Když jsme došli k ringu nejdříve šel můj otec a Justin. Stouply si naproti sobě a Jirka vlezl do pole. ,,Povolená je každá rána, ale nesmí být smrtelná, v boji se nesmějí používat žádné zbraně. Tak, boj může začít!" Dořekl naučenou větu a unikl z pole, kde se do sebe pěstmi pustily. Nejdríve na sebe šli mile, ale pak když oba dva snášely lehké rány bez problému se do sebe pustily tvrdšími ranami... Nakonec, po patnácti minutách vyhrál otec. Objala jsem Justina a pohladila jsem ho po zádech. Bylo mi ho líto. ,,Pomstím tě, vyhraju nad nimi." Zašeptala jsem, věděla jsem, že buď Jirka nebo Erik mě vyzvou k boji. Erik na mě ukázal. ,,Vyzývám tě na zápas." ,,Notak, Eriku..." Chtěl něco namítnout můj otec, ale já ho přerušila mým hlasem. ,,Příjímám tvou výzvu." Usmála jsem se a obešla jsem tátu. Vlezla jsem za Erikem do ringu. Ono se to nezdá, ale vydržím hodně. Snad to přežiju. Justin vlezl do pole. ,,Povolená je každá rána, ale nesmí být smrtelná, v boji se nesmějí používat žádné zbraně. Tak, boj může začít!" Vykřikl a unikl z pole. Odhodila jsem vlasy z obličeje a uhnula ráně, která mířila na můj obličej. Hnedka jsem se ohnala ranou na jeho břicho, ale on jí vykryl... Asi umírám, ale musím vyhrát. Zápasíme spolu už dobrých patnáct minut. Schytala jsem nespočet ran, ale on také. Už moc ran nevydržím, tak se uchyluji k neférové ráně, která složí většinu mužů. Jeho ruce jsem zabavila pěstí mířenou na bok a přitom jsem koleno zvedla do vzduchu a má pokrčená noha ho kolenem uhodila do jeho citlivých partií. Usmála jsem se, když zaúpěl a padl přede mnou na kolena. Usmála jsem se a klekla jsem si k němu. ,,Cože si to říkal? Že tě žádná nedostane k zemi? Jsi na kolenou, a mou rukou, nebo spíše nohou." Stoupla jsem si, a i přes bolesti jsem klidně vyšla z ringu. ,,Míšo! Žiješ?" Zeptal se Justin a objal mě. Táta i Jirka na mě visely pohledy. ,,Nechci tady být déle." Zašeptala jsem mu do ucha. ,,Musíme jít, zda nás omluvíte." Usmál se Justin a vzal mě jemně za ruku. Bolely mě klouby, ale vím, že zítra ráno bolest bude nesnesitelná, odpoledne snesitelná, a večer žádná. Takže pozítří budu schopná jít do boje. Navíc, je čas na oběd a ten já nechci zmeškat.
S Justinem jsme vyšli z místnosti a chodbama jsme se vydaly k jídelně. ,,Nechceš si nejdříve odpočinout?" Zeptal se mě Justin. ,,Ne, nepotřebuji si odpočinout, máš už nějaký plány na dnešek?" Odvedla jsem téma jinam. ,,No, chtěl jsem strávit den jen s tebou a myslím, že by nebylo špatný si promluvit." Zasmála jsem se. ,,Zase?" Tohle jeho promluvení znamenalo jediné, že zase hysterčím a jelikož nechceme, aby si nás všímaly psychologové, musíme to spolu vyřešit. ,,Odpověď znáš zlato, tak se neptej a jdeme se najíst." Justin se zasmál a vzal mě kolem ramen. Hlavu jsem si opřela o jeho rameno. Došli jsme do jídelny a vzaly jsme si tácek s obědem. Sedli jsme si k prázdnému stolu. Náš oběd proběhl v tichosti. Dnešní dopoledne asi nebude zábavné, nerada mluvím o mých problémech. Sice se mluvením vyřeší, ale přesto bych je radši nikomu neříkala, i když mě pak zžírají zevnitř.
