Chào các bạn! Vì nhiều lý do từ nay Truyen2U chính thức đổi tên là Truyen247.Pro. Mong các bạn tiếp tục ủng hộ truy cập tên miền mới này nhé! Mãi yêu... ♥

12. Ááá! Strašidlo, počkat

Probudila jsem se když jsem ležela na Justinově hrudi. Zvedla jsem se a sedla jsem si. Sedla jsem si vedle něj. Usmála jsem se, když zamrkal a koukl se na mě. ,,Co se děje?" Zeptala jsem se mile. On se usmál a sedl si. ,,Co chceš dneska provádět." ,,No zašla bych si na večeři a před spaním bych si šla zaboxovat." Ledabyle jsem pohodila rameny a stoupla jsem si před zrcadlo. Tričko a k tomu legíny. Co lepšího mít na cvičení. Vzala jsem si místo legín krátký látkový šortky. Tílko bylo v pohodě. Vyšla jsem ze dveří a šla jsem k jídelně. Už se tady dobře vyznám...
Cestou z kuchyně jsem šla rovnou do tělocvičny. Bylo to tady prázdný, ale nebála jsem se. Za mnou se ozvalo velice tichý nášlapování. Nepřátele jsem neměla. Chtěla jsem se otočit, ale v tu chvíli mě někdo chytil pod krkem a natiskl na zeď. Těsně u mého obličeje se objevil jeho. ,,Co děláš?" Vykřikla jsem podrážděně, neznám ho. ,,Ty si mě nepamatuješ? Tvůj první den tady?" Zamyslela jsem se, protože se mi zatím dostávalo kyslíku a neškrtil mě tak silně. ,,Ne?" Řekla jsem a čekala jsem, co mi řekne. ,,Jsem ten, kterýho si tam ztrapnila přede všemi!" Vykřikl a bouchl rukou do zdi vedle mé hlavy. ,,To tebe jsem přehodila přes sebe, tak, že by si se sám nezvedl?" Koukla jsem na něj. ,,To byla potupa! Holka, ještě k tomu začátečnice a porazí pokročilýho. Ten kluk tady byl chvíli. Ale já v tu dobu už pět let!" Vykřikl a přimáčkl mě na stěnu. Blokoval mě, ale loktem jsem ho bouchla do ruky a to tak dobře, že mě pustil. ,,Proč až teďka?" On se na mě zlostně koukl. ,,Na začátečníky se neútočí. Proto jsem si počkal, až se dostaneš na mou úroveň. Na agenta se totiž vypracuje málo kdo." Usmál se a zaútočil na mě. Jeho útoku jsem se vyhnula a hnedka jsem mu dala pěstí a blokovala jsem jeho další útok...
Skončil na zemi. Nadechla jsem se. Málem mě uškrtil, ale v zápalu boje jsem to nemohla řešit. Teďka ale zhluboka oddechuju. On se pomalu sápe na nohy, jeho pohled je plný agrese a kdyby pohledy zabíjely, už bych ležela na zemi, bez známek života. Kopla jsem ho do břicha a tak se svalil na zemi a už se nepokoušel dostat na nohy. Dal mi ale pořádně zabrat, měl u sebe boxerek. Šáhla jsem si vedle ucha, kde mi nepříjemně tepalo. Na ruce jsem měla trochu krve. Jeho boxerek měl menší výstupky, mám štěstí, že jsem s ním schytala minimum ran. Chytila jsem se za břicho. Teďka, když adrenalin pomalu opadával, začínala jsem cítit všechnu bolest. Asi se odplahočím zpět na pokoj. Dala jsem se pomalu do kroku. ,,Počkej! Ještě jsem s tebou neskončil ty málá svině!" Plivl si a opíral se o zeď. Působil dojmem, že sotva udělá krok, se divím, že se zvedl ze země a stojí na jeho podlamujících se nohou. To mi na tváři vykouzlilo úsměv. Jsem dobrá a budu ještě lepší. Nemám zbraň a k zemi jsem ho dostala, a on měl boxerek. ,,To já tě dostala k zemi, je konec, prostě nade mnou nevyhraješ, smiř se s tím!" Křikla jsem a plahočila jsem se ke schodům. Unaveně jsem došla k zábradlí. Schytala jsem od něj asi i víc ran, než on ode mě a není část těla, která by se neozývala. Došla jsem ke schodům. Byly noční hodiny, nebylo tady ani človíčka, by mě zajímalo, kde je Justin. Asi si ho někdo zavolal. Plahočila jsem se dál, až jsem vylezla schody i patro výš. A koho nevidím. Justin, mluví s nějakým starším pánem, koho mi jenom připomíná. Justin stál směrem ke mě a dolehlo ke mě moje jméno. Muže jsem viděla jen zezadu. Justinovy oči najednou zpozorovaly mou domlácenou osůbku. ,,Míšo!" Rozeběhl se ke mě. Zaskučela jsem a vjela jsem si rukama do vlasů. Ten postarší muž je určitě jeden z nejvyžších a můj první dojem? Domlácená a od krve. Moje i ne moje krev na mých rukou. A ve vlasech. Monocl na tváři spíše boule, moncl se tam teprv objeví.
