,,Tady je vaše komnata, hned vedle je komnata Lokiho." Dovedla mě služka do mého pokoje. Otevřela dveře a pokynula mi, ať vstoupím. Vešla jsem do menší místnosti s velikou postelí a dalším různým vybavení. Před postelí byl hebký koberec. ,,Kdyby jste cokoliv potřebovala, zataháte za šňůru a my přijdeme." Usmála se. Kývla jsem. ,,Děkuji." ,,Za půl hodiny je večeře tak to abychom vám vybraly nějaké nádherné šaty." Usmála se a došla ke skříni. ,,Já budu chtít jenom takovéhle, pokud by to šlo." Usmála se, začínaly se mi líbit, byly pohodlný a dobře se v nich bojovalo. ,,Samozřejmě, ty jsou tady taky, ale Lokimu by se líbily jiné." Namítla. ,,Ale ne, já nejsem Lokiho přítelkyně, jsem jen jeho poddaná." ,,To by si vás neposadil na pravou stranu u trůnu." ,,Ne, fakt mezi námi nic není." ,,Tak jo, trefíte do jídelny?" Optala se mě. ,,Ano, můžete odejít." Když odešla znova jsem si prohlídla pokoj. Byla jsem docela unavená. No, mohu si lehnout. Skočila jsem do veliký postele a pohltil mě spánek. Probudilo mě otevření dveří. Zvedla jsem se do sedu, ale byla to jen služka. ,,Nechtěla jsem vás probudit, ale už je večeře." ,,Jo, zavedeš mě tam prosím?" Zeptala jsem se jí a došla jsem ke dveřím. Cestou jsem si prohrábla vlasy aby vypadaly alespoň trošku upraveně. Až jsme došli do jídelny. Bylo tady hodně stolů a většina byla obsazená. Loki seděl o trochu výš jak ostatní a na kraji, aby na všechny viděl. Byl k mé smůle na druhé straně jídelny. ,,Děkuji." Usmála jsem se na milou služebnou a došla jsem si pro jídlo. A s tim jsem si sedla k Lokimu. ,,Tak jak se ti líbila tvá komnata Caro?" Zeptal se a jedl dál. ,,Je hezká." Řekla jsem klidně a jedla jsem dále. Dojedla jsem. On zvedl svůj tácek a šel za mnou.
Došla jsem k mé komnatě, celou dobu jde za mnou. Chytil mě za ruku. Otočila jsem se k němu. ,,Caro, zítra bych s tebou rád něco podnikl." Usmál se. ,,Když budeš chtít a budeš mít čas. Kralování je těžký ne?" Zeptala jsem se. ,,Ani ne, času mám dostatek." Usmál se na mě. ,,Jo nebo ne?" Zeptal se a jeho oči mě propalovaly. ,,Tak jo." Vyštěkla jsem a vytrhla jsem mu mou ruku. Zasmál se a odešel do jeho komnaty. Zašla jsem ke mě. Stále jsem byla ospalá. Lehla jsem si a hnedka jsem usnula. Probudila jsem se sama. Venku bylo světlo, stále, je tady někdy tma? No, mě je to jedno. Vyšla jsem z komnaty. Procházela jsem prázdnými chodbami. Nikde ani živáčka. A já nemohla najít východ, ale konečně jsem našla schody. Seběhla jsem do přízemí, překvapilo mě, že by se dalo běžet ještě níže, tam se někdy kouknu. Nyní jsem šla chodbama v přízemí a hledala dveře. Okny jsem viděla nádhernou a velikou zahradu. Už jsem chtěla být venku, tam mě nikdo nesoudil. Nejlépe do lesa, navíc, jak jsem byla v organizaci, strašně dlouho jsem neviděla les. A nebyla v přírodě, tedy pokud nepočítám útěk z S.H.I.E.L.D.U. Zasmála jsem se myšlenkám. Ale kde jsou ty dveře! Zanadávala jsem. Kašlu na to, jdu oknem. Po tom, co jsem se prala s oknem se mi podařilo ho otevřít.

