Ponořená v myšlenkách o Lillianině dopise jsem bezcílně bloumala po rozlehlých chodbách sídla. Čím více jsem uvažovala o případném sňatku Andrewa a mé sestry, tím více mě opouštěl nesouhlas, který nahrazoval pocit odevzdanosti a přejícnosti. Vlastně mi najednou nevadila představa Lillian a Andrewa jako páru. Překvapeně jsem zjistila, že by mě těšilo, kdyby s ním byla, na rozdíl ode mě, šťastná.

Také jsem doufala, že nenarazím na princeznu, nebo lady Harriet, které zde ještě setrvávaly a měly za hodinu odjet zpět na zámek.

Mé přání se však nesplnilo. Sotva jsem zabočila do další chodby, šla mi naproti rovnou její královská výsost. Nezarazila jsem se. Ani jsem nezpomalila, když jsem zaznamenala její ladnou chůzi.

Až když jsem se nacházela pár kroků od jejích zdobených šatů, klesla jsem do hlubokého pukrlete. Princezna mě přezíravě přejela pohledem, ale zastavila se.

,,Ty budeš komorná lady Lillian, nemýlím - li se." promluvila a pokynula mi, ať vstanu.
S nelibostí jsem ji uposlechla a zadívala se na výraz její tváře, která byla nyní nečitelná. Také jsem jej dříve nasazovala, takže jsem dobře věděla, že pod touto nepropustnou skořápkou skrývá zlost.

,,Ano, Vaše Výsosti." Můj hlas zněl nepřirozeně upjatě. Opět jsem pod zdvořilostním akcentem skrývala zášť. V princeznině pohledu se objevil vztek vzápětí nahrazen chladným opovržením a nezájmem.

,,Je ti jasné, že se mi ani zdaleka nelíbí způsob, jakým se mnou hovoříš?" zeptala se téměř opovržlivě.

Upřeně jsem se na ni zadívala.

,,Co přesně máte na mysli, Výsosti?" Zeptala jsem se nevině, přestože se do mého hlasu promítla nenávist, ať už jsem se ji snažila potlačit sebevíc. Princezně se v očích znovu objevila zlost doplněna nevěřícností.

,,Varuji tě. Až sem někdy znovu přijedu, nechci tě vidět u lady Lillian. Jinak budeš velmi litovat toho, jak ses ke mě zachovala." pronesla překvapivě rozhodným hlasem podkresleným výhružným podtónem ze kterého mi přejel mráz po zádech. Přesto jsem z ní nespouštěla pohled, ani když se dokonalou chůzí opět rozešla dál po chodbě.

Po chvíli jsem následovala jejímu příkladu, až na to, že mé kroky směřovaly na druhou stranu. Zhluboka jsem dýchala a snažila se dostat z předešlého nenávistného stavu. Sotva jsem však zabočila za roh, ozval se za mnou známý hlas.

,,Mary, musíme si promluvit."

Překvapeně jsem se otočila na Ryana a zarazila se, když jsem na jeho tváři spatřila vážný výraz, který jsem u něho vídala velmi zřídka.

,,O čem?" zeptala jsem se s hranou nejistotou. Najednou mě přepadl nepříjemný pocit, který se usídlil v mé duši jako těžký kámen.

Ryan se nenápadně rozhlédl kolem sebe, než opět setrval pohledem na mě.

,,Tady ne." Pokynul k jednomu z blízkých salonků, kam se i vzápětí rozešel. Zdráhavě jsem ho následovala s obavou, co ho mohlo tak naštvat.

Sotva jsme se objevili v malé místnosti sladěné do modré barvy, otočil se na mě s hněvem v jinak jasných očích. Nyní však jeho duhovky byly tak temné, až evokovaly dojem bezedné propasti.

,,Co to mělo znamenat?" zasyčel nebezpečně tichým hlasem a upřeně se mi díval do očí u kterých jsem měla pocit, že kdybych se do nich dívala delší dobu, zcela by mě pohltily.

,,Co máš na mysli?" uhnula jsem pohledem, jelikož jsem se na něj nemohla déle dívat. Přesto jsem si všimla, jak se jeho jindy klidná tvář zkřivila zlostí.

,,To víš moc dobře. Proč ses k princezně zachovala tak hrozně? Je ti jasné, že by tě mohla klidně poslat do vězení? Nebo něco mnohem horšího?"

Zatnula jsem pěsti a s pohledem stále upřeným ke stěně se jej zeptala: ,,Jak o tom vůbec víš? Neměl by ses starat i o jiné věci, než o naši vzácnou návštěvu?"

,,Dělal jsem to, co běžně. Hlídal u stěny. To, že jsem vyslechl váš rozhovor je jen náhoda. Dar a zároveň prokletí nás strážných. Občas býváme nedobrovolnými svědky všeho, co se na chodbě odehraje. Ať už se jedná o přátelský rozhovor nebo hádku. To ale nemění nic na tom, že jsi se chovala nenávistně k nejmocnější osobě v zemi."

