Všichni svatebčané se přemístili do sídla, kde se v tanečním sále konaly svatební oslavy. Já jsem se však vydala dál po chodbě, jelikož jsem se nemohla zbavit zvláštního pocitu na tváři, který jsem cítila od odchodu z kaple. Jakoby mi na kůži dopadal jemný prach.

Na chodbě jsem bezděčně pohledem vyhledala Ryana. Nikde však nebyl.
Nejspíše je s ostatními v sále, napadlo mě. V ten samý okamžik jsem si vzpomněla na vzkaz, který mi dal před obřadem.

Rozhlédla jsem se kolem. Poté jsem opatrně z dekoltu svých fialových šatů vytáhla složený vzkaz a pomalu jej rozložila.
Zamračeně jsem upřela zrak na jediný řádek: Přijď za mnou po obřadu do šarlatového salonku. Zněl vzkaz.

Zmateně jsem si ta slova pročítala. Co mě chce Ryan říct? Pomyslela jsem si a vydala se k určenému místu. Na ten zvláštní pocit jsem dočista zapomněla.

,,Ryane?" zvolala jsem nejistě, když jsem otevírala dveře a vstupovala do salonku. Ticho, které se místnost vyplňovalo, mě značně znervoznilo. Nejistě jsem se rozhlédla kolem.

,,Ryane? Jsi tady?" zkusila jsem to znovu. Můj hlas však opět zmizel v těžké mlčenlivosti prostoru.

Už jsem se chtěla otočit a jít zpět, když v tu jsem v rohu u okna zahlédla postavu.

Strnula jsem, jakmile jsem poznala, o koho se jedná. Má krev začala pěnit vztekem.

Ten, který mohl za to, že jsem nemohla být právoplatně na svatbě své mladší sestry na mě upřel pohled nebesky modrých očí.

,,Co ty tady děláš?" zeptala jsem se se syrovým vztekem. Anděl se na chvíli zarazil, jakoby jej má prudká reakce zaskočila.

,,Jsem zde, abych zlomil tvé prokletí," pronesl. V jeho hlase však nezněl ten klid jako na začátku. Nyní se mu třásl. Dokonce se mi zdálo, jako bych v jeho očích zahlédla slzy. Trochu jsem se nad tím pozastavila, avšak vztek byl silnější, než zvědavost.

Zlostně jsem zatnula třesoucí se ruce v pěst. Jeho slova mě rozzuřila snad ještě více, než jeho samotná přítomnost. Rozhlédla jsem kolem a hledala Ryana, jehož vzkaz jsem dostala. Když jsem ho nikde nespatřila, stočila jsem pohled zpět na anděla.

,,Kde je Ryan," zasyčela jsem s planoucím pohledem. Pokud mu něco udělal, zabiju ho. Pomyslela jsem si.

Anděl se napnul, jakoby byl loutka a někdo mu přitáhl nitky.

,,Víš, Mary..." začal, ale já jej zvednutím ruky okamžitě přerušila. Ten hlas, kterému jsem v předešlém vzteku nevěnovala pozornost. To, jak mě oslovil. Ty nebesky modré oči, které odráželi světlo okolních svící zcela stejně jako...

,,Co to má znamenat?" zeptala jsem se téměř němě. Odmítala jsem si přiznat tu zcela zjevnou skutečnost, která se přede mnou jevila.

Anděl se zhluboka nadechl a zavřel oči. Po pár vteřinách stál na stejném místě přede mnou Ryan.

,,Prosím. Nech mě to vysvětlit," promluvil a upřel na mě prosebný výraz.

Vytřeštěně jsem na něj hleděla, neschopna jediného slova.

Ryan. Ten Ryan, který mi jako jediný dával pocit výjimečnosti. Který mi dokázal vykouzlit úsměv na tváři. Ten strážný, který mě zachránil před smrtelnou hrozbou. Ten muž, kterého jsem milovala byl ve skutečnosti celou dobu tím, ke kterému jsem už od začátku cítila nenávist. Tím, který mi sebral krásu na úkor mého dřívějšího osobního života. Tím, který byl mou noční můrou.

Lhal mi. Celou tu dobu mi lhal o všem, co jsem myslela, že je pravda. Zradil mě.

Ryan, když jsem dlouho neodpověděla, přešel pár váhavých kroků blíže.

,,Poslouchej, Mary. Chtěl jsem ti to říct. Už dlouho, ale nikdy k tomu nebyla vhodná příležitost." odmlčel se, jakoby si v mysli rovnal, co chce říct, nebo jako by mi dával možnost promluvit. Já však mlčela.

Povzdychl a těžkým hlasem pokračoval: ,,Původně jsem si myslel, že ti jen pomůžu k lepší změně a poté prostě odejdu s tím, že jsem splnil své poslání. Ale jak jsem s tebou trávil více času, jak jsem tě blíže poznával, se tahle možnost zdála být čím dál méně reálnější. Zamiloval jsem se do tebe. A to je ta nejhorší, ale zároveň nejúžasnější věc, jaká se mi mohla přihodit," podíval se na mě pohledem plným očekávání. Roztřeseně jsem se nadechla a snažila si urovnat myšlenky.

,,Celou tu dobu, jsi mi lhal. Jak mám poté uvěřit, že tvé city ke mě jsou pravé?" zeptala jsem se zlomeným hlasem, mezitím, co jsem se marně snažila nadechnout.

,,Má láska k tobě je pravá, Mary," pronesl zoufale a zadíval se mi do očí. Z jeho upřímného pohledu, podtrženém clonou slz jsem poznala, že tato slova myslí naprosto vážně. A to mě snad bolelo ještě více, než kdyby mi lhal.

,,Svůj úkol jsi, předpokládám, splnil," pronesla jsem mdle, pohled upírajíc na mihotavý plamen svíce. Nechtěla jsem se s ním více bavit o jeho citech ke mně. Nechtěla jsem jej vidět. ,,Změnil jsi mě k lepšímu. Uspěl si," pokračovala jsem a naprosto ignorovala jeho úpěnlivý pohled.

Ryan pomalu přikývl. ,,To ano. Asi bych už měl jít," vrhl po mě nejistý pohled. Když jsem nijak nereagovala, roztřeseně se nadechl a zavřel oči.

,,Počkej ještě!" vyhrkla jsem a zarazila ho, takže kolem něj zmizela mihotavá záře, která se tam sotva objevila.

,,Než půjdeš, chci vědět jednu poslední věc," pronesla jsem s pohledem do jeho zářivých očí.

,,Ano?" zeptal se nadějně.

,,Jak se jmenuješ?"

,,To snad víš,"

,,Ne. Mám na mysli tvé pravé jméno," řekla jsem rozhodně a pevně se mu zadívala do očí. Ani nevím, proč mě na tom v té chvíli tak záleželo. Přeci jen, jsem jej už nikdy nechtěla vidět. Už nikdy jsem jej neměla potkat. Ale přesto jsem zatoužila po jediném dalším kousku pravdy, který mi mohl dát.

,,Ryan je mé pravé jméno. Avšak, když jsem se dostal do nebe, získal jsem jméno Elijah," pronesl těžce. Sotva znatelně jsem přikývla.

,,Milovala jsem tě jako Ryana. Ne jako Elijaha. Chci, aby jsi to věděl," pronesla jsem slova, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám na mysli.

,,Já tě miluji, takovou, jaká nyní jsi, Rose," promluvil zahalen do jasné záře.

,,A navždy budu," dozníval v prostoru jeho hlas, než zmizel nadobro.