On mě pustil a odrazil Sif, která na nás zaútočila. Na mě se vrhly ti dva bojovníci. Odrážela jsem jejich útoky a vpouštěla jsem do nich bolest, tak byly pomalejší. Pak jsem jednoho odrazila. Do druhého jsem vpustila dost bolesti na to, aby se nemohl pořádně hýbat a probodla jsem ho. Padl k zemi. Zaútočil na mě i Thor. Švihl po mě kladivem, málem jsem nestihla uhnout. I tak mě kladivo bouchlo do ramene. Otočilo mě o devadesát stupňů a mám pocit, že mi v rameni nějak moc křuplo. Pak si kladivo zavolal zpátky a podrazil mi s ním nohy. Vtom mě Sif málem bodla mečem. Stihla jsem se překulit a vystřelila jsem do stoje. Rukou jsem zablokovala další ránu mečem a rovnou jsem zaútočila a trefila jsem jí do ruky. Vpustila jsem do ní bolest a odkopla jsem jí stranou. Vtom jsem o píď uhnula kladivu. Proč po mě pořád hází tím kladivem. Nechci vědět, jak bych dopadla, kdyby mě trefil. To by mi asi žádné čáry nepomohly. Natáhla jsem jeho směrem ruku a on padl k zemi v křečích. Loki vystřelil po Sif, která se hnala mým směrem, aby pomohla Thorovy. Sehnula jsem se k ní a chytila jsem jí za bradu. ,,Ach ta láska. V boji se nesmíš nechat ovlivnit city. To nevíš?" Kopla jsem jí do břicha. Rozhlídla jsem se. Jeden chybí. Jsou tady čtyři, ale bylo jich pět. ,,Loki? Někdo utekl." Loki se zasmál a držel jeho bratra u země. ,,No a? Poznal že jsme mocný." Najednou tady něco nahlas, hodně nahlas zadunělo. Až jsem se chytila za hlavu a přestala jsem mučit Thora mou magii. ,,Ne, rozhodně se nebál." Vyprskla jsem naštvaně. Do haly se nahrnulo vojsko, připravený chytit mě a Lokiho. ,,Loki! Kašlem na to a utíkáme." Prskla jsem a chytila jsem ho za ruku. Projednou byl stejného názoru a utíkaly jsme pryč. ,,Blokují nouzový cesty, co teď?" Zeptal se mě Loki. No jasně, jakobych byla jasnovidka. Pak mi ale v hlavě svitlo. ,,Dolů!" Vypískla jsem a strhla jsem nás ke schodišti. O chlup jsme uhnuly šípům, které na nás letěly. Běžely jsme dolů. ,,Caro! To není dobrý nápad. Nevíš kam tě to pošle." Lokimu vymizela z hlasu sranda. ,,Možná není dobrý, ale je jediný. Když to každého hází jinam, nevystopují nás." Nemohl nic namítnout. Společně jsme vskočily do portálu. Najednou mě nějaká divná síla trhala od Lokiho. ,,Caro! Miluji tě!" Křikl, než naše ruce vyklouzly. ,,Já tebe taky!" Křikla jsem do prázdna. Snad to slyšel. A nyní padám neznámo kam. Až jsem dopadla.

Do černého písku? Kde to jsem? Zmateně jsem se postavila. Bylo tu docela dost světla, neviděla jsem pořádně před sebe. Rozmazaně. Co jsem ale alespoň rozmazaně rozpoznala byly siluety, co se ke mě blížily. Když moje oči častečně přivykly na světlo, které mě oslepovalo, už jsem viděla skoro dokonale. Narovnala jsem se. Hrbily se a šli jak na pohřeb. Pomalu padly k zemi. ,,Co se děje? Jsi v pořádku?" Zeptala jsem se nejbližšího a klekla jsem si k němu. ,,Co se zajímáš asgarďanko! Vždyť jsme nepřátelé!" Postavila jsem se. ,,Ale já nejsem asgarďanka." Řekla jsem se a hnedka mi došlo co se děje. Vadí jim světlo, komu by nevadilo, mě vadí taky. Jejich pokožka v návalu nezdravého světla šedne. Chtělo by to více tmu. Zamyslela jsem se. Zkusila jsem ruce natáhnout k nebi a doufala jsem, že to bude fungovat, probrala jsem v sobě magii, chci je zachránit. Představila jsem si černou clonu. Něco, co by zadrželo světlo a nastolilo to alespoň přítmí. Pomalu to fungovalo. Pak jsem se koukla nahoru a vážně, tvořila se tam černá kouřová clona. Bude bránit světlu, aby ohrožovalo tuto planetu. Je to něco jako slunečník. Částečná zábrana. Tvorové, obyvatelé této planety vstaly. Užasle se podívaly na jejich těla, která se zase barvily na černo. Taky