Usmála jsem se a pohled jsem zaměřila na toho muže. Úsměv mi zamrzl na rtech. Není pochyb o tom, že on mě taky poznal. Ne to není možný. To nemůže. ,,Míšo! Co si proboha dělala!" Z myšlenek mě vytrhnul Justinův hlas a jeho ruce, který mě držely na ramenou a jemně mnou cloumaly. ,,Ehh, co?" Koukla jsem na něj trošku omámeně, asi z těch ran. Začíná mi být blbě, ale nedávám to na sobě znát. ,,Míšo, jsi v pohodě." ,,No, co bys řekl?" Zeptala jsem se ho a koukla jsem na něj. Zkusila jsem se narovnat ale podlomily se mi nohy a nebýt Justinových rukou, skončila bych na zemi. ,,Co se jí stalo?" Doběhl k nám muž. ,,Tati?" Zkusila jsem ho oslovit. ,,Dceruško, si to ty, já tě hledal, kde si byla?" Najednou jsem se ocitla v otcově náruči. ,,Ale já umím chodit." Namítla jsem, ale svět se mi točil před očima. Všechno se hýbalo. Omámeně jsem koukala na strop. Rozešly se se mnou chodbami. ,,Míšo neusínej, slyšíš mě? Míšo!" Justin se na mě snažil mluvit, ale jeho nádherný a uklidňující hlas se pomalu vzdaloval. Moje oči se zavíraly. Nemohla jsem nic. Cítím pod sebou něco měkkého a zdáli několik hlasů, jak na sebe mluví. Nějaký z nich možná mluvil na mě, ale nezaregistrovala jsem to. Nerozuměla jsem jim. Moje oči se zavřely a mě pohltila tma a všechna bolest a starosti odešli s ní.

Probrala jsem se a hnedka se ozvaly bolesti. Pokusila jsem se posadit. ,,Míšo! Nehýbej se, lehni si, musíš odpočívat." Říkaly mi dva hlasy a něčí ruce mě jemně srazily zpátky do lehu. Znova jsem usnula. Další probuzení už bylo lepší. Tichým pokojem se ozývalo pravidelné pípání. Pomalu jsem se posadila. Už jsem se necítila tolik malátná a můj mozek už spolupracoval s tělem. Mé tělo stále bolelo, ale už to nebylo tak strašný. Koukla jsem na hadičky a zašklebila jsem se. Není to hezký pohled a dokonce ty jehly cítím pod mojí kůží, sundejte to! Levou rukou jsem vzala jehlu, zavedenou na vrchní časti dlaně a vytáhla jsem jí. Pak naopak a byla jsem volná. Nohy jsem shodila z postele. A pod postelí narazily do něčeho plastového? Koukla jsem k zemi a to byla flaška s vodou. Najednou se ozvala žízeň a to obrovská. Sklouzla jsem z postele na kolena a flašku jsem objala. ,,Kamarádko! Že mi dáš napít!" Usmála jsem se a koukla jsem na víčko jako na hlavolam. Doprava či doleva? No, tak třeba doleva. Usmála jsem se a začala jsem točit víčkem. To se po chvíli zaseklo a nechtělo se hnout. Tak na druhou stranu. A vážně po chvíli točení se víčko uvolnilo a odkrylo otvor. Moje oči se rozsvítily. Moje ruce uchopily flašku a já jí pomalu zvedlala k ústům. Pak se tekutina z flašky dostala do mé pusy. Polkla jsem opatrně a krkem mi projela bolest. I přes to jsem opatrně pila dál. Bolest ustoupila a mě se z počáteční nevolnosti trochu ulevilo. Usmála jsem se a po dostatečným napití jsem flašku