Ráno
Probrala jsem se v objetí. Justin mě objímal kolem pasu. Usmála jsem se a moje ruce jsem položila na ty jeho. Jeho ruce byly spojené na mém plochém břiše. Hlavu jsem si opřela o jeho rameno. Břichem se mi rozlíval příjemný pocit klidu. ,,Budeme vstávat lásko?" Zeptal se mě Justin a jeho ruce se mi kolem břicha obtočily. ,,No, asi budem muset." Zasmála jsem se. Otočila jsem se k němu a objala ho rukama. Hlavu jsem měla položenou na jeho hrudi. Uklidňovalo mě to. ,,Tak pojď." Pohladil mě po zádech a jeho ruce opustily mé tělo. Taky jsem vstala a vzala jsem si legíny a tričko. Usmála jsem se na sebe do zrcadla. Učesala jsem si vlasy a společně jsem vyšli na snídani. Cestou na chodbě jsem přemýšlela, co za výzvu si pro nás můj tatínek vymyslel. Abych vám to objasnila, beru to, jako výzvu. Hraju podle tátovo pravidel, protože vím, že jednou bude muset odjet. A pak zase jen já a Justin. A navíс, za pozítří mám misi, zítra se dozvím detaily. V jídelně jsme si každý vzaly něco k snědku. ,,Justine! Míšo! Pojďte si sednout sem!" Potichu jsem zavrčela a s hraným úsměvem jsem se otočila. ,,Jé ahoj tati!" Řekla jsem hlasitě, jako on a stejně sladce. Člověk by si myslel, že s ním mám dokonalý vstah. Nějak mi pohled sklouzl ke stolu, kde sedělo pět psychologů. V tomhle komplexu jich je jen pět, a jsou tu k dispozici všem, který mají problém. Já taky zezačátku chodila, ale po roce jsem přestala, Justin mi pomohl. Zrovna koukaly na mě a asi skenovaly mé chování. Oni asi poznají, že úsměv je falešný, a že bych si nejraději držela od táty odstup. Ale už to oslovení tati značí, že nemohu. I když zjistily, že na ně koukám zkoumavým pohledem, nepřestaly si mezi sebou něco šuškat. Skenovaly kohokoliv a hodnotily jeho stav. Pak navrhovaly, kdo by "potřeboval" vyšetřit, před rokem jsem se nějakou záhadou na jejich seznamu objevila, ale po třech sezeních mě museli nechat být. Jak jsem říkala, jsem super herečka a tak jsem to uhrála. Navíc jsem byla s Justinem nejlepší kamarádka, radil mi, jak je ošálit. A povedlo se. Sice nejsem psychicky úplně v pořádku, to uznávám, ale nemocná či nebezpečná taky nejsem. A před ostatními se přetvařuji, takže nikdo nic nepozná. A co nikdo nevidí, to je skryto...
Vyšli jsme společně (já, Justin a otec) z jídelny. ,,Míšo, prý máš za dva dny misi?" ,,No je to tak." Odpověděla jsem klidně. ,,Tak to aby jsme dneska zašli do tělocvičny. Na tu misi jedu já, ty, Justin a s námi ještě dva mí kamarádi." Kývla jsem a společně jsme se rozešli do tělocvičny. Když jsme tam došli, stály tam dva další muži v tátově věku. ,,Míšo, Justine, to jsou mí dva kamarádi Erik a Jirka." Usmála jsem se. ,,Těší mě jsem Míša." Potřásla jsem si s obouma rukou a prohodily jsme takový ty seznamovací fráze. Pro mě to byla etiketa, neboli chovat se slušně. Nevím, jak to braly oni. Pak se stejným způsobem seznámily s Justinem. ,,To oni s námi pojedou na tu misi, tak co kdyby jsme se tyhle dva dny společně sblížily, aby jsme byly dokonalý tým." Usmál se. Můj falešný úsměv, který vypadal vřele a mile byl na mých ústech pevně zafixován. Společně jsme se mohly pustit do cvičení. Nejdříve jsme se protahovaly. Byla jsem flexibilní takže