Vyskočila jsem na parapet a pak na cestičku, která vedla mezi zahradama. Nikde nikdo. Usmála jsem se a pomalu jsem chodila mezi květinami. Bylo to nádherný. A to úžasný ticho! Obdivovala jsem kytky. Tolik barev a tvarů. V dáli byl les. Šla jsem k lesu. Pomalu a klidně, přecejen, nikdo se po mě nesháněl. Došla jsem do lesa a vyskočila jsem si na větev. Vytáhla jsem se a sedla jsem si tam. Byla jsem ideálně ukrytá a viděla jsem na celou zahradu a i hrad. Takhle jsem mohla přemýšlet nad vším. Jak jsem si začala prohlížet hrad, zjistila jsem, že vidím do mé i do Lokiho komnaty. Loki zrovna vstal. Přepnula jsem na pozorovací mód a na stromě jsem našla ještě dokonalejší skrýš. A pak jsem ho pozorovala. Možná o mě ví a ani se nemusí otáčet. Třeba pozná můj pohled. Trošku se napnul. Jakoby cítil, že ho pozoruji. Trošku jsem zalezla. A pak se otočil. Kryla mě větev. Jen jsem zabočila pohled trochu jinam, aby na nic nepřišel. Když jsem na něj koukla, vyšel z jeho komnaty. Že já nevidím do chodeb. A pak se otevřely dveře v mé komnatě. Nahlídl dovnitř. Pak zase zavřel. Hledal mě? A já tam nebyla. Opřela jsem se o strom. Nebylo mě vidět ani ze zahrady, ani ze zámku. Jsem tady krásně ukrytá. Usmála jsem se. Zpozorovala jsem pohyb. Byly to dveře od zámku. Já je nemohla najít. A vyšel Loki. Hnedka se zadíval do lesa. Koukala jsem jinam, on ví, že ho někdo pozoroval, možná i ví, že jsem to byla já. I když, krytá jsem dobře. Jeho oči skenovaly každý místečko rozlehlého lesa. Projely i mou skrýš a nezastavily se. Dál jsem si ho prohlížela. Pomalu a obezřetně šel blíže. Ví o mě? Neví o mě? Pak šel pomalu k lesu, až byl pode mnou. Nemohla jsem ho pozorovat, ale to mi nevadilo. Vůbec jsem nedýchala, co když o me ví? Měla jsem naučený schovávat se, ale nevím, jak asgarďané hledají a jak dobře umí někoho najít. Třeba vetřelce. A pak najednou modrá záře, narazila do větve, na který sedím. Co je ale divný, větev zmizela. A já se nestihla chytil čehokoliv, co by zabránilo mému pádu. A letěla jsem k zemi. Ale na zem jsem nedopadla. Dopadla jsem do něčí náruče. Vzhlídla jsem a do obličeje jsem koukala Lokimu, smál se. ,,Dobrá skrýš, Caro." Usmál se. ,,Ale stejně jsem tě viděl, ale to protože jsem jí dříve taky používal, je z ní skvělý výhled, že?" ,,No, je." Dala jsem mu za pravdu. Byla jsem nějaká tichá, čím to jenom je? ,,Tak co by jsi dneska dělala?" ,,No, už nic, zničil si mi skrýš." Podotkla jsem flegmaticky a koukla na něj. Jeho oči se mě nepřestávaly prohlížet. ,,Co je? Nějak často na mě koukáš." Podotkla jsem. Postavil mě na zem a namáčkl mě na strom. ,,A to nemohu?" Koukal mi těsně do obličeje. Byla jsem nalepená na stromě. Chtěla jsem mu něco kousavého odpovědět, ale nemohla jsem. Zasmál se a odešel pryč. Nechal mě stát omámenou u stromu. Zatřepala jsem hlavou, abych odehnala myšlenky. Šla jsem k hradu a přemýšlela jsem, kam jít. Vešla jsem dovnitř a rozešla jsem se náhodným směrem. A narazila jsem na schody. Mohu jít prozkoumat spodek, co se tam nachází?
Rozhlídla jsem se po chodbě.