jsem na to užasle koukala. To je jak chameleon. Pak koukaly na nebe a poté se jejich pohledy přesouvaly na mě. Můj pohled už byl chladný. Čekala jsem, zda budou přátelský či naopak. Zda mě budou chtít zabít, či mučit pro informace, který neznám. ,,Jak si to udělala Midgarďanko?" ,,Jak to víš?" ,,Když nejsi z Asgardu, napadl nás Midgard. A jak koukám, trefily jsme se." Sledovala jsem je. Každý krok, a čekala jsem, co bude následovat. Když viděl, že se nemám ke slovu, pokračoval. ,,Normálně vetřelce zabíjíme či si z nich vytahujeme informace a mučíme je." Zvedla jsem hrdě hlavu. Nebojím se jich. ,,Ale u tebe neuděláme ani jedno." Dořekl a poklekl. Všichni jeho gesto následovaly. To mě zmátlo. Jsem pesimistka, a čekala jsem právě to, co řekl že neudělají. ,,Už dva měsíce jsme bez ochrany, umřel král a s ním padla i ochrana před světlem. Jsi naše spasitelka." Domluvil a koukl na mě. Byla jsem vykolejená. Co to znamená? Spasitelka? ,,Ehh, asi jsem úplně mimo, ale co to pro mě znamená?" Zeptala jsem se jich. ,,Pojď, to pochopíš." Chytil mě za ruku a rozešel se se mnou k jejich vesnici. Tam už všichni byly vylezlý před baráčky z kamene a koukaly na nás. Jejich pohledy se vpíjely do mě. ,,To ona? To je naše nová spasitelka?" Jeden přes druhého šeptaly otázky tohoto typu. Až mě dovedly na pláň, všichni se pomalu scházely za námi na louku. Udělaly kolem mě kruh. Střídavě jsem je pozorovala, a naprosto zmatená. Nevěděla jsem, zda to se mnou myslí kladně, či záporně. Co se mnou mají v plánu? Najednou všichni padly na koleno. Jeden z nich mi stál po boku. ,,Tato dívka midgardského původu je jiná jak ostatní a zachránila nás před zkázou a naprostým vymřením. Všichni jí za to jsme nesmírně vděční. Přivítejte jí mezi nás!" Usmál se. ,,Jak se jmenuješ drahá?" Zeptal se potichu. ,,Cara." Mé jméno jsem taky zašeptala. ,,Cara! Naše nová spasitelka." Sešel přede mě a taky poklekl. Nebyla jsem zvyklá na to, že by přede mnou ostatní klečely. Cítila jsem se divně. Spíš mi vyhovovalo dostávat příkazy a plnit je. Uvidíme, jak se mi zde bude žít.
Ještě ten den mi ukázaly celou vesnici. Provedly mě baráčky. Jeden z nich, asi náčelník mi odpovídal na mé otázky ohledně deního režimu. Pak jsem mu musela odpovědět na jeho otázky ohledně mě. Budu jejich královna. A mám jednoduchý úkol. Díky mému perfekrnímu nadání ovládat bolest ostatních budu trestat špehy a kohokoliv jiného, kdo by jejich kmenu chtěl škodit. Samozřejmě z nich budu vytahovat informace atd..., ale všichni dobře víme, že díky mé minulosti to není problém. Režim je tady jednoduchý. Všichni máme ráno společný budíček a snídani.
Poté se jde pracovat na pole či další práce... Pak je i společný oběd a poté zase práce. Občas je zase volno. Pak je večeře a poté už volno. Přišla jsem navečer. Jen jak mě se vším obeznámil byla večeře. Zrovna se pomalu blížil západ slunce. Pak jsem rychle zaplula do mého domečku a padla jsem do postele. Blížila se noc. Prý tady mají taky hvězdy. Podle nich zářící diamanty, poklady bohů co je sledují. Vzpoměla jsem si na Lokiho. On mi vážně řekly že mě miluje? Ale to nemohl myslet vážně. Jak ho to mohlo napadnout, chtěl mě snad zmanipulovat, abych si ho našla, abych ho hledala? Ani nápad. Nyní mám klidné útočiště a tady mohu dožít poklidný a dlouhý život. Usmála jsem se. Stejně se mi po něm divným způsobem stýkalo. Zase ten pitomý sentiment! Naštvaně jsem si sedla. Proč bych se něčím takovým měla nechávat nadále ovládat, je to kravina. Tady budu mít klidný život, tak proč si ho kazit brečením a ztracenými přátelstvími. Nenechám mou temnou minulost aby mi zničila klidnou budoucnost.