mi nic nedělalo problémy. S klidem jsem udělala provaz a most a další gymnastický prvky. Nohu jsem si dokázala vytáhnout až k hlavě. Otec s jeho dvěma kamarády mě zaujatě sledovali. Jejich pohledy, které se nelíbili Justinovi jsem profesionálně ignorovala, i když mě neskutečně moc vytáčely. Nejraději bych jim vydloubla oči a narvala jim je až do krku. Když jsme se konečně doprotáhly, došla jsem k Justinovy a objala jsem ho. On mě pevně sevřel v jeho náruči. ,,Očumovaly mi tě." Zašeptal a já kývla. ,,Vím, bylo to strašný, už aby odjely." Zasmála jsem se a odtáhly jsem se od něj. ,,Míšo, tak co kdyby jsme si dneska zacvičily?" Otočila jsem se k otci. ,,Jasně, můžeme cvičit." Řekla jsem neutrálně, s kapkou nadčení, strašně ráda cvičím, jak sama, tak s někým. ,,Tak, nejdříve jdeme na lazery." Řekl táta, tak jsem se rozešla za nimi. Tak poznám, jak jsou moji spoluparťáci se kterými jdu na první misi zruční. Oblíkly jsme si obleky a vešli jsme dovnitř. Rychle jsem se schovala za jeden sud, protože se spustilo odpočítávání do začátku hry. Všichni mě napodobily. Dokonce jsme se rozprchly do různých místností. Je jich tady pět. Já se ocitla ve skladu.
,,Start!" Ohlásil reproduktor a naše oblečky začaly mírně svítit. Až umřeme, zhasnou. Je to už tak promakaný, že když nás střelí do nohy, neumřeme, ale cítíme bolest a nebudeme na ní moc šlápnout. Vytrhlo mě otevření dveří. Ještě víc jsem se skrčila. ,,Haló!" Zavolal otec do prázdna. Tak toho musím sejmout! Usmála jsem se a pomalu jsem vykoukla ze skrýše. Hnedka jsem zase zalezla zpátky. Koukal opačným směrem, ale otáčel se mým. Jeho kroky se rozešly k druhým dveřím. Za krabicema jsem se potichu otočila a čekala, až se mi objeví na obzoru. V duchu jsem odpočítávala. A pak jsem musela vystřelit. Zmáčkla jsem spoušť a vystřelila jsem. Zasáhla jsem tátu smrtelnou ranou. Vyskočila jsem s úsměvem, když jeho oblek zhasnul. ,,Ahoj!" Pískla jsem a s úsměvem jsem se vydala do další místnosti. Na škvíru jsem otevřela dveře. Nakoukla jsem do místnosti. Pokud se někdo schoval jako já, tak jsem v háji. Pak jsem dveře prudce rozevřela a skočila jsem do první schovky u kraje. Vykoukla jsem a pohledem jsem hledala skrýše. Bylo jich tady šest. Hvězdou jsem se dostala do další. Když jsem se pomocí gymnastických prvků zkontrolovala všechny skrýše, v klidu jsem si v šestý oddychla. Když v tom otevíraní dveří. Přikrčila jsem se a čekala jsem, kdo to bude. Pomalu jsem vykoukla. Dotyčný ale byl schovaný. Nabitou pistoli jsme měla danou u těla, připravená vystřelit. Kroky se najednou ozvaly. Vyskočila jsem a sejmula jsem cíl, bohužel do ruky. Upustil pistoli a schoval se. Zanadávala jsem a taky jsem se rychle skrčila za krabice. Určitě už má pistoli v ruce. Najednou otevření dveří. Dotyčný hned skočil na mou stranu místnosti. Ale byl zároveň na druhé straně. Namířila jsem na něj zbraň a on na mě. Byl to Justin. Než stihl vystřelit jsem před sebe shodila krabice. V hlavě se mi zrodil plán, jak zničit toho třetího. Vyskočila jsem a hnedka jsem se hvězdou a kotrmelcem dostala za sloup u strany, přičemž mě minulo pár výtřelů. Chvíli jsem jen stála. Podle pohledu jsem poznala, kde jsem a kde je