,Takhle by jsi se nikdy nemohla stát agentkou zlato." Stoupl si.
Probrala jsem se zpocená v posteli. Dech se mi klepal, celá jsem se klepala a na tváři zashlé cestičky od slz. Jen sen, jen sen. Opakovala jsem si stále dokola, jakoby mi ta věta měla přinést nějaký klid v duši. Vyšla jsem ven. Motal se kolem mě černý kouř. Po tvářích mi tekly slzy. Musím od nich dál, jinak je zničím, nevím co se stane, když mě ovládají mé emoce. Rozešla jsem se dál od vesnice. Došla jsem na tu louku. Někde uprostřed louky jsem padla na kolena. Dusila jsem se slzami, které smáčely mojí tvář a moje kolena. Kolem mě lítal černý kouř. Leon, Justin, oba dva zabil S.H.I.E.L.D. Oba dva!! Stiskla jsem v rukou hlínu. Ta začala pod mým dotykem vibrovat. Necítila jsem nic jiného než vztek a sklamání. Najednou jsem ucítila dotek na rameni. ,,Caro?" Někdo zmateně řekl mé jméno. Moje ruce povolily a má mysl se projasnila. Jakobych si teprv teďka uvědomila, že klečím v hlíně a hlínu svírám v rukou. Trošku jsem se narovnala a koukla jsem se zmateně před sebe. Moje mysl se vyprázdnila, ale ne v dobrým smyslu. ,,Caro? Jsi v pořádku?" Chytil mě jemně za nadloktí a zacloumal mi rukou. ,,Jo, jsem." Vytlačila jsem ze sebe a otočila jsem se. Stály tam všichni ostatní a pozorovaly mě. Zdráhavě jsem na ně koukala. ,,Kdo je to S.H.I.E.L.D?" Zeptal se jeden z nich. ,,No, to je jedna organizace, která mi ze života udělala peklo a zabila ty, na kterých mi záleželo nejvíce." Řekla jsem klidně a koukla jsem na ně. Zase jsem se naladila spíše na chladnou notu. Ať mě nic nestresuje. Se musím vzpamatovat. Nejsem slabá!!
Další den
Stojím na poli a pomáhám rýt. Po těch vedrech co tady byly většina úrody umřela, takže musíme začít pěstovat znova. ,,Caro!!" Narovnala jsem a koukla jsem na toho, kdo volal mou osůbku. Byl to náčelník Ankustin. Docela divné jméno, ale u nich je to prý naprosto normální. Koukla jsem na něj. Odložila jsem rýč a došla jsem k němu. Dalš dva za ním držely nějakýho jinýho tvora. Koukala jsem na něj. Byl záhadný. Byl bílí a na sobě měl takový divný hábit. Taky vypadal strašně až obtloustle. Se divím že ho udržely. Nojo, tvorové temnoty (mí nový přátelé). Jsou černí, to už víte. Ruce mají podobné, ale mají pouze čtyři prsty a na nohou nemají žádné. A na sobě nosí takový divný, až šaty. Kus hadru, sešitý. Jen díry na ruce a na hlavu. Všichni stejný. Ale mají na šatech zezadu napsaný jména a jejich úlohu. Nikdo nikomu nezávidí a všichni jsou spokojený. A nyní mezi sebou vedou toho bílého kulatého. ,,Co proved?" Zeptala jsem se a propalovala jsem ho klidným pohledem. ,,Loki! Ono ho to poslalo k nám, a jelikož si nás podmanil, chce, abychom vás našli a přivedly. On vás hledá." ,,Nevěřím." Řekla jsem klidně. ,,Co s ním chcete dělat?" Zeptala jsem se Ankustina. ,,Nevím paní. Je to nosič zpráv. Asi ho propustíme. On totiž nechtěl nikomu nic říct, stále se dožadoval někoho s vašim jménem. Tak jsme si vás zavolaly." ,,Jo jasně." Flegmaticky jsme u toho zakývala rameny a vydala jsem se zpátky na pole...
