,,Ahoj Melindo!" Pískla jsem a objala jsem jí. ,,Hoj Míšo." ,,A mě jako nepozdravíš?" Zasmála jsem se. Pustila jsem Melindu a otočila jsem se k Láďovy. ,,Hmm, měla bych snad?" Tázavě jsem na něj koukala. On mě během sekundy chytil za ruku a přitáhl si mě k němu. ,,No myslím si, že je to nutnost, ne?" Usmála jsem se. ,,Tak co, jdeme se bavit?" Zeptala jsem se naší skupinky. ,,No, já ještě na pár chvil budu venku." Usmála se Melinda. Propálila jsem jí pohledem. ,,Proč?" Zeptala jsem se a o krok jsem se k ní přiblížila. Ona se přikrčila ke zdi u který stála. Uvěznila jsem jí u zdi. ,,Vyklop to." ,,Míšo, nezabíjej Melindu, prosím." Narovnala jsem se a otočila jsem se. ,,Patriku!" Vykulila jsem oči. Koukla jsem na Leona, ale ten se tvářil, jakože to věděl. Během sekundy jsem Patrika objala. Pak jsem se odtáhla a vražedně jsem na něj pohlédla. ,,Pokud MÉ kamarádce ublížíš, pamatuj, že chodím na bojový kroužek, a že tě najdu kdekoliv." On trošku couvnul. ,,Klid kámo, jo vím to, Leone! Uklidni si jí!" Koukla jsem na Leona. ,,Opovaž se." Ukázala jsem na něj prstem. On se usmál a dvěmi rychlými kroky se ocitl těsně přede mnou. Chytil mě za zápěstí, na pravý ruce jeho pravou a na levý levou. Pak se na mě usmál. ,,Opovážím." Trhla jsem rukama, ale měl pevný stisk. Pak najednou udělal rukama pár pohybů, a otočil mě zády k němu a přilepil se mi na záda. Byl děsně blízko. ,,Copak zlato? Něco ti vadí?" Zeptal se sladce. Vytrhla jsem se mu. ,,A co když jo?" Zeptala jsem se v těsný blízkosti. ,,No, tak bych se tě měl zeptat co, ale nějak je mi to ukradený." Pokrčil rameny a v obličeji měl neutrální výraz. Bouchla jsem ho do ramene. ,,Seš na mě hnusný!" Otočila jsem se k němu zády a dělala jsem, že trucuju. Jeho ruce se mi obmotaly kolem pasu a uvěznily mě v jeho objetí. Lepil se mi na záda. ,,Půjdeme tančit?" Zeptal se. ,,Tak jo." Usmála jsem se. Propletly jsme si spolu ruce a vešli jsme dovnitř...

Je půl jedný ráno. Stojím před dveřmi domů. Nyní musím být nadměrně tichá, abych je neprobudila. Odemkla jsem dveře. Všude byla tma. Díky mému zraku, ve tmě vidím skoro stejně dobře, jako před den. Potichu jsem zavřela dveře a zamknula jsem je. Potichu jsem sundala levou i pravou botu. Bundu, jejíž zip jsem téměř neslyšně rozepnula jsem pověsila na věšák. Bačkory jsem si nevzala na nohy, nýbrž do ruky. Pomaličku jsem vyběhla schody, rozhlídla jsem se po chodbě. Můj pohled našel moje dveře. Potichu jsem se k nim dostala a zalezla jsem dovnitř. Usmála jsem se a zamknula jsem dveře. Rozsvítila jsem světlo a s úlevou jsem zjistila, že jsem v něm sama. Oblékla jsem si pyžamo složené z krátkých látkových šortek a obyčejného trička. Lehla jsem si do postele a po pár chvílích jsem celkem klidně usnula. Probrala jsem se, když mě ranní paprsky hřály na obličeji. Usmála jsem se. Vzala jsem čistě černé legíny a tričko. Se zrcátkem a kapesníčky jsem omyla kruhy pod očima, které tam řasenka a linky vytvořily. Oči jsem opravila a namalovala jsem je jemně řasenkou. To mi dokonale stačilo, tak jsem odemkla dveře a vyšla jsem na chodbu. Nestačila jsem vydat ani hlásku, a něčí ruka mi zacpala pusu. Něčí ruce uchopily moje zápěstí a já byla někým stáhnuta do mého pokoje. Následně dotyčný zavřel dveře a zamknul. Při jeho úkonech jeho jedna ruka nestačila