Po zjištění, že mě nikdo nevidí jsem se vydala dolů. Usmála jsem se, ale můj úsměv zmizel. Došla jsem před velikánské dveře, zamčené velikým řetězem. Chytila jsem zámek a začala si ho prohlížet. Byl větší jak moje dlaň. Mračila jsem se na něj. Přemýšlela jsem ja se přes něj dostat. Když mě nic nenapadlo, propalovala jsem ho zabijáckým pohledem. A najednou se mi z prstů linul černý kouř, a ten rozbil zámek. Usmála jsem se. Na to snad nikdo nepřijde. Pomalu jsem otevřela, jen naš kvíru tak malou, abych jí proplula dovnitř. Stejně neslyšně jsem zavřela a rozhlídla jsem se. Byla tady snad tuna prachu. Šla jsem a rozhlížela jsem se. Zaprášený obrazy a mnoho, mnoho papírů a knížek. Šla jsem dál. Moje kroky byly neslyšný. Všude tady bylo zataženo. Zaslechla jsem něco, co se podobalo otevření dveří. Pohotově jsem se schovala za zeď. Pomalu jsem vykoukla, ale nikde nikdo. Chvíli jsem skenovala, zda tam někoho neuvidím, ale nic. Tak jsem se zadívala na knihovnu. Knihy tam byly napsaný mě v neznámým jazyce, bohužel. Najednou jsem za sebou zahlídla pohyb a než jsem se stihla otočit mi někdo zakryl oči. Napnula jsem se, ale neútočila jsem, poznala jsem tu vůni. ,,Copak tady děláš zlato? A jak jsi se dostala přes ten zámek na dveřích?" Jeho dech mě lechtal na krku a čišela z něj síla a charizma. ,,No, šmejdim a objevila jsem novou schopnost." Odpověděla jsem pobaveně a můj hlas zněl šíleně. ,,Potřebuji tě. Thor za pár chvil přijde a bude se snažit apelovat na mé city." Sundal z mých očí ruku. Začala jsem se smát. ,,Takový sentiment. To je smutný." Setřela jsem si imaginární slzičku a zasmála jsem se. Pak jsem se na něj koukla. ,,A co si myslíš o lásce? Taky sentiment." Zeptal se mě. ,,Ten nejhorší, nejvíc bolí." Sykla jsem naštvaně a klidně jsem na něj pohlédla. ,,Nene, láska není sentiment zlato. Je to zázrak." Zašeptal a rozešel se zpátky. Letěla jsem za ním. Až jsme došli do trůního sálu. A Loki hnedka usedl na trůn. Sedla jsem si na židli vedle a čekala, až přijdou návštěvníci.
A najednou se dveře prudce rozevřely. Stála tam Sif a Thor a další jejich kamarádi. Nevypadaly, že by přišli v míru. Stoupla jsem si a pravou rukou jsem chytila čepel mé dýky. Loki ale s úsměvem (pro něj typickým) vstal a dal přede mě ruku, čímž mě zastavil. Oni se zastavily před trůnem. ,,Klid zlato." Usmál se a já vydechla a narovnala jsem, přičemž jsem pustila rukojeť mé krásné zbraně. Přeměřila jsem profesionálním pohledem všech pět návštěvníků. Hlavu jsem měla nahoru a můj pohled byl chladný. ,,Ahoj bratře." Pozdravil mile Loki a choval se, jakoby byly nejlepší kamarádi. Pozorovala jsem je ostražitě. Ani jeden z nich nevypadal přátelsky. ,,Loki, trůn náleží právem Thorovy, odstup!" Vykřikla Sif a vytáhla meč. Hnedka jsem skočila před Lokiho a v rukou zbraně. ,,Nech ho na pokoji." Sykla jsem jejím směrem. Thor dal před Sif ruku na znamení ať uklidí uklidí meč. Loki mi stiskl rameno. ,,Caro, uklidni se." Cukla jsem sebou ale udělala jsem jak chtěl. Musím ho poslouchat. ,,Thore. Dávám ti nabídku. Všichni víme, že by jsi byl rád s Jane na zemi, tak leť za ní. A já zůstanu tady a usadím se." Stála jsem bez hnutí, i když mě jeho slova překvapily. Dostane trůn a je klidný. To je hezký. ,,A co ona? To je tvá přítelkyně?" Ozvala se Sif a ukázala na mě." On mě vzal za paží a jedním trhnutím jsem se ocitla v jeho objetí. ,,Ano, ona je moje vše." Jeho ruka mě držela v pase a nutila mě zůstat mu po boku. Mile jsem se usmála. ,,Ano." Usmála jsem se ještě víc a tiskla jsem se k němu. Musím to hrát věrohodně. ,,Odstup a hnedka." Vytáhly si své zbraně a namířily je na nás. ,,Loki?" Zeptala jsem se docela bojácně. ,,Copak zlato." ,,Tohle nemůžeme vyhrát." Sykla jsem a ani jsem nedýchala.