Večer po večeři jsem zalehla do postele. ,,Loki, on mě hledá?" Zeptala jsem se potichu sama sebe. Neměla jsem přecejen jít a tím bílím za Lokim? Převalovala jsem se v posteli a nevěděla jsem, zda jsem neudělala chybu. Zase jsem se rozbrečela. V hlavě se mi stále přehrávaly jeho slova. ,,Miluji tě." Myslel to vážně? Neřekl to jen proto, že by se bál o svůj život? Abych ho hledala a dál chránila? Určitě. Ne, nesmím na něj myslet. Stejně mě moje myšlenky přemohly. Vyšla jsem ven. Opřela jsem se o chatku a koukala jsem na nebe. Bylo poseto miliony hvězd. Vážně zářily jak diamanty. Byly tak nádherný. To ale moje pocity neuklidnilo a kolem mě se zase motal černý kouř. Vjela jsem si rukou do vlasů. Tentokrát jsem se rozešla opačným směrem, až jsem došla do lesa. Stromy nebyly moc vysoký. Tak 3 metry nejvyžší. Opřela jsem se o jeden a koukala jsem do dály. Zase mi slzely oči. Proč to tolik bolí? Nemůžu ho milovat, nesmím! Položila jsem si ruce do dlaní a začala jsem brečet. Tentokrát už jsem nic neníčila, jen mi z očí tekly černé slzy. Ano černé, zvykla jsem si. ,,Caro? Jsi v pořádku?" ,,Ano, samozřejmě." Řekla jsem nalomeně. ,,A smím se zeptat, kdo je to Loki?" ,,Proč se ptáš?" ,,No, jeho jméno je nesčetněkrát vyryté na stromě o který se opíráš." ,,Co?" Otočila jsem se k němu a můj pohled upoutal strom. Fakt na něm bylo několikrát vyryté Lokiho jméno. To jak? Sáhla jsem na strom a prstem přejela po jednom jméně. Fakt vyrytý. ,,Caro?" Ozvalo se dál za mnou. Ten hlas jsem poznala. Avšak moji společníci ne. ,,Do střehu! Vetřelec." Zavelel Ankustin a mě hnedka schoval za něj. Otočila jsem se a sledovala jsem Lokiho. Ten se nechal chytit. Srazily ho do kleku, což velmi nerad udělal. Jeho výraz obličeje mluvil za vše. Akustin přešel před něj. Ostatní kolem nich tvořily kruh. ,,S dovolením." Řekla jsem klidně a oni mě pustily do kruhu. Došla jsem vedle Akustina. Lokiho oči mě udiveně sledovaly. Jakoby mě viděl poprvé. Jeho pohled byl pronikavý a poutající. Já si ale zachovávala chladnou tvář. ,,Kdo jsi, a co tady pohledáváš." Stanula jsem vedle Ankustina a shlížela na něj. ,,Jsem Loki, z Asgardu, ale přišel jsem v míru. S Asgardu jsem byl vyhoštěn, vyhozen." Řekl a všechna jeho pozornost byla soustředěna na mě. ,,A nehodlám vám ublížit, ani se tady dlouho nezdržím." Mluvil klidně dál. ,,Pustíte mě už?" Zeptal se pobaveně. Nějací dva další za ním držely jeho žezlo. To mě ohromilo a upoutalo mou pozornost. Ten kámen nebyl svítivě modrý, byly v něm úponky fialové a černé. ,,Podej mi to." Ukázala jsem na žezlo. Loki mě pozoroval. Chytila jsem opatrně jeho žezlo do ruky. Koukala jsem na kámen a zblízka si ho prohlížela. ,,Prošel jsem dva světy, odměnily mě dárkem." Řekl mým směrem. Kývla jsem. Akustin věc v mých rukou nedůvěřivě pozoroval. ,,A to se změnil jen vzhled kamene, nebo to změnilo i jeho účinky. ,,Jedna střela může vybuchnout a nebo něco přemýstí, zatím nevím kam." Řekl klidně a bylo vidět, že mu poloha na kolenou není příjemná. ,,A proč jsi přišel Loki?" Zeptala jsem se ho a můj pohled jsem z kamene přemístila na něj a na jeho oči. Udivovaly mě. Upoutaly mě, chytil mě pouhým pohledem a nehodlal mě pustit. ,,Přišel jsem si pro tebe Caro." Řekl a dál mě sledoval. ,,Znáš ho Caro?" Zeptal se mě Akustin a odvedl mě o krok dál od Lokiho. Ten se ošil. ,,Není nebezpečný, můžete ho pustit." To Akustinovy ale nestačilo. Ukázal na stráže a ty ho pustily. ,,A jak jako odvést tě." Koukal mi do očí. ,,No, jsem jeho poddaná, chráním ho a musím mu pomáhat." Řekla jsem klidně. ,,Aha, takže s ním odejdeš?" Zeptal se smutně. ,,Bohužel." Usmála jsem se, smutně, bude se mi po nich stýkat, i když jsem u nich jen dva dny. Ankustin mě objal. ,,Děkujeme ti za záchranu a pokud budeš potřebovat útočiště, rádi ti pomůžeme." Usmál se a odtáhl se ode mě. ,,Tak jo, uvidím, bude se mi po vás stýskat, pozdravuj ostatní." Usmála jsem se a Loki došel ke mě. ,,Jdeme?" Usmál se na mě a nabídl mi rámě. S úsměvem jsem ho přijala a on vzal do ruky menší kuličku. Kolem nás se objevil kouř, a pak jsme letěly. ,,Co to je?" Koukala jsem se udiveně na tunel, kterým jsme prolítaly. ,,Taková hračička, hodíš na zem a ono tě to přemístí kam potřebuješ, ale musíš to místo znát." ,,Aha." Dál jsem to nerozebírala. A najednou pod nohama pevná půda. Rozhlídla jsem se kolem. Proč jsme na ...?