Ráno jsem se probrala v posteli. Ještě mě bolelo tělo. Pořád jsem docela zmatená, doufám, že mi nedaly léky. Posadila jsem se. Byla jsem stále špinavá a nyní v pokoji sama. Vylezla jsem z postele a vzala jsem si uniformu a ručník. Tentokrát se mi ta uniforma líbí víc. A už mám další cíl. V tý chodbě, když se se mnou pral, říkal, že na úroveň agenta se dostane málokdo. A já chci být agentka. Jedna z těch nejlepších, třeba jako Justin. Vlezla jsem již svlečená do sprchy a pomalu jsem se začala drhnout. Na těle jsem měla modřiny, a boule od boxerku. Obvaz z kotníku a kolene jsem si už sundala a koleno mě docela bolelo. Během bitvy mi do něj silně kopnul a asi to nevydrželo, ale přesto jsem bojovala dál. Omyla jsem si teplejší vodou tělo a pak jsem si namydlila hlavu. Šampón z hlavy jsem ač šetrně, tak dobře vymyla. Pečlivě jsem si umyla celé tělo a pak jsem seděla pod proudem vody. Když už jsem pod vodou byla dostatečně dlouho, vylezla jsem ven z vany a usušila jsem se. Vzala jsem si na sebe uniformu. Vylezla jsem už oblečená a moje oči vyhledaly hodiny. Půl čtvrtý. Tak, snad něco v kuchyni najdu. Vylezla jsem z pokoje a rozešla jsem se k jídelně. Když jsem tam došla, byly tam vystavený různý potraviny, zelenina a ovoce a samozřejmě i něco sladkýho. Oh, sladký jsem neměla už tak dlouho. Vzala jsem si donuta s čokoládovou polevou... Po tom jsem si chtěla jít zacvičit, a dneska mě docela lákalo boxování do pytle. Vyšla jsem z jídelny a rozešla jsem se ke schodům. ,,Míšo!" Zaslechla jsem Justinův hlas a za sekundu me chytil za rameno. ,,Co je?" Zeptala jsem se a koukla se na něj. Za ním stál můj otec. Nevěděla jsem, jak se k němu chovat. Tři roky, jsou tři roky. ,,Míšo, pojď, jdeme do kanceláře, promluvíme si." Řekl klidně, ale bylo vidět, že je trochu nervózní. Šla jsem vyrovnaně za ním. Justin mě držel za ruku. Usmála jsem se, dodával mi tím podporu. Došli jsme ke kanceláři a vešli jsme dovnitř. První vcházel můj otec, za ním jsem šla já a za mnou Justin, který zavřel dveře. Jen jak to udělal mě otec pevně objal. Docela jsem se lekla. Po pár chvílích, kdy už zvažoval odtažení jsem ho objala také. Chyběl mi, moc, ale do teďka jsem to nepociťovala tolik, protože jsem se soustředila na výcvik. ,,Míšo? Co se stalo ten den, proč jsi zmizela?" ,,Myslela jsem, že si ode mě dostal zprávu." Řekla jsem. ,,To jo, ale nemohl jsem tě najít, bál jsem se o tebe." Zaskučela jsem. ,,Musela jsem odejít, policie to určitě všechno hodila na triko mě, a navíc, bála jsem se, že si budeš myslet, že jsem ho zabila. Ale já Leona nezabila, to Patrik, ale Patrika jsem zabila já." Šeptla jsem. ,,Patrika?" Zeptal se zmateně otec. ,,No?" ,,Ale žádný Patrik neumřel, jeho tělo tam nebylo. Ani krev, nic. Byla tam jen Leonova krev a tvé otisky." Co? Ale vždyť to tak není. ,,Ale on tam byl, a patřil k S.H.I.E.L.Du, a jelikož byl Leon u Hydry, byly