Následující dny jsem se snažila Ryanovi vyhýbat, jak nejvíce to šlo. Nechtěla jsem ho vidět. Nechtěla jsem s ním mluvit. Pokaždé, když jsem si na něj vzpomněla, se mi v mysli objevila jeho slova. ,,Pokud se budeš takhle chovat vysloužíš si jen nenávist. V první řadě tu mou!" Nechtěla jsem jim věřit. Přeci jsem se snažila změnit. Nechtěla jsem, aby mě nenáviděl.

Přesto se mi jeho hlas stále rozléhal v mysli.

Rozhodla jsem se, že se na chvíli pokusím zbavit skličujících myšlenek. A tak jsem se vydala za někým, u koho jsem si byla jistá, že mi je pomůže odehnat.

Zitu jsem našla na zadní části nádvoří, kde věšela prádlo. Pousmála jsem se. Doba, kdy jsem také dělala tuhle práci mi přišla na míle vzdálené.

Sotva jsem se vedle ní objevila, rozzářil Zitin obličej radostný úsměv.

,,Mary! Takže sis přece jen našla čas a přišla za mnou!" zvolala a uvěznila mě v pevném objetí.

,,Promiň, že to nebylo dřív. Měla jsem hodně práce." zamumlala jsem do záhybu jejího rukávu. Nechtěla jsem jí vysvětlovat, že jsem neměla tolik práce, jako spíše osobních problémů.

Zita mě se smíchem pustila.
,,Však to nevadí. Jsem ráda, že sis na mě vzpomněla."

Pousmála jsem se a pomalu se od ní odtáhla. Koutkem oka jsem zahlédla dva koně, jak vyjíždí z brány panství. Jejich jezdce jsem poznala ihned. Lillian a Andrew se očividně vydali na vyjížďku. Zajímalo by mě, jestli ji hodlá požádat o ruku. Napadlo mě.

,,A jsi v pořádku? Vypadáš unaveně." dolehl ke mě Zitin starostlivý hlas a vytrhl mě tak ze zamyšlení. Odtrhla jsem pohled od dvou mizících jezdců a podívala se na ni.

,,Neboj, nic mi není. Akorát se mi nedaří v noci spát. Nechceš pomoct?" kývla jsem ke koši, do kterého skládala prádlo. Vděčně se na mě usmála a v očích jí radostně zajiskřilo.

,,Chci. Děkuji." pronesla nadšeně. Sehnula jsem se a začala skládat rozvěšené šaty, sukně a šátky do připraveného koše.

,,Zahlédla jsem tě, jak se bavíš s tím novým strážným," prohodila Zita a dokonale tak zničila mou plánovanou snahu odsunout myšlenky na Ryana do pozadí.

,,A co má být?" zeptala jsem se co nejvíce klidně a pohled sveřepě upírala na poskládaný šátek, který jsem pevně svírala v ruce. Doufala jsem, že jí má napjatá ramena prozradí, že se o tomhle nechci bavit. Očividně to však nezaznamenala, protože jsem si všimla, jak se pro sebe pousmála a mírně pokrčila rameny v předstírané lhostejnosti.

,,Ale nic. Jen, že jsem si toho všimla." zamumlala a dál se, stejně jako já, věnovala skládání oblečení. Přesto jsem na ní viděla tu schovávanou potřebu otázky, na kterou chtěla znát odpověď.

,,A líbí se ti?" vyhrkla po delší chvíli, jakoby ta slova už nedokázala udržet. Zarazila jsem se uprostřed sundávání sukně, jejíž lem se teď vlnil v mírném vánku. Neodpověděla jsem. Strnule jsem se dívala před sebe.

V mysli se mi objevila Ryanova usměvavá tvář, když se bavil mými marnými pokusy odrazit dřevěný meč, který pevně svíral. Vzpomněla jsem si na to, jak mě díky němu opustili všechny starosti a mohla jsem se cítit alespoň na chvíli volná. Na to, jak mu jiskřily oči při našem prvním setkání. A poté při všech dalších. Jak mě každý jeho úsměv zahřál u srdce. Na hřejivý dotyk jeho dlaně, když mě vedl v tanci za zvuků orchestru pod hvězdným nebem. Všechny ty hezké vzpomínky se na mě vyvalily jako nečekaná lavina. Nechala jsem se jimi unášet. Opájela jsem se tím úžasným pocitem, že jsou tak skutečné.

Vzápětí však tuhle idylku přerušila naštvaná slova a pohled temných očí. ,,Kéž jsem se s tebou nikdy nesetkal!"

,,Nevím," přiznala jsem. Kdyby se mě na to zeptala před několika dny, bez zaváhání bych odpověděla ano. Dokonce bych jí řekla, že ho miluji, což byla z části stále pravda. Jenže teď, když mě stravoval pocit vzteku a nově objevené viny, jsem si ani nechtěla přiznat, že by byl mezi námi tento cit možný. A pokud jej vůbec miluji já, nejsem po těchto slovech schopna uvěřit, že on mě také.

,,Musíš přece vědět, co k němu cítíš," nechápala Zita mou neurčitou odpověď. Složila jsem do koše poslední kus oblečení a unaveně na ni pohlédla.

,,Někdy prostě nevíš, jestli je lepší někoho nenávidět nebo milovat." Nebyla jsem si jistá, proč jsem jí odpověděla zrovna tohle. Snad jsem jí chtěla dát něco na zamyšlení, aby mi konečně dala pokoj s vyptáváním. A nebo jsem se tak chtěla utvrdit ve svém vlastním rozpoložení, které se každou chvílí měnilo. Kdybych ho nemilovala, neskočila bych nyní se zlomeným srdcem, které zahodil. Ale zároveň bych nikdy nepocítila ten pocit volnosti a štěstí, jakého se mi nikdy předtím nedostalo.

Kdybych jej přestala nenávidět, byla by zde šance na usmíření.

Jenže kdybych jej nenáviděla dříve, držela bych si od něj odstup a nenechala se takhle zranit.

Co z toho je správné? Pro co se mám rozhodnout? Pro lásku, která způsobila, že se mé srdce otevřelo citům, které ho ale nakonec dočista roztrhly, ale které by jej zároveň mohly opět složit zpět?

Nebo pro nenávist, která sice ukazuje všechny jeho chyby v jasném světle a tak mi je pomáhá lépe vidět, ale zároveň mezi námi vytváří propast, u které hrozí, že se časem rozšíří tak, že už nebude možné se přes ni dostat?

Ať už byla správná možnost jakákoli, rozhodla jsem se na ni přijít. Ať už mě to bude stát cokoli.