zašroubovala. Vstala jsem a můj pohled zachytil zrcadlo. ,,Ááá! Strašidlo, počkat..." Zasekla jsem se a přešla jsem blíže. Jo to jsem já! No sakra. Já vypadám. Až jsem se sama sebe lekla. Vlasy rozcuchaný a do všech světových. Pod očima kruhy, na okraji tváře nalevo napuchlý otok. Ve vlasech krev. Na sobě jsem měla takovou tu nemocniční košily s krátkým rukávem a nad kolena. Moje ruce hyzdily modřiny a to různobarevný, ale hlavně žlutá a fialová, ale barvy nehezký. Mohly být zářivější. Všimla jsem si obvazu na pravém koleni a na levém kotníku. Neměla jsem ten kotník nějak pohmožděný? A to koleno určitě taky. A co to bylo za sen? Ve snu jsem viděla tátu. Pche! Blbost, co by tady dělal? A jak jsem se dostala do tohohle nemocničního oddělení. Oblečení na převlečení tady nebylo a hodiny ukazovaly dvě hodiny. Venku byla tma. Byla noc. Tady to ozařovala lampička ponurým světlem. Dopajdala jsem ke dveřím a otevřela jsem je. Na chodbách se rozsvítilo a prudké světlo mě uhodilo dost tvrdě do očí. ,,Moje oči! Právě jsem oslepla!! Pomoc! Já přišla o zrak!" Křičela jsem a pak jsem si uvědomila, že nevidím, protože jsem se rukama kryla oči. Aha, no, trapas. Když jsem rozmrkala světlo, vyrazila jsem dál. Hezký je, že pokoje jsou o dvě patra výše. Takže ke schodům! Pomalu jsem pajdala dál. A schody na obzoru! Hurá! Došla jsem pomaličku ke schodům a uchopila jsem zábradlí. S jeho pomocí jsem nutila nohy do pohybu a sdolávala jsem schod po schodu... A když už jsem sdolala mount Everest (alespoň jsem se tak cítila) a došla jsem o dvě patra výše na tvaři se mi vyrýsoval úsměv. Rozešla jsem se k mýmu pokoji... A najednou, ani nevím jak stojím před dveřmi. Pomalu beru za kliku, když tu se dveře prudce otvírají a já vpadám do pokoje. Rozplácla jsem se na zemi ve vchodu. ,,Ježiši Míšo!" Vykřikl Justin a sebral mou osůbku ze země. ,,Ahoj." Pozdravila jsem ho a koukla jsem po pokoji. A na mé posteli seděl táta? To nebyl sen? Naklonila jsem hlavu na stranu a přemýšlela, zda nemám vidiny. ,,Daly jste mi nějaké prášky?" Zeptala jsem se Justina a pohledem skenovala bluda na mé posteli. ,,Míšo? Dceruško moje zlatá!" Řekl táta a vstal a objal mě. Objetí jsem zmateně oplatila. ,,Jsi doopravdický? Já nevím co mi daly za prášky?" Zeptala jsem se a začala jsem se smát. Ano nevím proč. ,,To je v pohodě. Dostala nějaký prášky proti bolesti. Je po nich trošku otupělá." Informoval nás Justin, hlavně tátu, kterého moje chování trošku zmátlo. ,,Asi se mi moc stýskalo,objeví se tu i máma?" Zeptala jsem se, mezitím co mě táta odnesl do postele. ,,Míšo až se prospíš, vše ti vysvětlím, jo?" ,,A nezmizíš?" Zeptala jsem se ho a koukala na něj z lehu. ,,Ne a už spi." Pohladil mě po hlavě a já nečekaně rychle usnula.

Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro