Klapot kopyt se rozléhal po kamenné dlažbě nádvoří. Svěží, čerstvý vzduch časného rána se rozprostíral všude kolem a chladil mě na holé ruce, v níž jsem svírala otěže nižšího hnědáka, který vypadal, že usne za chůze.

Podívala jsem se na Ryana, který právě zastavil vyššího grošovaného hřebce, jenž na rozdíl od mého koně měl až moc energie. Pohazoval hlavou tak, že mu divoce vlála hříva.

,,Umíš vůbec jezdit na koni?" otočil se na mě Ryan s pochybným úšklebkem.

Nad jeho otázkou jsem povytáhla obočí.
,,Samozřejmě, že ano," odpověděla jsem naoko uraženě a jediným ladným pohybem se vyhoupla na hřbet hnědáka do dámského sedla, které jsem musela mít, kvůli sukni. Nebyla to však překážka, jelikož takhle jsem byla zvyklá jezdit.

Ryan se zarazil v nemalém překvapení.

Vítězně jsem se pousmála.
,,Copak? Nevěřil jsi mi?"

,,Řekni mi, co neumíš?" zeptal se stále v šoku a nevěřícně vrtěl hlavou.

,,Bojovat," odpověděla jsem s cukajícími koutky a pobídla svého koně do kroku.

Ryan se pousmál a napodobil mě, takže se za chvíli nacházel v mé blízkosti.

,,Víš, že to by se mohlo změnit? Klidně ti poskytnu další lekci šermu," spiklenecky na mě mrkl.

,,Ne, díky. Cožpak jsi neviděl, jak mizerně mi to minule šlo?"

,,Cvičení dělá mistra," nedal se. Protočila jsem oči a nechala to být. Věděla jsem, že jinak by se naše konverzace točila jen kolem tohoto.

Vyjížděli z brány když v tu jsem koutkem oka zahlédla kočár, jak jede přes nádvoří směrem k nám. Stejně jako Ryan jsem zastavila koně, aby mohl projet.

Zahlédla jsem v přítmí projíždějícího kočáru dvě postavy. Odhadla jsem, že se jedná o Lillian a Andrewa, jelikož mi ráno má sestra říkala, že s ním dnes pojede na královský zámek vyřešit jednu důležitou záležitost. Měla jsem tušení, že to nějak souvisí s jejich zasnoubením. Ne, já si byla jistá, že tam jedou kvůli němu. Myslí mi proběhl okamžik, kdy jsem s Andrewem jela na zámek ze stejného důvodu. A nakonec to stejně bylo zbytečné. Pomyslela jsem si. Doufám, že se to alespoň u Lillian vyplatí.

Kočár nás minul a my se mohli zase rozjet. Byla jsem ráda, že jel Ryan se mnou. Jednak proto, že jsem po našem polibku neustále toužila po jeho přítomnosti. Jakoby byl od chvíle, co jsme se usmířili a vyjádřili si lásku, mezi námi napnutý provázek, který nás táhnul k sobě. A za druhé jsem potřebovala ozbrojený doprovod, jelikož se poblíž sirotčince, kam mě Lillian vyslala, začaly vyskytovat rebelie. Věřila jsem, že mě Ryan ochrání, pokud na nějakého vzbouřence narazíme. Věřila jsem mu ve více věcech.

,,Víš, kde to je?" zeptal se, během toho, co jsme projížděli kolem menších stavení a polí, které přiléhali k hlavnímu městu.

Když jsem tudy projížděla v kočáře, nikdy mi cesta nepřišla tak dlouhá. Na druhou stranu jsem si z koňského hřbetu mohla pozorně prohlédnout okolní prostředí a nadýchat se čerstvého vzduchu. Na koni jsem jezdila pouze v přítomnosti rodičů, Andrewa nebo Lillian a nikdy ne mimo pozemky panství. Takhle jsem si připadala, jako bych se najednou ocitla v jiném světě. Ve světě, kde mám možnost volby. Pohlcena tímto uvědoměním jsem pobídla svého koně do klusu a poté do cvalu. Překvapilo mě, jak rychle vyrazil, přestože ještě před chvílí působil ospalým dojmem.

,,Jeď za mnou!" zavolala jsem přes rameno na Ryana, kterému hrál na tváři nevěřícný výraz, jenž se vzápětí změnil v odhodlaný. Zaslechla jsem zrychlené dunění kopyt, jak pobídl svého koně a hnal se za mnou. Pro sebe jsem se pousmála a ještě přidala.

Užívala jsem si ten vítr, který proudil kolem mě. Tu rychlost, která přetvářela okolní prostředí v rozmazanou ubíhající šmouhu. Na koni jsem ještě nikdy nejela tak rychle. Vždy jsem jela buď krokem, nebo klusem. K vyšší rychlosti jsem nebyla pobízena, jelikož ta byla v dámském sedle nebezpečná.

To mě však nyní ani trochu netrápilo. Pevně jsem v rukou svírala otěže a naváděla koně po prašné cestě, která se vzápětí měnila v dlažební kámen a ústila na začátku hlavního města, jehož obrys se před námi rýsoval jako na dlani.

Ryan mě o vteřinu později, co jsem na něj nadšeně zavolala, předjel. I v té rychlosti jsem na jeho tváři zaznamenala potěšený úsměv. Tohle ti nedaruju, pomyslela jsem si a začala ho dohánět.

Po uběhlé cestě, během které mé myšlenky letěly stejně uspěchaně, jako naši koně, jsme se dostali do hlavního města. Ryan se na mě v sedle otočil, na tváři stále ten potěšený úšklebek.

,,Když jsi říkala, že na koni jezdit umíš, nečekal jsem, že až tak dobře." uznale kývl.

Potěšeně jsem se nad jeho pochvalou usmála.
,,Zase nepřeháněj. Ty taky nejsi špatný jezdec," podívala jsem se na něj s mírným úsměvem a trochu zrychlila, abych se na chvíli vyhnula tomu, že mě bude uvádět do rozpaků.

Stáčelo se na nás mnoho zvědavých očí. Nevěděla jsem, jestli byl pro lidi pohled na panské služebnictvo na koních tak neobvyklí a nebo jestli jen neměli nic lepšího na práci. Ať už to bylo tak či onak, jejich pátravé pohledy jsem, stejně jako Ryan, okázale ignorovala a pokračovala v cestě.

Projížděli jsme ulicemi, až jsme konečně zastavili před zapadlou uličkou, kterou lemovaly menší domky. Tady začínala chudinská část města. Sem jsme měli namířeno.

Uvázali jsme s Ryanem koně ke sloupku u blízkého hostince a vydali se do uličky. Zahlédla jsem, jak se Ryan napnul a ruku položil na rukojeť meče.

,,Drž se za mnou," zašeptal mně těsně u ucha. Tělem mi projelo jemné chvění, když mě na krku zahřál jeho dech.
Teď není čas na rozptylování, okřikla jsem se v duchu. Věděla jsem, že jeho slova mají oprávněný význam a tak jsem jej uposlechla.

S každým dalším krokem se ulička zdála špinavější, užší a nebezpečnější. Začala jsem si říkat, jestli je vůbec dobře, že mě sem Lillian poslala. Nejistě jsem pohledem zalétla k Ryanovi, který měl na tváři klidný, soustředěný výraz.

Já jsem naopak měla pocit, jakoby mě čím dál více tuhly nohy. Trhala jsem sebou při každém sebemenším zvuku, nebo pohybu stínu. Bezděky jsem se přitiskla blíže na Ryana, který mě konejšivě stiskl roztřesenou ruku. Držela jsem se jeho hřejivé dlaně jako záchranného lana.

Navzdory mému strachu jsme bezpečně došli až k velké budově, která měla na rozdíl od ostatních omítnuté stěny.

Nacházeli jsme se před sirotčincem svaté Aliny, který naše rodina podporovala od jakživa. Sirotčinec sice založila tehdejší královna, ale naše předchůdkyně tam chodila často pomáhat, díky její dobrosrdečnosti a dobrému vztahu k dětem.

Tuto zvyklost po ní přebrali další a další členové našeho rodu, až jsme se k ní dostali i my. Každé dva měsíce jim posíláme jídlo a oblečení či peníze a vždy na Vánoce nebo jiné svátky tak je přijdeme osobně navštívit.

,,Jsi si jistá, že je ten sirotčinec tady?" zeptal se Ryan pochybovačně a obezřetně se rozhlížel po okolí.

,,Naprosto," odpověděla jsem jistě a pomalu zaklepala na dřevěné dveře. Téměř okamžitě se za nimi ozvaly rychlé, energické kroky.

Otevřela nám žena ve středních letech. Zelené jiskrné oči upřela nejdříve na Ryana, který mi stál za zády a poté na mě. Její tvář se rozjasnila vstřícným úsměvem.

,,Vy musíte být vysláni lady Lillian Lindsey Shevonovou," pokynula nám, ať jdeme dál. Uposlechla jsem a následně jsem za sebou zaslechla i Ryanovi nezaměnitelné rázné kroky.

V prostoru, který vzdáleně připomínal předsíň bylo překvapivé teplo. Dřevěná podlaha ladila s obložením stěn, na kterých bylo jen pár malých oken.
Otočila jsem se k ženě, která se dívala do jedněch z mála dveří, které z místnosti vedly.