nepřátelé." Vyprskla jsem a v očích se mi zračila naštvanost. Je to tak, jak říkám, pamatuji si to. ,,Jo já ti věřím. S.H.I.E.L.D. totiž všechny stopy po Patrikovy zahladil, aby se neprozradily. Takže zbyl jen Leon a tvé otisky. Byla tam pistol, na té tvé otisky nebyly, byly na ní jen Leonovo otisky. Něco se mi na tom zdálo divný." Řekl táta a já se uklidnila. Nelíbilo se mi téma rozhovoru. ,,A jak jsi mě našel?" Zeptala jsem se ho. ,,Dělám pro tuto organizaci už dlouhou dobu. Proto jsem byl tak často v práci a měl spousty peněz. Litoval jsem toho, že jsem tě nevídal často, ale nikdo v organizaci nevěděl, že jsi má dcera, dokud jsi nezmizela. Byl to jediný způsob, jak tě držet v bezpečí." Udělal menší pomlku. ,,A pak jsi zmizela. Pátral jsem po tobě každým dnem. Ale nenašel jsem žádnou stopu. Prohledával jsem s mým týmem kamerový záznamy, údaje, pátrala po tobě i policie, ale bylo to, jakoby se po tobě slehla zem. Hledal jsem si v Hydře, když u ní byl Leon, napadlo mě, že jsi tam taky, ale nebyla si. Po dvou rocích jsem pátraní pomalu vzdal a snažil jsem se zapojit do normálního života. Chyběla jsi mi, bylo to těžký. A nedávno mě poslaly, abych obešel základny a našel jsem tebe. Nečelal jsem to, byl jsem vykulený, a chvíli jsem nevěděl, zda jsi to ty. Ale když si promluvila, poznal jsem tě. Co se stalo, že jsi byla tak dobitá, kdo ti to udělal?" Zeptal se a nepodařilo se mu skrýt naśtvání na osobu, co mě zbyla. ,,Nevím, jak se jmenoval, ale mstil se mi. První den se stala menší nehoda. Nedostala jsem kartičku a ostatní si umínily, že jsem vetřelec, a já ho dostala k zemi, nemohl se zvednout. Byl naštvaný, že mu začátečnice zničila pověst či co. No, ale prý se na začátečníky neútočí, tak si počkal, až budu pokročilá." Ledabyle jsem pohodila rameny a pak jsem se usmála. ,,Ale vyhrála jsem!" Pískla jsem vesele. Táta si povzdechl. Začínala jsem být nejistá, co když mi bude chtít zabránit pokračovat, já chci být agentka a mého snu se nehodlám vzdát. To nemám v plánu. ,,A jak jsi vysoko?" Zeptala jsem se ho. ,,Jeden z nejvyžších, proč se ptáš?" ,,Ale, jen tak. Zajímalo mě to." Najednou jsem si připadala špatná. On je tak vysoko, co když se nedostanu výš, a budu v jeho očích neschopná. Nevím jak bych to nesla, ale dobrý by to nebylo, tedy, pokud bych to unesla.
,,Tak, pokud mě omluvíš, šla bych cvičit." ,,Jo jasně, můžete jít. Zatím Míšo." Usmál se. Usměv jsem polopatě zopakovala a rychleji jsem odešla z místnosti. Nezastavovala jsem a šla jsem dál. Chtěla jsem být sama, pohlcována svým strachem a obavami. ,,Míšo! Počkej, kam jdeš!" Nevnímala jsem ani Justina, co běžel za mnou a hodně rychle mě doháněl. Já totiž jen šla. ,,Míšo!" Otočil mě a pohlídl mi do očí, ve kterých se tvořily slzy. ,,Míšo, co se děje." Jeho hlas byl náhle jemnější a starostlivější. Objal mě. Začala jsem nekontrolovatelně brečet. Všechno se zhroutilo...
