Následující dva týdny se nesly ve znamení shonu, pilného chystání a zařizování. Chodby byly naplněné služkami, které vyčistily každičký kousíček podlahy, až byla lesklá jako zrcadlo. Každý v sídle, od zahradníka až po kuchaře měli plné ruce práce s přípravami na velký den.

I já se téměř nezastavila. Lillian mě posílala do města se seznamem věcí. Většinou se mnou jezdíval Ryan, po jehož zranění, které tři dny poté, co na mé naléhání navštívil ošetřovnu, skrýval po bílým obvazem, nebylo už ani památky.

Vyzvedla jsem u švadleny její svatební šaty a vyslechla si Elževířin nadšený monolog o tom, jak moc je nadšená z Lillianiny svatby. Chvíli to dokonce vypadalo, jakoby se vdávala ona sama.

Po velkých přípravách jsem se nacházela v Lillianině komnatě, kde jsem ji chystala na její velký den. Splétala jsem jí vlasy do zdobeného účesu skládajícím se ze spletených copů stočených do nízkého drdolu sepnutém perleťovou sponou se zlatým orámováním. Mezi sepnuté prameny jsem jí zapletla pár perel, které se ve světle třpytily jako hvězdy. Pár pramínků jsem jí nechala volně kolem obličeje.

,,Víš co mě jako jediné mrzí, Mary?" zeptala se, když jsem chytala její šaty.

,,Co?" odvrátila jsem pohled od bělostné látky a podívala se na ni.

,,Že tu se mnou nebude Rose. Mám vážně strach. Kdyby se stalo to, co říkal Andrew, jistě by přišla alespoň na mou svatbu, když už se neobjevila na bále. Bojím se, že se jí přihodilo něco zlého." V jejím hlase čím dál zřetelněji zazníval pláč.

Opatrně jsem zvedla šaty a znovu k nim vrátila zrak.
,,Jistě se objeví," zamumlala jsem potichu. Lámalo mi srdce, že jsem nemohla být při Lillianiném velkém dni přítomna jako její starší sestra.

V té chvíli jsem v duchu spílala tomu proradnému andělovi a ptala se, kdy se prokletí zlomí? Nebo snad takhle zůstanu do konce života? Ta myšlenka mě vyděsila tak, že sotva se objevila, ihned jsem ji odsunula do pozadí. To se nestane. Změnila jsem se k lepšímu. Tím jsem si jistá. Přesvědčovala jsem se.

Pomohla jsem Lillian do šatů a na účes jí opatrně připevnila závoj. Musela jsem zadržet slzy dojetí.

,,Jste nádherná," řekla jsem upřímně.

Lillian se na mě usmála.

,,Děkuji, Mary. Jsem ráda, že jsem si tě vybrala jako svou komornou," pronesla a už se chystala k odchodu. U dveří se však zarazila a podívala se na mě.

,,Málem bych zapomněla. Něco pro tebe mám. Počkej," vyhrkla najednou a rozešla se do šatníku.

Zmateně jsem se na ni dívala.

Za okamžik se vrátila a v rukou držela jednoduché, světle fialové šaty. Překvapeně jsem se na ně dívala.

,,Ty jsou pro tebe. Chci, aby jsi na mé svatbě vypadala krásně."

,,To nemohu přijmout..."

,,Ale můžeš. Ber to jako dar. Za to, jak jsi mi pomáhala a jak jsi ke mě byla milá," pronesla nekompromisně a dala mi šaty do náruče.

,,A běž se nachystat. Za chvíli začíná svatba." pousmála se.

,,Opravdu nepotřebujete s ničím pomoci?" zeptala jsem se ještě zaražená z jejího daru

,,Ne. Udělala jsi dost. Jdi se nachystat ty sama." pronesla s úsměvem. Přikývla jsem a odešla z její komnaty.

V rodinné kapli, která se nacházela nedaleko sídla se již nacházelo velké množství svatebčanů. Stála jsem v zadních řadách spolu s vybranými významnými zaměstnanci sídla. Ve fialových, splývavých šatech od Lillian jsem si připadala opravdu krásně.

Zabloudila jsem pohledem do předních řad, ve kterých byli usazeny členové rodiny ženicha a nevěsty. Speciální místo těsně u choru náleželo princezně Cassii, která zde přijela jako Lillianina přítelkyně.

Zaměřila jsem se na levou část uličky a tiše si povzdechla, když jsem na lavici spatřila sedět pouze matku, jelikož otec povede Lillian k oltáři. Na chvíli jsem si přála, aby jsem se zázračně stala lady a mohla usednout vedle ni. Abych se mohla na Lillian usmát, až bude procházet uličkou.

,,Proč jsi tak nervózní? Tváříš se, jakoby ses měla vdávat ty sama," ozval se vedle mě Ryanův hlas. Překvapeně jsem se na něj podívala. Jeho slova mi v té chvíli zněla celkem paradoxně vzhledem k faktu, že tohle měla být ve skutečnosti moje svatba.

