Jakmile jsem se Zitou zastavila před dveřmi do sálu, zmocnil se mě zvláštní pocit. Jakoby měla přijít dlouho očekávaná bouře.

Dveře se před námi otevřely a my jsme vešli do sálu, kde se ještě nedávno konal bál. Nyní se zde místo šlechty nacházel panský personál.

Procházela jsem kolem seřazených služebných a strážných a snažila se dostat k malému balkonu v popředí sálu, na kterém se konala zahájení společenských událostí a důležitá oznámení.

Právě na něm stála Lillian s Andrewem po boku a rodiči za zády. Všichni v slavnostním oblečení, čímž dávali najevo, že se jedná o důležité a významné oznámení.

Andrew projížděl seřazený dav pod balkonem pátravým pohledem. V jeho očích se odrážela radost s nedočkavým očekáváním, které jakoby přenášel na všechny pod ním. Až když si byl jistý, že jsou zde všichni, narovnal se a popošel pár kroků vpřed.

Zhluboka se nadechl a nasadil vlídný úsměv za kterým jsem se snažila najít jakýkoli náznak odporu nebo opovržení. Nic z toho se tam však nenacházelo.

,,Rádi bychom Vám něco oznámili," promluvil Andrew sytým hlasem.

Veškerý hovor v ten moment utichl a všechny oči se upřeli na místo, odkud mluvil.

,,Hodlám si vzít lady Lillian za manželku," řekl rozhodně a věnoval mé sestře láskyplný úsměv. Ta mu ho se šťastně zářícíma očima oplatila.

Takže je to pravda, pomyslela jsem si. I když mi bylo jasné, že se Andrew bude mít s Lillian lépe, než se mnou, trochu mě to zabolelo. Ale když vzal Andrew Lillian za ruku aby všem přítomným ukázal prstýnek který jsem viděla již prve, necítila jsem žádnou zášť.

Tento prstýnek, který bych měla já uvědomila jsem si vzápětí.

Překvapivě mi ta skutečnost nijak zvlášť nevadila. Namísto smutku, že ztrácím něco, co mělo být mé, jsem cítila úlevu, z toho že nemuselo dojít k předpokládanému nezdárnému konci, který by nastal. A to jen proto, že mezi námi nebyla láska. Jen přetvářka a klam před všemi ostatními.

,,Svatbu plánujeme uskutečnit do dvou týdnů," pronesla Lillian se zářivým úsměvem. Nad jejími slovy jsem se, stejně jako většina osazenstva sálu, zarazila. Proč tak brzy? Prolétlo mi myslí.

Tu  myšlenku jsem však prozatím odsunula do pozadí, jelikož do jasné záře svíček, rozestavěných po obvodu sálu, náhle vystoupil otec s matkou. Oba v jeden moment upřeli zrak na lidi, seřazené po nimi.

,,I my bychom něco rádi dodali k této úžasné zprávě. A to," podívali se na Andrewa s Lillian ,, , že jsme velmi potěšeni vaším zasnoubením a že vám dáváme požehnání," pronesl otec, držíc matku za ruku na znamení, že promlouvá za ně oba. Jeho tvář se jevila nečitelná. Jakoby nechtěl dávat najevo své pravé pocity. Oproti tomu matka pohlížela na Lillian s mateřskou láskou a opravdovou radostí, zatímco na Andrewa upírala pohled plný laskavosti a snad i vděku. Za co, nebo kvůli čemu, jsem nevěděla. Zajímalo by mě, jak je přemluvili k souhlasu, pomyslela jsem si, když jsem přihlížela tomu, jak se mý rodiče radují ze změněného sňatku Andrewa s jejich druhou dcerou.

,,To je dnes vše, co jsme vám chtěli oznámit. Doufáme, že se budete podílet na přípravách. Přejeme vám hezký zbytek dne. Můžete se vrátit do práce," pronesl Andrew autoritativně a všichni se začali postupně rozcházet.

Já jsem se také otočila k odchodu a následovaná Zitou, která celou dobu proslovu stála vedle mě, jsem se vydala ke dveřím vedoucím ze sálu. 

,,Jaký máš na to názor?" zeptala se mě Zita, sotva jsme se objevily na chodbě v dostatečné vzdálenosti od ostatních členech personálu, kteří se rozešli po své práci. 

Povzdychla jsem si a upřela pohled před sebe. 

,,Přijde mi to celé moc narychlo," řekla jsem po pravdě. Vážně se mi zdálo, že chtějí být Andrew a Lillian přiliž náhle svoji. 

A není to snad proto, aby se hlavně vyhnul komplikacím, kdybych se zde náhodou objevila jako lady? Napadlo mě znenadání. Dávalo by to smysl. Andrew se mnou stejně nechtěl být a nejlepší způsob, jak to zařídit, je vzít si v době mé nepřítomnosti někoho jiného a tak zrušit naše původní zasnoubení. 

Z mého zamyšlení mě náhle vyrušila Zita, jejíž hlas ke mě dolehl jakoby z dálky, přestože se nacházela přímo vedle mě.

,,Tak už musím jít do prádelny. Čeká mě tam ještě spousta práce."

Otočila jsem se na ni a zjistila, že se jsme už došli k rozvětvených chodbám, z nichž jedna vedla do podzemní části sídla.

,,Dobře. Měj se hezky." Zvolala jsem v odpověď. Zita se na mě pousmála, přátelsky kývla a už mizela za ohybem.

Zhluboka jsem se nadechla a poté se vydala k Lillianině komnatě. Chtěla jsem získat odpovědi na spoustu otázek.