na moje síly a já jsem se od něj dostala. Byl to Henry. ,,Co chceš?" Zavrčela jsem nepřátelsky, ale měla jsem takový dojem, že jde zkusit tatínkovu práci. ,,Ale, táta mě pověřil jedním důležitým úkolem." Zašklebil se a já si všimla, že má kolem těla bič. No, to snad ne. Když můj výraz na pár chvil odhalil emoce, on si toho všiml. Jeho úsměv se rozšířil. ,,Jelikož jsi včera neuposlechla přímý rozkaz, je to prý jeden z nejhorších trestů." Usmál se a máchl bičem. Cukla jsem sebou při ráně. Tohle bude hodně bolet. ,,Deset ran, ale co takhle nejdříve zajistit, aby se nám někdo nevzpouzel, jsi prý trošku hyperaktivní." Zasmál se a já si všimla, že má i provaz. No sakra, to pro mojí osůbku vypadá špatně. Vydechla jsem a koukla jsem na něj klidným pohledem. ,,A co teďka plánuješ? Nějak mě svázat a dát mi deset ran bičem?" Zeptala jsem se a dál jsem ho sledovala. ,,Šikulka, všímavá." Usmál se a přibližoval se ke mě. Hrála jsem vystrašenou, ale moje nohy se formovaly do pevného postoje. Ruce byly nenápadně připravené zasadit ránu. A pak, když byl dost blízko, moje ruka vylítla připravená v pěsti, ale on jí odrazil a podkopl mi nohy. Samozřejmě jsem to ustála a bojovala jsem dál...
Nakonec to ale stejně skončilo mojí porážkou, kurňa, chodím na bojový sporty a neubráním se? Svázal mě k posteli a na záda jsem dostala deset ran. Slané slzy smáčely můj polštář a pramínky krve mi ze zad stekly na ručník, který pode mě dal. Po oněch deseti ranách ocenil to, že jsem nekřičela moc nahlas, a taky uznal, že se neperu špatně, ale prý cvičí už pět let, takže moje chabé pokusy hravě odrazil. Poté mě rozvázal a odešel.
A realita. Nyní ležím na posteli a i přes bolesti v zádech se mi povedlo posadit se. Můj obličej se zkřivil. Zašla jsem do koupelny. Jak to ošetřit? No, mě se neptejte. Asi počkat až zaschne krev a nechám to být. Vzala jsem ručník a stoupla jsem si před zrcadlo. Pomalu jsem si sušila záda. Pak jsem si vzala černý tričko a na to volnou černou mikinu, na černý by krev neměla jít vidět. V pokoji jsem ty bolesti trošku zahnala a s falešným úsměvem sešla dolů. ,,Mami, psal mi táta, odpoledne potřebuju být nutně doma." Zalhala jsem u snídaně. Máma se na mě smutně podívala. ,,Promiň, ale je to nutné?" Omluvně jsem se usmála. ,,Dobře, víš, kdy ti jede vlak?" Zeptala se. ,,Samozřejmě. A za pět minut bych měla vyrazit, už jsem si zabalila." Obeznámila jsem jí s hotovou věcí.
A vážně jsem se za pět minut rozloučila s mámou a vyšla jsem na vlak...
Když jsem dojela domů, táta doma nebyl. Byla jsem doma sama. Rozbrečela jsem se. Na zádech jsem nesla celou dobu batoh. Záda mě šíleně pálily. Vešla jsem do pokoje a sundala jsem si triko. Zítra je kroužek, co budu dělat? Musím tam jít, jsem silná to zvládnu. Dnes budu odpočívat. Ležela jsem na břiše a koukala jsem na mobil, na messenger.
Leon: Ahoj kočko, máš dneska čas?
Usmála jsem se. Ale úsměv mi zamrzl na rtech. Pořád mě bolí záda, mám lhát, že mám práci nebo ne.
Já: Ahoj broučku, mám, proč?
Leon: nechtěla bys někam zajít, třeba na večeři?
Já: zveš mě na rande?
Leon: jasně, tak za hodinu pro tebe zajdu ;-)
Já: jj, moc se těším :-D

Musela jsem se usmívat i přes bolest zad. Sedla jsem si a pak jsem došla ke skříni. Vybrala jsem si černé tílko a na to teplou mikinu. Džíny a bundu.