,,Tady. Tohle vám mám věnovat jménem lady Lillian. Říkala, že začínáte mít málo jídla a přykrývek, tak vám nějaké posílá." Natáhla jsem k ní ruku s plátěným pytlem, ve kterém se zmíněné věci nacházely a spolu s koženým váčkem s penězi jí to podala.

Žena se na mě podívala a věci si převzala.
,,Děkuji mnohokrát. Děti budou mít radost. Vaše paní má zlaté srdce."

,,To ano," přitakala jsem zdráhavě.

,,Nechtěli by jste se jít za dětmi podívat?" zeptala se nás, když ukládala věci do dřevěné truhly v rohu.

,,Jistě." přikývla jsem a poohlédla se na Ryana. Zdálo se mi, že byl více ve střehu než obvykle. Jakoby měl z něčeho strach.

,,Nejsem si jistá, jak na vás budou reagovat. Nejsme tady moc zvyklí na návštěvy. Snad jen šlechtické rodiny o svátcích, ale jinak jsou děti celkem plaché. Ještě ke všemu, co se v poslední době odehrává na ulici. To víte, nehodláme nic riskovat, když se tady rozmohly nepokoje," vysvětlovala žena a pohledem nejistě zalétla k Ryanovi a poté k jeho meči, který měl v pouzdře u pasu.

Ten si jejího pohledu všiml.
,,Nebojte. Jsem jako ochrana tady komorné lady Lillian. Nechtěla, aby se Mary něco stalo," promluvil a pokývl hlavou ke mě. Jeho hlas mě pohladil po duši a přimělo mé srdce bít v rychlejším rytmu. Přesto jsem v jeho tváři zahlédla náznak obav. Čeho se jen může bát?

Žena si jej ještě chvíli měřila podezřívavým pohledem. Následně pomalu přikývla.

,,Dobrá. Pojďte, " pokynula nám a se slabým skřípěním otevřela blízké dveře.

Objevila se před námi malá místnost, po jejímž obvodu byly rozestavěny postele, na kterých seděli, nebo ležely malé děti. Odhadovala jsem, že nejstaršímu z nich by mohlo být tak jedenáct a tomu nejmladšímu čtyři roky. Všechny na nás upřely zvídavá očka, ve kterých se odrážel zájem překrytý nejistou obezřetností.

,,Nebojte. Tito hodní lidé tu jsou jménem lady Lillian. Přinesli vám dárky," promluvila k dětem konejšivě žena.

Opatrně jsem vešla za nimi a rozhlédla se kolem. Hladké dřevěné stěny byly občas narušeny malým okýnkem. Na nízkých stolcích stály drobné svíčky, jejichž plamen ponořoval místnost do mdlého světla. Vypadalo to stejně, jako když jsem zde byla posledně.

Plamen svíce se mihotal ve slabém vánku, když jsem s rodiči a Lillian vešla.

Krčila jsem se za matkou a nejistě si prohlížela tváře dětí. Všechno tady se mi zdálo tak špinavé a odpudivé. Nechápala jsem, proč mě sem rodiče vzali.

,,Rosemary, no tak. Jdi přece ty děti pozdravit," promluvila ke mě má momentální skrýš a popostrčila mě pryč z bezpečí její blízkosti.

,,Ale já nechci," zakňourala jsem a chtěla se vrátit zpět k ní. Matka mi to však nedovolila. Zdráhavě jsem tedy přešla k jedné holčičce, která, sotva jsem se přiblížila, na mě pohlédla svýma ebenovýma očkama a usmála se. Já jí však věnovala odtažitý pohled. Nevěřila jsem, že někdo takový může být hodný. Nevěřila jsem, že mi neublíží. Štítila jsem se její prostoty a jednoduchosti.

Nechtěla jsem být v její blízkosti. Myslela jsem si, že těm dětem pomáháme, aby nám neublížili. Nenapadlo mě, že tak činíme, protože nemají téměř žádné jídlo a teplo. Viděla jsem v nich zlo, skryté pod otrhaným oblečením a ušmudlanými tvářemi.

Nyní jsem k nim pociťovala spíše lítost. Tehdy jsem neviděla to, co nyní. Tu váhavou radost, vděk a naději odrážející se ve tvářích malých dětí, které dokázaly mít radost z toho mála, co jim bylo darováno. Byla jsem ráda, že dnes jsem tím dárcem byla já.

Zaznamenala jsem, jak se na mě jedna malá dívenka váhavě usmívá.

Pohlédla jsem se na ni a úsměv jí vřele opětovala. Dívence šťastně zajiskřila očka a její tvář jakoby se rozsvítila.

Jeden úsměv. Tak málo kolikrát stačí ke štěstí.