V tom sirotčinci jsem si uvědomila, jak mnozí nemají ani to nejzákladnější zatímco jiní toho mají příliš. Uvědomila jsem si, jak je důležité oceňovat i ty nejobyčejnější věci, jenž by snadno mohli přestat být samozřejmostmi. Na nichž záleží mnohem více, než je na první pohled zřejmé.

Vyšla jsem z dřevěných dveří zpět na ulici. Ryan, který stál za mnou byl stále přehnaně napnutý. Tentokrát jsem to však přisoudila možnému nebezpečí útoku než obavám, které nejspíše pociťoval ještě před pár okamžiky.

,,Doufám, že vám dary udělali radost."
Otočila jsem se na ženu stojící ve veřejích.

,,Ano. Velikou. Mnohokrát děkujeme. Vyřiďte i vaší paní naše neskonalé díky."

,,Jistě jí je vyřídíme. Přeji vám krásný den," odvětila jsem a s posledním milým úsměvem se rozešla ulicí a nechala sirotčinec svaté Aliny za zády.

Po napjaté chvíli, kterou naplňovaly jen mé a Ryanovi kroky, jsem se odvážila promluvit.

,,Co se děje?"

Překvapeně se na mě podíval, jakoby celou dobu ani nezaznamenal mou přítomnost a až nyní si ji uvědomil.

,,Co máš na mysli?"

,,Proč jsi byl v tom sirotčinci tak nesvůj?" rozhodla jsem se okolo toho moc nechodit a ptát se přímo. Ryan se mírně ošil. Nejspíše o tom nechtěl zrovna mluvit. Po další chvíli vyplněné pouze tichem, tíživějším než předtím, se přeci jen nadechnul k odpovědi.

,,Když..." začal, ale ihned se zarazil a popadl mě za ruku. 
Byl to tak nečekaný pohyb, až jsem na okamžik strnula. Stoupl si přede mě a němě naznačil, abych byla potichu. Vzápětí jsem zjistila, co bylo důvodem jeho obezřetného chování. O pár uliček dál proházeli muži v prostém oblečení. To, co na nich však bylo znepokojující byli nože, sekery a výjimečně i meče, které měli zavěšené u pasu nebo uchopené v ruce. Bylo mi jasné, že jsme právě narazili na vzbouřence. A ti ke všemu mířili přímo k nám. Zahlédla jsem, jak Ryan chopil rukojeť meče a ještě pevněji sevřel mou dlaň.

,,Uteč," zašeptal naléhavě a stisk jeho ruky povolil. Vystrašeně jsem se na něj podívala. 

,,Co chceš dělat?" zeptala jsem se s obavou v hlase a pohledem zabloudila k přibližujícím se vzbouřencům. Ryan vytasil meč. 

,,Uteč a někde se schovej," otočil se na mě. V jeho upřeném pohledu se zračila starost spolu s odhodláním. Zhluboka jsem se nadechla. Tohle se mi přestávalo líbit. Ale věděla jsem, že ho musím poslechnout.  

,,Buď opatrný," zašeptala jsem a rozeběhla se ulicí. 

Po pár krocích jsem za sebou uslyšela třeskot ocele a křik. Trhavě jsem se nadechla a přesto, že jsem se chtěla otočit a vrátit se, jsem ještě zrychlila. Nijak bych mu nepomohla. On je cvičený, určitě to zvládne, namlouvala jsem si i když jsem tím nijak nezmírnila strach, který mi stále pevněji svíral hruď. 

Zastavila jsem se až za rohem jednoho rozpadlého domu. Krčila se za stěnou a doufala, že je Ryan v pořádku. Přece umí bojovat. Zvládne to. 

Tohle mé přesvědčování však narušovaly vzdálené zvuky boje. Při každém bolestném výkřiku, který se ozval jsem sebou trhla a křečovitě zavřela oči. Nedokázala jsem si připustit, že by se Ryanovi něco stalo.

Během následujících minut jsem se zmítala mezi zoufalostí a strachem o jediného člověka, který ve mě opravdu věřil. Který mě miloval a já milovala jeho. 

Prostranstvím se znenadání ozval výkřik, mnohem hlasitější, než všechny předešlé. Má strachy ochromená mysl se naprosto přestala ovládat. Náhle jsem před sebou viděla obraz Ryana ležícího v krvi a nedokázala tu představu zastavit.

 Mé už tak vybičované nervy povolily jako zničená vodní hráz a obrovská vlna emocí mě srazila na zem. Najednou jsem měla pocit, jakoby se vše pode mnou propadalo. Jakoby na mě okolní stěny tlačily. Pokoušela jsem se marně popadnout dech. Bolest a zoufalost mi však sevřely hrdlo. Představu nehybně ležícího Ryana přiživovalo těžké ticho, které se náhle nacházelo všude kolem. 

Ani jsem sebou netrhla, když jsem blízko sebe zaslechla kroky. Dál jsem nechala horké slzy, ať mi smáčí odkrytou část tváře a bezduše hleděla na rozdrolenou strukturu zdi přede mnou.

Ať si vezmou i mě, prolétlo mi myslí. On jediný dal mému životu nový smysl, který se ztratil potom, co zemřel. Už nemá cenu dál žít. 

Kroky se zastavily. Slyšela jsem něčí uštvaný dech. Nechtěla jsem se však dotyčnému podívat do očí. Chtěla jsem, ať to mám rychle za sebou. 

,,Mary," zaslechla jsem za sebou.
Překvapeně jsem sebou trhla. To jediné slovo. Ten nezaměnitelný hlas, který jsem myslela, že už nikdy více neuslyším.

,,Ryane!" vyhrkla jsem šťastně i zdrceně zároveň a vrhla se mu kolem krku. Všechny předešlé myšlenky se okamžitě rozplynuly a nahradila je téměř opilá radost spolu s neskonalou úlevou.

