Šla jsem rychlím krokem. V dáli jsem slyšela alarm, slabě. Sakra! Právě přišli na to, že nikde nejsem a jdou mě hledat. Proč jim na mě tolik záleží? Rozběhla jsem se ke skále, už nebyla daleko. Doběhla jsem ke skále a nyní šplhat nahoru. Tak to skáču radostí. Pomalu jsem začala šplhat. V dáli zasvítily světla reflektorů a byl slyšet zvuk vrtulníku. Naštěstí nezasvítily na mě, ale to je jen otázka času. Musím lézt rychle. Zapojila jsem veškeré svaly a šplahala jsem dál. Jestli tam ta jeskyně nebude, tak jsem mrtvá! A sakra, ten kotouč světla letí ke mě! Moje ruce nahmataly prázdno nade mnou. Jeskyně! Právě v čas. Skočila jsem dovnitř. A hnedka jsem zacouvala dozadu a schoulila se do rohu. Koutouč světla proletěl a k mému štěstí letěl dál. Zasmála jsem se. ,,Tak to bylo o chlup." Vjela jsem si rukou do mých vlasů a usmála jsem se. ,,No to bylo, jsi dobrá." Ozvalo se za mnou. Nadskočila jsem. ,,Ježiš, vylekal jste mě." On se zasmál. ,,Omlouvám se slečno, asi jste zde, protože přijímáte nabídku." ,,Ano, přijímám jí." Řekla jsem klidně a on se usmál. ,,Chyťte se mě, přesuneme se na bezpečnější místo." Chytila jsem se ho, ale on mě objal. A pak jsme najednou byly v úplně jiné jeskyni. Byly tady další dva, jemu podobní. ,,Ahoj." Pozdravila jsem a narovnala jsem se. ,,To je ona?" Zeptal se pobaveně první. ,,Ano, a přijímá, nemá na výběr víš, a navíc, S.H.I.E.L.D. nenávidí. Hodí se nám." Usmál se. ,,No tak na co čekáme, vypadá fit, dame jí lektvar a pak jí obeznámíme se zbytkem." Navrhl druhý usměvavě a z kapsy vytáhl lahvičku s nějakou divnou tekutinou. Nedůvěřivě jsem skenovala objekt v jeho ruce. On si toho pohledu všiml. ,,Copak maličká, nevěříš nám?" ,,Ne, jen jsem překvapená. Že to bude tak rychlé." Usmála jsem se. Nevím, prostě cítím, že to bude fajn, navíc, nemám co ztratit. Kdybych umřela mohu umřít s klidným svědomím, no to zrovna ne, ale nic mě tady nedrží. Jediná duše, co mě tady držela umřela a já jí prostě nezvládnu pomstít. ,,Tak jo, lehni si na zem. Pojďte a držte jí. Lehla jsem si na záda a koukala jsem na něj. Klekli si ke mě. Jeden z nich k mím nohám další nad mou hlavu a třetí zboku. Podal mi lahvičku. ,,Díky."
Usmála jsem se na něj a celý jsem to vypila. Necítila jsem se špatně, ani nějak jinak. Ale pak se mi zamotala hlava a já byla ráda že ležím. Oni mi okamžitě chytily nohy i ruce. Prohnula jsem se v návalu bolesti, který mi projel páteří. Zavřela jsem oči a snažila jsem se být silná, ovládat své tělo, ale pomalu jsem ho ztrácela, až se mi úplně vytratila a před očima jsem měla temno.
Stojím na louce. Je plná rozkvetlých květin a různých barev. Teče tam i potok, takové místo jsem neviděla. Každý normální člověk by řekl, že je nádherný a okouzlující, ale taková já nejsem. Mě jen zaujalo. Koukala jsem kolem sebe, ale byla jsem tady sama. Sehnula jsem se a sedla jsem si do trávy. ,,Ahoj Míšo." Vyskočila jsem do stoje a otočila jsem se. Stála tam dívka, modrý vlasy s oranžovými melíry, na sobě oranžové tričko a modré šortky. ,,Kdo jsi?" ,,Tvé druhé já. Vypila jsi lektvar, a teďka máš, no nebo spíš nemáš na výběr. Jsem tady, abych v tobě probudila tvou moc, která se ti pomocí lektvaru dostala, a až jí budeš ovládat, navrátíš se zpátky. Bude to ale těžké." Koukla na mě a její oči mě hypnotizovaly. Jedno bylo takové žluto oranžové a to druhé modré jako oceány. Tohle že je mé druhé já? Tak to není ale když mi pomůže s mou mocí a pak už jí neuvidím, budiš. ,,Tak jo, naváděj mě." Řekla jsem a vyrovnaně jsem jí koukla do obličeje. ,,Tak jo, hnedka na začátek přijde pro tebe nejtěžší věc. Musíme objevit tvou moc. Máš jí hluboko v sobě. Zavři oči. Budu ti říkat, co si máš představit a ty to uděláš." Se zavřenýma očima jsem kývla na znamení souhlasu. ,,Ta látka ti nyní koluje v krvi, naplňuje každý kousek tvého těla." Co řekla, to jsem si představila. Jak zelená tekutina naplňuje mé tělo. ,,Spíše je to černé, jako tvá minulost plná smutku a nenávisti a zklamání. A hlavně bolesti." Změnila jsem barvu na černou a přestavila jsem si, jak mě naplňuje. Jak protéká mou krví, která se mění na černou." ,,Výborně, soustřeď se jen na to, a na nic jiného." Udělala jsem, jak řekla a vážně jsem cítila, jak mě pomalu naplňuje. Byl to nepopsatelný pocit.
Ale pak mě rozbolelo tělo, hlavně tedy hlava. Chytila jsem si hlavu do rukou. Prsty na rukou mi projíždělo nepříjemné svrbění. Potlačila jsem bolestný výkřik, ale druhý už unikl. ,,Vydrž tu bolest, nenech jí vyhrát, ovládni jí. Představ si, jak mizí. Jak jí máš celou pod palcem." Jak řekla, tak jsem se snažila udělat, ale bylo to těžký. Čím víc jsem se snažila, tím větší bolest byla. ,,Notak, nenech jí vyhrát." Dívka měla tichý a poutavý hlas. A pak mě něco napadlo. I když říkala, bojuj s ní neudělám to. Já se s tou bolestí spojím. Bolest mě stále svírala a já se jí pomalu přestala bránit. Pouštěla jsem jí do mého těla a dusila v sobě bolestné výkřiky. A když mi bolest prostoupila celým tělem a byla nesnesitelná, stejně jsem stála a nechávala jí ať mi proudí tělem, ale stále jsem jí měla v mých rukou. Ona měla nadvládu nade mnou a já nad ní. A pak pomalu zmizela. Pomalu ustupovala. Zprudka jsem se nadechla. Celou dobu jsem zadržovala vzduch v plicích. Koukla jsem se na sebe. Mé nehty byly černé. Koukla jsem na dívku, která se usmívala, ale falešně. V očích se jí leskla divná touha, ale nevím jaká.
Z pohledu třetí osoby
Už je to hodina, co tři muži ve zlatavých zbrojích sedí u dívky a nic se neděje. Dívka už sebou neškube, ale je klidná, tudíž jí nedržely. Najednou dívka zbledla. Zčernaly jí nehty a vlasy. Ty se zkrátily po ramena. ,,Povedlo se to, první část ze tří má za sebou."
Pronesl jeden a koukl na ostatní. No, ale stejně ta třetí pro ní bude nejtěžší. Obeznámil si jí s tím co tam bude?" Zeptal se dalšího a pohlédl na něj. ,,Ne, čím méně věděla, tím mocnější bude." ,,Vždyť jí zabije!" Vykřikl ten druhý a nechápavě koukal na toho prvního. Ten byl ale ledově klidný. ,,Ne, věřím jí, ona to zvládne. Prožila si peklo, odhalí jí včas a navíc jak vidíš, zatím se to vede, teďka už jen čekat, zda přežije, nebo ne.
Znova z pohledu Míšy
Dívka se usmála. ,,Výborně, už si to našla." Koukla jsem na mé nehty, byly černé. Dívka mi pokynula k potoku. Došla jsem k němu a koukla se do něj. Byl jak zrcadlo a ukázal mi mou novou podobu. Černé vlasy po ramena, šedé oči a černé nehty. Bledá, bledší jak normálně. Rty byly černé. Vypadám hezky. Líbí se mi můj nový vzhled. Ona došla za mě. ,,K novému vzhledu se hodí i nové jméno, nemyslíš?" Zeptala se mě. ,,No nejdříve bych chtěla znát mou moc, podle ní bych si zvolila jméno." Řekla jsem zamyšleně. ,,Dobře, myslím, že tvá moc je v bolesti. Jelikož jsi musela potlačit bolesti. Ovládla jsi bolest. Budeš si moc hrát s bolestí ostatních. Působit jim bolest, myslím, že takhle skolíš kohokoliv." Usmála jsem se. ,,No, to jo, ale neumím to ovládat. ,,Tak to zkus použit na mě. Představ si, jak do mě vpouštíš bolest." Usmála se na mě. ,,Tak jo." Natáhla jsem jejím směrem mou pravou ruku. Soustředila jsem se, představila jsem si černé úponky, ty znázorňovaly bolest. A ty jí obalovaly celou. Najednou zalapala po dechu, až málem spadla na zem. Přestala jsem a došla jsem k ní. ,,Jsi v pohodě." Koukla na mě, v očích zas tu divnou jiskru, jakoby šla proti mě, ale zároveň nechtěla, nechápu to. ,,To už umíš, takže by jsi se mohla vrátit, ale je tu jeden háček, já." Zasmála se. ,,Jsem tady vězněná a jediný způsob, jak se odsud dostat, je spojit se s tebou a pak tě zabít. Už tady byly, jeden kluk a jedna dívka. Dívka měla vodu a kluk oheň. Byly tady odděleně, nemohou tady být dvě osoby najednou. Ale moc se bránily a já je omylem zabila moc brzo. A nyní si tady ty." ,,A co by se stalo se mnou? Byla bych mrtvá?" Zeptala jsem se jí klidně. Nedala jsem na sobě znát. ,,Tak se prosím nebraň." Řekla a šla ke mě. Co teď? Necouvala jsem. Přikrčila jsem se. A když byla dostatečně blízko, vytáhla jsem z boty nůž a ohnala jsem se jejím směrem. Řízla jsem jí do ramene. ,,Ty mrcho!" Vykřikla a najednou se z potůčku zvedla voda a obalila mě. Nemohla jsem dýchat. Byla jsem celá obalená vodou. Moje pohyby byly ve vodě pomalejší. Nechci umřít, nechci! Když už jsem se nadechla vody pustila mě. Svalila jsem se na kolena a začala jsem kašlat vodu. Když jsem dokašlala kopla mě do břicha. I přes bolest jsem si stoupla. Ale ruce mi obalil oheň a začal mi je pálit. Ani jsem se nenadála a můj větší nožík jí probodl hruď. Ale s ní to nic neudělalo, jen zmizel oheň. Koukla se na mě vyděšeně. Z vlasů se jí vytratily oranžové melíry. A její oči byly oboje tmavě modré. Jak to? Jen jsem na ní bezeslova zírala a to a to samé ona. ,,Ty jsi zabila jednu mojí část." Ránu na hrudi už neměla. Vím co musím udělat. Už nemá oheň, okradu jí i o vodu. Než stihla zaútočit jsem natáhla ruku a vpustila jsem do ní bolest. Soustředila jsem se jen na to. A vážně klesla k zemi a svíjela se. ,,To jsem natolik mocná?" Optala jsem se nahlas a zasmála jsem se. Došla jsem k ní a znova jsem jí bodla do hrudi. ,,Když budeš hodná a odpovíš mi na otázky, nebudu ti muset způsobovat bolest. Jo?" Ještě jsem trošku zesílila bolest a ona jen zaúpěla. A její hlava pokývala na znamení souhlasu. Už vypadala normálně. Blonďaté vlasy po zadek, a hnědé oči. Byla opálená. ,,Tak co chceš vědět?" Vyrušil mě její hlas. ,,Tak, znova, jak jsi se sem dostala?" ,,Byla jsem první, která si lektvar vzala. Byla tady jiná dívka, vypadala mile. Mohla jsem ovládat život a smrt. Ale když jsem se to tady učila ovládat, tam venku zabily moje tělo, a má duše zůstala uvězněná tady. Jen jsem se chtěla dostat ven a zase žít. Nic víc." Domluvila. Už jsem moc necítila emoce, je to snad vedlejší účinek toho séra? ,,A jak se odsud dostanu?" Zeptala jsem se jí. ,,To nevím." Koukla jsem jí do očí a tam se jasně zračilo, že ví. ,,Notak, řekni mi to!" Osočila jsem se na ní a v ruce jsem pevně svírala nůž. ,,Jen mě zabí, stejně nemám kam jít." Zasmála se. Zasmála jsem se taky. ,,Sejdeme se v pekle." S těmito slovy jsme jí bodla do hrudi a ona padla k zemi a zmizela. Aha? A co jsem čekala? Že tady bude ležet v kaluži krve? Asi jsem moc divná. Ale jak odsud? Přece tady nebudu tvrdnout věčně. Nebo snad jo?