Celý zbytek odpoledne jsem čekala, až odbije sedmá a já mohla chystat Lillian ke spánku. Ještě nikdy jsem se tak nemohla dočkat její přítomnosti a zároveň se jí tak obávala.

Konečně nastal čas, abych ji nachystala k ulehnutí. Zaklepala jsem na dveře její komnaty a po vyzvání ke vstupu vešla. Byla jsem napnutá očekáváním i obavami. Přestože jsem byla nedočkavá, počkala jsem, až Lillian začne konverzaci sama. Nechtěla jsem působit nějak podezřele a tak jsem jí začala chystat noční košili.  

,,Jak to šlo v sirotčinci?" zeptala se mě Lillian, mezitím co si u zrcadla rozčesávala své světle hnědé vlasy. Na chvíli jsem se nad její otázkou zarazila. Tak dlouho jsem přemýšlela nad dotazy o její svatbě, že jsem téměř zapomněla na události dnešní první poloviny dne.

,,Skvěle. Velmi Vám děkují za Vaše dary," odpověděla jsem takřka podvědomě a přichystanou noční košili pověsila přes paravan v rohu místnosti.

Lillian odložila hřeben na stolek a pohlédla na svůj odraz v zrcadle. Vypadalo to však, jakoby se zamyslela, než že by kontrolovala svůj vzhled.

,,To jsem ráda," zamumlala jakoby pro sebe. ,,A cesta,  proběhla hladce?" pokračovala v tázání stále s pohledem upřeným do skla. Pomalu jsem přikývla. Nechtěla jsem jí popisovat, jakou hrůzu jsem cítila, když na nás na zpáteční cestě zaútočili rebelové. A navíc jsem byla čím dál nedočkavější na odpovědi.

,,Mohu se Vás na něco zeptat?" odhodlala jsem se konečně k otázce, kterou jsem v sobě dusila od momentu, kdy jsem vyšla ze sálu. Lillian odtrhla pohled od zrcadla a s pátravým výrazem se na mě zadívala.

,,Jistě," řekla poněkud rozvážně. Trochu mě to zarazilo. Ne však natolik, abych v mysli nezačala rozdělovat tu velikou hromadu otázek, které se mi tam nastřádaly.

,,Jak to, že se s lordem Andrewem chcete vzít tak brzy?" rozhodla jsem se pro tu, která se mi jevila nejzásadnější a neklidně čekala odpověď.

Lillian se mírně pousmála. ,,Nejspíše se, stejně jako já, nemůže dočkat toho velkého dne. A nebo je z něho tak nervózní, že jej chce mít co nejdříve za sebou," pronesla s úsměvem, zatímco já se mírně zamračila, jelikož její odpověď vůbec neseděla s mou předchozí teorií.
Třeba je to jen jedno z toho. A nebo jsou obě možnosti správné...

,,Zahlédla jsem ráno Váš kočár, jak míří k hlavnímu městu. Omluvte můj vcelku troufalý dotaz, ale proč jste tam měla namířeno?" zeptala jsem se na otázku, kterou jsem vyhodnotila jako druhou nejdůležitější. I když jsem tušila odpověď, chtěla jsem si ověřit její správnost.

Lillian se na mě překvapeně podívala.

,,Jeli jsme na královský zámek. Potřebovali jsme souhlas princezny Cassii, abychom mohli náš sňatek uskutečnit. Na stolku je smlouva, můžeš se na ni podívat," pronesla a upřela na mě pátravý pohled. Poté se vydala k paravanu, aby se převlékla do nočního úboru.

Rozešla jsem se ke stolku na kterém jsem okamžitě rozeznala královský dokument.
,,Proč jej máte u sebe v komnatě, když by správně měl být uložen někde v kartotéce?" otázala jsem se, mezitím, co jsem si prohlížela královskou pečeť spolu s princezniným podpisem. Oboje bylo pravé.

,,Chtěla jsem se tam na něco ještě podívat," ozval se zpoza paravanu její hlas přerušovaný šelestem látky.

Svoji pozornost jsem přesunula na zdobeně psané znění povolení:

Tímto dokumentem se právoplatně a v souladu všech zákonů i nařízení potvrzuje budoucí plánovaný sňatek lorda Andrewa Tylera Landena z Carvey a lady Lillian Lindsey Shevonové z Leroy.

Oba snoubenci prokazují, že by s tímto rozhodnutím jistě souhlasila lady Rosemary Lindsey Shevonová z Leroy a zaručují se za její souhlas s jejich sňatkem i v případě jejího návratu.

U posledních řádků jsem se zarazila. Nevěřícně jsem pročítala slova o tom, že má sestra a můj nyní už bývalý snoubenec rozhodovali mým jménem za mě v mojí věci. Z jedné strany jsem pociťovala vztek. Jak s tím mohli tak souhlasit? Ale z té druhé jsem pocítila úlevu z toho, že se to takhle vyřešilo. A navíc mi to jen potvrdilo mou domněnku o Andreowě nezájmu.

Zhluboka jsem se nadechla a odtrhla zrak od spisu.
Ten dokument dokazoval, že jsem konečně svobodná. Že se už nemusím snažit předstírat lásku k Andrewovi, když Lillian s ním bude mít tu skutečnou.

Zcela nečekaně jsem v té chvíli pocítila radost. Radost nad tím, že bude Lillian opravdu šťastná. Nad tím, že se nad mým vznešeným já konečně rozplynul ten těžký mrak přetvářky, který se tam rozkládal vždy, když jsem byla s Andrewem. 

Najednou se mi zdálo, že mohu o něco volněji dýchat.