,,Mary," opakoval s hřejivým úsměvem, když mě opatrně pokládal ruce kolem rozechvělých ramen. Nechala jsem slzy dopadat na jeho rameno a užívala si pevného objetí silných paží.

,,Bála jsem se, že se ti něco stalo," dostala jsem ze sebe mezi vzlyky. Najednou mi připadalo, jakoby to celé byl jen jeden zlý sen, ze kterého jsem se nyní probrala.  

Ucítila jsem závan vzduchu, když mě Ryan jemně oddálil od jeho hrudi a zadíval se na mě.

,,To bych nikdy nedopustil," zašeptal něžně, až se mé srdce zatřepotalo.

,,Miluji tě," dodal. Usmála jsem se a přehlcena vším prožitým strachem i radostí jej políbila.

V tom polibku bylo tolik zoufalosti, právě prožitého strachu i lásky, která byla mezi námi silnější, než předtím.

Když se odtáhl, nevyčítala jsem mu to. Věděla jsem, že tu takhle nemůžeme setrvat věčně. I když jsem si to přála.

,,Pojď," promluvil něžně a uchopil mě za ruku. S úsměvem jsem se nechala vést ulicí k místu, kde jsme nechali naše koně a snažila se uklidnit rozbušené srdce, které ještě nezpracovalo tu dávku rozrušení a empatie.

Zastavili jsme se až u hostince, kde u sloupu stál můj hnědák s Ryanovým grošákem. Ani jeden z nich nevypadal, že by byl nějak nadšený z našeho příchodu. Přesto, když jsme nasedli, se poslušně rozjeli vpřed.

 Cestou mě stále pronásledoval ten plíživý pocit strachu. Občas jsem se podívala na Ryana, jedoucího vedle mě. V jeho ramenou bylo znatelné napětí, přestože tvář byla klidná. 

,,Myslíš, že na nás ještě zaútočí?" odvážila jsem se promluvit po nějaké době mlčení, kterou vyplňoval dusot kopyt po kamenné cestě města. Ryan se ani neotočil a přitáhl uzdu svému koni, který se chtěl rozeběhnout tryskem vpřed, jak cítil skrývaný neklid svého jezdce. 

,,Nezaútočí," odpověděl s pohledem upřeným na prašnou cestu, klikatící se před námi. I přes to, že se to nejspíše snažil skrýt, jsem v jeho hlase zaznamenala stín nejistoty. Dál jsem se však neptala. Věděla jsem, že by to nemělo symsl.

Konečně se před námi nacházely zdi panství. Uběhlá cesta mi s každým dalším sebemenším úsekem prašné stezky připadala čím dál delší a tak jsem byla ráda, že jsme se konečně dostali do cíle. Projížděli jsme panstvím, až jsme se dostali před bránu sídla. Stráže, kteří u ní stáli, nás nechali projet a kývli na Ryana v pozdravu, který jim celkem nepřítomně oplatil. 

Sesedli jme ze znavených koní, které si přebral stájník a vydali se do vnitřních prostor sídla. Přede dveřmi jsem se zarazila, když jsem náhle na Ryanově pravém rukávu uniformy zaznamenala stopy krve. 

,,Jsi zraněný!" vyhrkla jsem a bez rozmyslu jej otočila k sobě. Ryan, překvapený mou prudkou reakcí, ani neprotestoval, když jsem mu rukáv vyhrnula a nalezla na rameni krvavý šrám táhnoucí se od kloubu po loket. Nebylo to nijak hluboké. Vlastně to bylo jen škrábnutí. Přesto jsem strnula, jakmile jsem jeho zranění spatřila. Viděla jsem jen krev. Tu jasně rudou krev vytékající z otevřené rány. Rány, kterou tam zasadilo ostří některého z těch banditů. 

Ucítila jsem, jak se mé oči opět začínají plnit slzami. Nesnažila jsem se je zastavit a nechala je stéct pod škraboškou, až k bradě. Mírně jsem ucukla, když jsem ucítila, jak byla slza jemně setřena. Podívala jsem se na Ryana, který na mě hleděl se starostlivostí v očích, jakoby to nebyl on, kdo si ji nyní zaslouží. Stíral mé horké slzy, takže ani jedna z nich neměla možnost dopadnout na zem. 

,,Musíš s tím na ošetřovnu," řekla jsem staženým hlasem. Ryan se pousmál a zastrčil mi pramínek vlasů za ucho. 

,,Půjdu, až se usměješ." 

Povytáhla jsem obočí. ,,To jako vážně?" 

,,Ano," přisvědčil naprosto vážně. Pousmála jsem se. 

,,Takhle?" 

,,Ne," pronesl a přistoupil ke mě blíž.  ,,Chci vidět tvůj úsměv," zašeptal něžně. Opatrně se ke mě naklonil a přitiskl své rty na mé. 

Polibek trval sice jen krátce, ale i to stačilo, aby se mé srdce rozbušilo ve zběsilém rytmu a na tváři se mi rozlil šťastný úsměv. 

,,Ano, přesně ten," usmál se s jiskřícíma očima. 

,,A teď už si tu ránu necháš ošetřit?" zeptala jsem se stále se usmívajíc. 

Než stihl odpovědět, ozval se za námi známý hlas. 

,,Mary! Pojď se mnou. Lady Lillian a lord Andrew chtějí v sále pronést oznámení." zavolala na mě Zita naléhavě. Překvapeně jsem se za ní ohlédla. 

,,Jen jdi. Na ošetřovnu se dostanu i sám," promluvil Ryan po mém boku a naposledy se na mě podíval. Zdráhavě jsem přikývla a následovala Zitu do sálu.