Další den jsem se probudila sama v posteli. Justin mě včera dostal do postele a donutil mě abych šla spát. Podle jeho slov by mi ráno mělo být lépe, ale nevím není mi o moc lépe. Je mi stejně špatně, jako včera. Objala jsem se pažema a v očích se mi nahromadily slzy. Vstala jsem a vztekle jsem pěstí bouchla do zdi, jako do boxovacího pytle. A pak druhou rukou a znova a znova. Byla jsem naštvaná a nevnímala jsem nic, jen vztek, který jsem vtloukala do zdi, ale on nemizel. Pak mě něčí ruce chytily a skončila jsem v železným sevření. ,,Pusť mě!" Cukala jsem sebou, až mě nakonec pustil. Byl tu Justin. ,,Míšo, co se děje, pověz mi to." Chtěl mě chytit za ruku, ale ucukla jsem. Nevím proč. Tvářil se zmateně. ,,Míšo, notak pojď, sedneme si a společně to vyřešíme, ať je to cokoliv, jo?" Copak tohle se dá vyřešit? Jak mám být pro tátu dobrá, když on je někde strašně vysoko a já jsem tam kde jsem! Už vím, cvičit, znova se ze sebe snažit sedřík kůži, jet dokud nepadnu. Jedině tak se dostanu výš a možná pak budu dobrá, pro tátu. Z myšlenek mě probral dotyk na mé ruce. Vytrhla jsem se mu a koukla jsem na Justina. Pak jsem bezeslova chtěla odejít, ale Justin mě chytil, a jedním plynulým tahem mě znehybnil. Než jsem stihla zapřemýšlet, jak se ze sevření dostat, mě odhodil na postel a sednul si vedle mě. ,,Míšo, řekni mi to, co se děje?" Objal mě kolem ramen a přitáhl mě k němu. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a pomalu rozdýchávala slzy. Objala jsem ho. On mě jednou rukou objímal a jeho druhá ruka mě hladila po zádech. ,,Notak, copak jsi s otcem neměla kladný vztah? Nebo ho nevidíš ráda?" Zkoušel Justin hádat, protože takhle jsem nikdy nehysterčila. Asi mu došlo, že se to týká mého otce. ,,Míšo? Koukni se na mě." Záporně jsem zakroutila hlavou, ale veděla jsem, že se pohledu z očí do očí nevyhnu. ,,Míšo." Zopakoval moje méno rázněji, až jsem sebou cukla. Moje hlava se mu natlačila na rameno. Najednou mě chytil za vlasy a pomalu jel dozadu. Ač jsem se snažila hlavu držet na místě, byl to marný pokus a stejně moje hlava byla za pár chvil v záklonu. Zavřela jsem oči. On mě pohladil po tváři, jemně a moje oči se otevřely. Jeho oči skenovaly mojí tvář a hnedka se jeho pohled nasměroval na můj. V tu chvíli bych mu asi prozradila cokoliv, a on to určite věděl. ,,Míšo, pomohu ti, věř mi." Usmál se a pomalu se ke mě sklonil. Jeho rty se jemně otřely o mé a pak mě začal líbat. Spolupracovala jsem. Pak se odtáhl a přitáhl si mě do objetí. ,,Nemusíš mi to říkat." Pohladil mě po zádech. Usmála jsem se. ,,Bojím se." Řekla jsem a zbírala jsem odvahu, abych se sebe vymáčkla zbytek. ,,Že mě táta, no jsem strašně nízko a on vysoko." Lezlo to ze mě polopatě. Rukama mě vzal a odtáhl mě od něj. Přestala jsem mluvit a koukala na něj. ,,Tvůj táta je rád, že žiješ, hledal tě, nemusíś být na vysoký úrovni, aby tě měl rád, jo?" Pořád zakoukaná do jeho očí jsem přikývla. On se usmál a znova mě objal. ,,Tak co? Strávíš s tátou a se mnou svůj volný čas?" Zeptal se a já kývla. ,,Chtěla bych být agentkou, pomůžeš mi s tím?" Zeptala jsem se ho. ,,Samozřejmě. Je jedna mezifáze, bílí zaćátečník. Tam se dostávají pokročilý, kteří mají na to, dostat se dál. Chceš zkusit ty testy?" Zeptal se mě a já kývla. ,,Tak za tři dny máš misi, a pak se na to můžeme kouknout." Usmál se. Taky jsem se usmála. Taky budu po misi, možná i před ní navrhovat aktivity, u kterých se zapotíme a zacvičíme si. Navrhnu to pomocí her. Něco vymyslím. Usmála jsem se. Tak, mise a týden s tátou a mým přítelem může začít.