Jsem s Leonem v uličce. Na Leona se vrhnul Patrik a zabil ho. Namířila jsem na něj pistol a on se na mě podíval. Leon se svalil k zemi mrtvý. Z očí mi vyběhlo pár neposlušných slz. ,,Nezabiješ mě, nemáš na to." Odplivl výsměšně mým směrem Patrik. Chtěla jsem vystřelit, ale něco mi bránilo. Nemohla jsem. On se zasmál. ,,Nedokážeš to!" Smál se mi. Propadala jsem ještě větší depresi. On přešel ke mě. ,,Nedokázala jsi Leona zachránit a jen jsi zbaběle utekla. Jsi zbabělec a jen svou chybou jsi o něj přišla."
Prudce jsem si sedla. Můj dech byl rychlý a celá jsem se klepala, nebylo to zimou. Byla jsem spocená. Nedokázala jsem to. Patrik měl pravdu, jsem zbabělec. Objala jsem se rukama a nohy jsem pokrčila k tělu. Objala jsem je a má hlava padla na kolena. Z očí mi vyteklo pár slz. Já se S.H.I.E.L.Du pomstím! Za to, že ho zabily budou pykat! ,,Jsi v pohodě?" Někdo mi šáhl na rameno. Polekaně jsem vyskočila z postele a pistol, kterou jsem u sebe měla jsem namířila na něj. Zvedl ruce. ,,Klid, co se děje?" Vydechla jsem a pistoli jsem si uklidila zpátky. ,,Co děláš? Buď rád, že jsem nevystřelila!" Křikla jsem po něm. ,,Dobrý?" Zeptal se a skenoval mě pohledem. ,,Jo, nic mi není, kdy začneme s výcvikem?" Zeptala jsem se ho klidně. Jen jsem se za to snažila schovat ten pocit bezmoci a beznaděje. ,,No, máme začít, až se na to budeš cítit." Řekl a skenoval mě pohledem. ,,No, tak to aby jsme začali dneska." ,,Tak si ještě lehni, je půl čtvrtý ráno, vztáváme v sedm hodin." ,,Tak dobrou." Zašeptala jsem a lehla jsem si do postele. Nechtěla jsem spát, bála jsem se, že budu mít další noční můru. Nakonec mě ale spánek pohltil. Probudila jsem se. Byla jsem docela vyspalá. Sedla jsem si a protáhla jsem se. Koukla jsem na postel vedle mě. Klidně tam oddechoval Justin. Otevřela jsem dveře a před nima ležela taška. Bylo v ní oblečení, pro mě! Usmála jsem se. Koukla jsem do tašek. Pět černých tílek, dva černý oblečky, dvoje volný šortky a troje černý legíny. Usmála jsem se a nandala jsem si legíny a tílko. Vyšla z pokoje, rozhodla jsem se, že ho nechám spát. Rozešla jsem se náhodným směrem. Ale ozval se žaludek, který hlásil, že by chtěl něco dobrého, co dobrého, něco k snědku! Kolem mě chodily další agenti, někdo si mě prohlížel, ale většina si mě jednoduše nevšímala. ,,Ahoj, co dneska po snídani plánuješ dělat?" ,,No já nevím, asi zajdu do posilovny, ale nyní volá snídaně." Našla jsem body, který směřovaly na snídani a nějak nenápadně jsem se k nim připojila. Šla jsem metr za nimi, až mě zavedly do veliké jídelny. Zařadila jsem se do řady a už jsem vybírala, co si vyberu...