Zazvonil mi zvonek. Kozačky, teplé oblečení. Vyšla jsem ven a objala jsem Leona. ,,Ahoj. Nechceš zas jednou spát u mě?" Usmála jsem se. Oblečení už u něj nějaké mám, stejně jako on u mě. Vyšli jsme, ruce propletený. ,,Tak kam mě vezmeš?" ,,Máma doma zkouší italskou kuchyni a když to zkoušela naposledy, bylo to vynikající. Proto mi řekla, že bych tě mohl pozvat. Taky se mi ten nápad líbil, tak jdeme ochutnat, co se mámě povede." Usmál se. Taky jsem se usmála, jeho máma vařila skvěle. Došli jsme k němu domů. Bylo tam zatopeno. Sundala jsem bundu a kozačky, když na chodbu přišla jeho mamka a pozdravila mě. S jeho rodiči mám báječný vztah. ,,Ahoj Míšo, doufaly jsme, že přijdeš. Dneska totiž děláme společnou večeři, tak jsme si říkaly, že bys neměla chybět." Pokračovala vesele. Usmívala jsem se a rozepnula jsem si zip od mikiny. Opatrně jsem si jí sundala a ignorovala jsem bolest zad, to se bude krásně spát.
Hnedka jsme sedli k večeři. Nemohla jsem se opřít o židli, což mám ve zvyku, snad si toho nikdo nevšimne. Večeře proběhla v tichosti. Když jsem děkovala za jídlo a uklízela talíř do myčky, vyrušil mě dosti známý zvuk.
Oh my, my, my, what you do to me?
Like lightning when I'm swimming in the sea
From the very first time we loved
From the very first time we touched
Walking on wires and power lines...
Můj mobil s mou oblíbenou písničkou. Vzala jsem vak a začala jsem se v něm přehrabovat. Pak jsem vytáhla mobil. Volal táta. ,,No, ahoj tati?" Pozdravila jsem a čekala jsem, co z něj vypadne. ,,Míšo, kde jsi?" Tohle jsem nečekala. ,,No, u přítele, proč?" Zeptala jsem se. ,,Jen tak, tvoje mamka mi volala, že jsi dneska odjela domů, a když jsem doma, tak tady nejsi." ,,Aha, tak promiň, jestli jsi měl starost." ,,Ne, dobrý, užij si to, pápá." ,,Ahoj." Pozdravila jsem a on hovor vypnul. Usmála jsem se. Zezadu mě chytil Leon a dotkl se mých zad. Potlačila jsem výkřik, když se mi o záda otřel a zavadil o ty rány. On si ale všiml mého obličeje. ,,Co se děje?" Odtáhl se ode mě a chytil mě za ruku. ,,Ehh, nic." Ruku jsem mu vytrhla. On jí ale chytil a přitáhl si mě do objetí. Pohladil mě po zádech, až se mi bolestí podlomily nohy. ,,Co to máš na zádech?" Zeptal se mě. Odtrhla jsem se od něj. ,,Jen jsem spadla." Koukal na mě a založil si ruce. ,,Míšo, poznám, když lžeš." Koukl na mě a čekal, co ze mě vypadne. Když se nic nedělo, promluvil znova. ,,Tvůj nevlastní otec?" Cukla jsem sebou a podívala se na něj. Tvářil se naprosto nečitelně. ,,Ne, on ne." O krok přistoupil. ,,Tak kdo?" Zeptal se. Jeho pohled mě propaloval, a já věděla, že tenhle pohled ze mě vytáhne jakýkoliv tajemství. ,,Jeho syn." Zašeptala jsem s hlavou sklopenou k zemi. On mě objal a dával pozor, aby mě moc nechytal za záda. ,,To udělal bičem?" Rukou pomalu přejel po zádech. ,,10 ran." Dodal. Jak to ví? ,,Jak jsi na to přišel." Zeptala jsem se ho. ,,Přes to tričko jsem ty rány cítil." Pohladil mě po vlasech. ,,Bolelo to hodně?" Jo, ale přece nechci vypadat slabě, ale to přece jsem. ,,Měla jsem se mu ubránit! Ale mně se to nepovedlo!" Křičela jsem a odstrčila jsem ho od sebe. Z očí mi vytékaly slzy. ,,Notak Míšo, neplakej, prosím. Promiň mi to." Objal mě, aniž by mě zabolely záda a přitáhl do pevného objetí. ,,Jsem strašně slabá." Fňukla jsem mu do trika. ,,Nejsi, zvládla si to, i přes to jak tě to bolí tady stojíš, jsi nejsilnější dívka, kterou znám, tak neplakej." Snažil se mě konejšit...