,,Nejsem nervózní," odpověděla jsem a mírně se zamračila. Ryan se vědoucně pousmál a vložil mi něco do ruky. Sklopila jsem pohled a spatřila ve své ruce složený papír. Když jsem jej však chtěla rozložit a přečíst, Ryan jemně položil svou ruku na mou. Když jsem se na něj podívala, mírně zavrtěl hlavou ve znamení nesouhlasu.

,,Bude lepší, když si to přečteš až po obřadu," promluvil až nezvykle vážným hlasem. Chvíli jsem na něj zaraženě hleděla a hledala v jeho tváři náznak jakékoli emoce, která by mi alespoň trochu mohla prozradit důvod jeho nenadálé změny. Nic jsem tam však nenalezla.

A tak jsem přikývla a svůj pohled opět přemístila do popředí kaple, kde u oltáře stál biskup, který měl oddat Lillian s Andrewem, jenž stál před ním. V elegantním fraku a kalhotách sladěných v tmavě modré barvě a tmavě fialové kravatě vypadal opravdu vybraně.

Náhle se prostorem kaple začaly rozléhat nádherné tóny varhan.

Všichni, kteří byli doposud usazeni, povstali a podívali se ke vchodu, ze kterého vyšla první družička, následována další. Následně se v kapli objevila hlavní osoba dnešního dne.

Lillian, zavěšená do otcova rámě, vypadala naprosto úchvatně. Jasně bílé, jemně zdobené šaty s krajkovým živůtkem a táhlou vlečkou jí dodávali na elegantní kráse. V rukou držela kytici Lilií ve které se nacházelo i pár bílých růží. Tato drobnost mi vehnala slzy do očí. Přísahala bych, že je tam dala kvůli mě. Doufala, že se na její svatbu vrátím. I přes to, jak mě tohle uvědomění zabolelo, jsem si nechala na tváři šťastný úsměv.

Lillian doputovala uličkou až k oltáři, kde se odpojila z otcova rámě a postavila se vedle Andrewa, který na ni hleděl s neskrývaným uchvácením.

Obřad proběhl až překvapivě hladce. Biskup pronesl pár úvodních slov o manželském svazku, šťastné lásce i věrnosti a společném soužití až do smrti. Po pár otázkách o jejich budoucím manželství, věrnosti ve zdraví i nemoci v chudobě i bohatství, jakoby se celý prostor naplnil očekáváním. Přišla totiž chvíle na sliby.

K Lillian a Andrewovi přišla lady Harriet, která zde byla jako doprovod princezny Cassie. Na malém, sametovém polštářku nesla dva zlaté prsteny.

Sledovala jsem, jak se lady Harriet staví vedle Lillian a Andrewa. Kdybych zde byla jako Rose, nejspíše bych jim prstýnky podávala já, uvědomila jsem si se záchvěvem smutku.

Andrew vzal zlatý prstýnek, po jehož obvodu byly vyskládány perly do vzoru mírných vlnek. Přitočil se k Lillian a s úsměvem ji jemně vzal za levou ruku.

,,Drahá Lillian Lyndsey Shevonová z Leroy.
Tímto slibem se ti zavazuji, jakožto věrný společník, přítel a manžel, kterým se s hrdostí stanu. Budu tě chránit a ctít v časech dobrých i zlých. Přísahám ti svou věrnost a lásku, jenž bude náležet pouze tobě, až do konce mých dní. Tímto posvátným okamžikem spojuji naše dva rody v jedno. Tímto prstenem si tě navždy beru," během posledních slov jí navlékl zlatý kroužek na levý prsteníček.

Lillian, která mu po celou dobu opětovala láskyplný pohled, také vzala prsten a uchopila Andrewa za levou ruku.

,,Drahý Andrewe Tylere Landene. Tímto slibem se ti zavazuji, jakožto věrná společnice, přítelkyně a manželka, kterou se s hrdostí stanu. S pýchou budu nosit tvé jméno, jakož jsem doposud nosila své vlastní. Budu tě nadevše milovat a ctít. Přísahám ti svou věrnost a lásku, jenž bude náležet pouze tobě, až do konce mých dní. Tímto okamžikem spojuji naše dva rody v jedno. Tímto prstenem se ti navždy odevzdávám, " pronesla Lillian i svůj slib a navlékla Andrewovi prsten.

,,Tímto Vás prohlašuji za muže a ženu. Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj," pronášel biskup, zatímco před nimi dělal gesto kříže. ,,Můžete se políbit," dodal následně.

Andrew a Lillian se k sobě naklonili do hlubokého polibku.

,,Ať žijí novomanželé!" zajásal někdo. Všichni vstali a kaplí se rozlehl bujarý potlesk doprovázen oslavnými tóny varhan, zatímco Andrew s Lillian již pomalu kráčeli uličkou, vstříc společnému životu.