Po obědě jsme došli do pokoje. Justina jsem pevně objímala, moje problémy mě v klidové fázy zžíraly, nespaly. Už ani nevím z čeho, ale děsně mě bolelo na hrudi. Co to je za návaly. Chvíli nic a najednou bum. Došli jsme do pokoje. Zachumlala jsem se do deky a objímala jsem polštář. ,,Míšo? Co se děje?" Zeptal se a sedl si na mou postel, vedle mé rozvalené osůbky. Koukla jsem na něj. Měla jsem pocit prázdnoty, nevěděla jsem, jak ho zaplnit. ,,Míšo? Posadíš se?" Chtěla jsem se zeptat proč, ale nechtělo se mi mluvit. Jeho ruce mě podebraly a ocitla jsem se v jeho objetí. Moje hlava skončila na jeho hrudi. Poslouchala jsem jeho tep srdce a uklidňovalo mě to. I když jsem cítila prázdnotu, jsem cítila i něco jiného, bylo to zvláštní. ,,Půjdeme cvičit?" ,,Tak jo, chceš cvičit i tvou bolest, že?" Zeptal se se známkou znepokojení v hlase. Moc se mu to nelíbilo, ale mě to pomáhalo. Byl tam jeden chlap, který to měl v popisu práce. Byl to kulturista a po jeho ráně by normální člověk padnul k zemi. A já se mu vystavuji jako bicí pytel. Je to na zvedaní hranice bolesti. Snesu víc. Usmála jsem se a společně jsme vyšli do tělocvičny.
,,Tak, na rozehřátí si dej dvacet koleček." Řekl Justin. ,,To je rozehřátí?" Prskla jsem po něm, ale i tak jsem se rozběhla. To mě zabije... Doběhla jsem dvacátý kolečko a plácla jsem sebou o zem. ,,Vstyk a směr boxovací pytel." Řekl rozkazovačným tónem. Vydala jsem zavrčení, ale vstala jsem a šla jsem za ním. Došli jsme k pytly. Hnedka jsem do něj začala být. ,,Pravá." Řekl Justin a já do pytle kopla pravou nohou ale nepřestávala jsem boxovat... Už mi pomalu, ale jistě odumírají ruce. ,,Pověs se." Řekl a já zajásala. Objala jsem nohama pytel a pověsila jsem se na něj. Mé ruce jsem měla nad hlavou a jela jsem nahoru a dolu. Ruce sice odpočívaly, ale břicho skuhralo... ,,Pohov, chceš abych zašel pro Bena?" Zeptal se znehuceně, nebyl rád, když jsem s ním cvičila. Pustila jsem se nohama pytle a padla jsem na záda na zem. ,,Jojo, díky." Řekla jsem znaveně a přemýšlela jsem o tom, že bych spala na zemi. ,,Tak já jdu." Zavrčel a odešel. To cvičení bylo o tom, že si ze mě udělal boxovací pytel a bije do mě dokud jsem nepadnu, dokud nebudu mít dost. Už toho snesu docela dost, ale stejně, musím ustát víc. Naši agenti jsou v tomhle nejlepší, nepadneme po první ráně.
,,Ahoj Míšo, jako vždy." ,,Ahoj Bene, jasně." Vyskočila jsem na nohy s novou dávkou energie a postavila se naproti němu do obrané pozice, ale nechránila jsem se. Mohl mi dát pěstí do břicha atd... Jen se nesmělo moc útočit na obličej. Ale zčásti mohlo. Začal do mě bít. Rány jsme nepočítala, říkal je nahlas. Jen jsem stála a poslouchala. Když mě desátá rána uhodila do hlavy, málem jsem sebou švihla o zem...
Po třetí ráně do hlavy se mi zatmělo pted očima a nebýt Benovo rukou, které mě podchytily, skončila bych na zemi. ,,Míšo, už máš dost, pojď, položím tě na lavičku." Zvedl mě do náruče. ,,Nene, ještě neco snesu." Snažila jsem se odporovat, ale věděla jsem, že to nemá smysl. Položil mě na lavičku. Hnedka jsem se chtěla vzepřít na rukou, ale jeho ruka mě srazila do lehu. ,,Lež zachvíli si pro tebe přijde Justin." Řekl. ,,Ale notak, vždyť jsem v pohodě, ještě toho dost snesu." Řekla jsem, a posadila jsem se. Jen na mě zle pohlédl, ale těhto pohledů jsem se nebála. ,,Míšo, jsi nejlepší z holek a jen pár agentů vydrží víc než ty. Myslím si, že víc vydržet nemůžeš." Domluvil a ve dveřích se objevil Justin. ,,Ahoj zlato!" Vyskočila jsem na nohy s dobrou náladou, ale skončila jsem na zemi, moje nohy mě nechtěly nést. ,,Míšo!" Zvedl mě ze země. ,,Nesmíš se stavět na nohy, kolikrát ti to mám opakovat." Dodal Ben a plácl se do čela. Zamručela jsem a nechala jsem Justina, ať mě odnese do pokoje...