Vyšla jsem najedená z jídelny. A teďka bych chtěla do posilovny. Koukala jsem po ostatních agentech a snažila se zachytit kousek jejich řeči, třeba by se objevil někdo, kdo by mě navedl. Možná už se vzbudil Justin, ráda bych to zkontrolovala, ale jaksi nevím, kde je náš pokoj. A pak jsem zahlídla plánek komplexu. Jídelna je třetí patro, pokoje jsou na druhé straně patra. A posilovna atd... jsou o patro níž. Ale kde jsou schody? To nikdo neví. Tak jsem se rozešla náhodným směrem. Po asi deseti minutách ztraceného bloudění jsem našla schody. Podvědomě jsem zajásala a sešla jsem o patro níž. Šla jsem úplně stejnou chodbou, jako je o patro víš, ale přecejen se něčím lišila. Nebylo tady tolik dveří, a u všech dveří, co tady byly, byla taková ta na karty, jak tím projedete kartičkou a dveře se otevřou. To by nevadilo, jinže já nemám kartu. A bez karty se do tělocvičny asi nedostanu. Otráveně jsem si povzdechla. Co teď? Sledovala jsem ostatní. Co takhle je sledovat. Všichni měli kartičku, já jí chci taky! Šla jsem jen tak chodbou. ,,Vetřelec!" Zakřičel někdo a já se hnedka rozhlídla, kde je hrozba, ale to už všichni namířili pistol na mě. Sakra! ,,Ne, já nejsem vetřelec." Pískla jsem s rukama nad hlavou. ,,Nemáš kartičku." Došel ke mě jeden kluk a mířil na mě. Je to ten, co křičel. ,,Jdeme." Ukázal před něj. Povzdechla jsem si. ,,Já jsem nová a kartičku mi nikdo nedal." Šla jsem před ním a snažila jsem se mu domluvit, že nejsem hrozba. Nějak se to zvrtlo. ,,No jasně." Došli jsme skoro ke schodům. Otočila jsem se a pistoli jsem mu vykopla z rukou. Vytáhla jsem mojí pistoli a namířila jí na něj. Sice si tímhle moc nepomůžu, ale možná si prodloužím život. A nebo skrátím. Nu což, už jsem tu pistol vytáhla, nemohu jí teďka uklidit a dělat, že se nic nestalo, to by mi asi neprošlo. Stála jsem u zdi. Musela jsem se nějak dostat za Justinem. Co já vím, tak po schodech nahoru a pak do prava. Asi? Tak doprava či doleva! Sakra! Když spletu směr, jsem nahraná a asi mrtvá. Blížila jsem se ke schodům. Všichni na mě mířily zbraní a já na ně. Už jsem byla u schodů, když v tom mě někdo zezadu chytil. Vypískla jsem a jak byl výš jak já, přehodila jsem ho přes záda. Pistol mi nějakým zázrakem zůstala v ruce. ,,Míšo? Co to děláš?" No výborně, konečně se objevil. ,,Snažím se si zachránit život, ostatní si myslí, že jsem vetřelec, protože nemám kartičku, proč jste mi jí nedaly!" Křikla jsem podrážděně. On došel ke mě. Ukázal na ostatní ať sklopí zbraně. ,,Ona první." ,,Ne, já s tímhle nezačala." Bránila jsem se. Dokud na mě budou mířit zbraněma oni, budu připravená se bránit. ,,Sklopte to!" Řekl jim a oni, ač neradi sklopily zbraně. Taky jsem mou pistoli uklidila. Ostatní se rozešli svým směrem. Nějací na mě mrkly a usmály se, to mi na tváři vykouzlilo úsměv. On pomohl na nohy tomu, kterého jsem přes sebe přehodila. ,,Promiň." Omluvila jsem se mu. ,,Ehh, to si odpykáš!" Plivl přede mě a odešel. ,,Co si dělala?! Málem tě zabili!" ,,Já za to můžu? Kdybych dostala nějakou kartičku, bylo by to dobrý." No super, hnedka první den se pohádám s mým velícím. ,,Ta je tady, měla jsi jí dostat dneska, nevěděl jsem, že si uděláš vycházku." Řekl a dal mi kartičku. Byla černá, červeně na ní byla lebka se skříženými hnátami. Ale rudě. Skoro jako ta černá. Přes to bylo velký Z (viz obrázek). On pak vzal jeho kartu. Měl na ní velké A. ,,Proč máš A a já Z?" Zeptala jsem se ho. ,,Jsou tři stupně. Začátečník, to jsi ty. Pak jsou pokročilý, a nakonec je agent. To jsem já. Ale nyní jsem tvůj instruktor. Tak co chceš dneska dělat?" Odpověď jsem nemusela promýšlet. ,,Začít dokončovat výcvik." Usmála jsem se. ,,Tak jdeme...