on. Musím se dostat za stůl a rovnou ho zastřelit. Přikrčila jsem nohy, pak jsem se sklouzla po podlaze a jen jak jsem projela kolem stolu jsem po něm vystřelila. Usmála jsem se a zalezla jsem za stůl. ,,To bylo hezký." Ozval se Justinův hlas a potlesk. ,,Děkuji, už jsi někoho zabil?" Zeptala jsem se, stále z mé skrýše. ,,Jo, Erika, a ty?" Já mého tátu a teďka toho jednoho. Usmála jsem se, i když to neviděl. ,,Takto jsme si zbyly proti sobě." Konstatoval Justin s uchechtnutím. ,,Tak si kdyžtak prohru neber osobně." Ozval se znova. ,,Nápodobně zlato." Usmála jsem se a přemýšlela jsem, jak ho zabít. Bude to těžký, to už vím. Asi podobně, jako toho prvního. Vykoukla jsem, abych skenovala pohled, ale málem mě sejmul lazer. Super! Usmála jsem se a elegnatně jsem vyskočila ze skrýše. Proběhla jsem do další skrýše a přitom jsem střílela. Naštěstí mě nesestřelil, ale ani já jeho netrefila. Dostala jsem se za sloup, blíže k němu. Najednou se k akci dokopal on a taky vyskočil. Hnedka jsem se přesunula na druhou stranu a vystřelila jsem po něm. V tu chvíli mi bolest proťala levé koleno. A jemu zhasnula levá ruka. Rychle jsem střílela znova a rovnou jsem se kryla, to on ale taky. Sakra! Přišla jsem o nohu, to bude těžký! Ladnou otočkou s několila výstřely, které mě minuly jsem dotančila za další sloup. A střelila jsem přitom Justina do pravé ruky. Pistole mu vypadla z ruky a já neváhala a vystřelila znova. Jeho oblek zhasnul. Usmála jsem se a objala jsem ho. Políbil mě. ,,Jsme super dvojka."
Nakonec jsme ruku v ruce vyšli ven. Tam se strhl potlesk. ,,Nechceš se stát agentkou Míšo, to co si předvedla bylo úchvatný, rádi bychom tě vzali, mezi nás, mezi vyžší." Řekl Erik a táta i Jirka přitakaly. Výraz mi ztvrdl. ,,Ještě nevím, co takhle si o tom promluvit po misi." Řekla jsem chladně a v mým hlase bylo jasně slyšet, že o tom nechci mluvit, ani slyšet. ,,Tak, střelba je ozkoušená, ale když dojdou náboje, dojde na boj pěstmi, to by jsme taky měly zkusit." Ozval se Erik a jeho pohled se zaměřil na mě. ,,Co je, máš snad předsudky ohledně žen a boje rukama?" Zeptala jsem se kousavě. ,,No, docela jo, chceš mě snad přesvědčovat i opaku? Mezi vyžšími není ani jedna holka, nejste prostě silnější jak mi muži." Zatvářila jsem se chladněji jak předtím. ,,A to jste mi říkaly, že bych se tam hodila." Usmála jsem se. ,,Tvůj otec tě tam chce, ostatní moc ne, nesouhlasily by s tím." Nedala jsem na sobě znát, že mě tyto slova někde uvnitř ranily. Myslela jsem si, že vyžší budou rozumní, ale asi nejsou. Začal se ve mě vařit vztek, jen ať mě vyzvou do ringu, nebudu je šetřit. Justin parkrát poznal mou pravou sílu, stejně jako ten kluk v uličce. Erik bude brzo litovat jeho slov. Táta poznal, že se něco kazí, a tak nastoupil na scénu, aby to zachránil. ,,Tak co kdyby jsme šli do toho ringu." ,,Jasně, jdeme." Přitakal Justin, odkdy je na jejich straně. Zmateně jsem na něj koukla. Došel ke mě. ,,Myslel jsem, že chceš Erikovy ukázat tvou pravou sílu." Usmála jsem se. ,,Pálí ti to." Šeptaly jsme, aby nás neslyšely. Za našeho šeptání jsme došli k ringu. Dostanu se k Erikovy a skopnu to jeho nesmírně vysoký ego. Usmála jsem se a můj pohled skenoval ring.