,,Opravdu? Podle mě jsem s ní mluvila úplně normálně." prohodila jsem podrážděně a opět se na něj zadívala.

,,Všiml jsem si tvého nenávistného tónu, vzteklého pohledu i napjatého postoje. Nesnaž se to popírat." jeho hlas byl najednou tak chladný a ostrý, jako čepel meče, který se mu houpal u boku.

,,Nevíš, co byl můj důvod k tomu, abych ji začala nesnášet!" vyjela jsem zlostně.

Ryan si založil ruce křížem a povytáhl obočí.
,,No tak mi to řekni. Jsem velmi zvědavý, proč jsi na ni tak vyletěla."

,,To bys nepochopil," zamumlala jsem. Nechtěla jsem mu vysvětlovat mé staré spory.

,,Takže je to tak, jak jsem předpokládal. Závidíš jí. Proč by jsi jinak takhle opovrhovala samotnou princeznou? Nepřeješ jí její moc a bohatství, které nikdy mít nebudeš. Protože jsi jenom služka. A tak namísto toho, aby ses s tím smířila dáváš najevo svůj vztek. "

Nevěřícně jsem se na něj podívala. Jak může něco takového říct? Ještě ke všemu, když jsem se tak snažila zachovat klid? Cožpak mě hodlá odsuzovat za tu jedinou chvíli?

,,Jsi nespravedlivý. Takhle mě spílat za něco, co ani nechápeš!" vybuchla jsem. Nechtěla jsem na něj křičet, jenže mi nedával jinou možnost. Tohle byla poslední kapka do mého znovu pečlivě budovaného poháru trpělivosti, který se začal opět tříštit. Zlost se začala rozlévat v mém těle jako jed.

,,Ale chápu to moc dobře. Měl bych si na tebe začít dávat pozor. Nehodlám riskovat, že se takhle jednou zachováš i ke mně." zasyčel s rozhodností, která mnou otřásla.

,,Opravdu? Tak to mě budeš hlídat jako nějaký pes? Nebo mě úplně zavrhneš a přestaneš si mě všímat? A to všechno jen kvůli tomu, jak jsem se zachovala k princezně? " křičela jsem a rozčileně svírala pěsti. Chtěla jsem mu snad vrazit? Nebo jsem se naopak snažila udržet vztek částečně pod kontrolou?

,,Tady nejde o princeznu. Jde tu o princip. To, že ses takhle nenávistně zachovala k nejmocnější osobě v zemi znamená, že se takhle můžeš zachovat i ke všem ostatním. A já nehodlám čekat, až se tak stane i u mě." zavrčel s planoucím pohledem.

,,To mi už nevěříš? Copak ti nezáleží na ničem, co jsme spolu prožili? Copak to není pro tebe dostatečný důkaz, že bych se k tobě takhle nikdy nezachovala?" s každou následující otázkou se můj naštvaný hlas tišil, až z něj zbylo jen šeptaní. Zlost mě začala pozvolna opouštět.

,,Na vzpomínkách mi nezáleží. Na ničem z toho mi nezáleží. Lituji, že jsem jsem ti tehdy vůbec pomohl. Kdybych tak neučinil, nemusel jsem tě znát.
Neměl jsem si tě vůbec všímat a prostě pokračovat v cestě. Kéž by jsem se s tebou nikdy nesetkal!" zakřičel s planoucím pohledem, kterým mě přidržel na místě. V jeho hlase jsem rozpoznala vedle rozzuřenosti také zoufalost.

,,Tak proč mě prostě nenecháš být? Nech mě na pokoji a zapomeň, že jsi mě kdy znal, když si to přeješ a jsem podle tebe tak krutá," hlesla jsem vyčerpaně s posledním záchvěvem vzteku a vydala se pryč z toho dusného prostoru. Měla jsem pocit, že kdybych tak setrvala o malou chvíli déle, udusila bych se a nemusela bych si dělat žádné starosti. A také jsem nechtěla nic dalšího slyšet.

Přesto k mým uším dolehla jeho vztekem podbarvená slova.

,,Klidně tě nechám být. Ale pokud se takhle budeš nadále chovat, vysloužíš si ode všech jen nenávist. V první řadě tu mou! Zamysli se nad tím!"

Snažila jsem se je vyhnat z mysli a spíše instinktivně, než s vidinou určitého cíle běžela chodbami. Zastavila jsem se až před dobře známými dveřmi, kterým jsem v tom vzteku ani nevěnovala přílišnou pozornost.

Jakmile jsem otevřela, objevila se přede mnou rozlehlá místnost prodchnutá jasným slunečním svitem. Těžké, sametové závěsy sotva znatelně povlávaly ve vánku z pootevřeného, zdobeného okna. Postel s krajkovými nebesy byla pořád stejně ustlaná s hromadou polštářů a přikrývek. Toaletní stolek s velkým zrcadlem i prostorný šatník naproti působily osamoceně.

Přestože jsem zde nebyla jen pár týdnů, jevila se má komnata značně opuštěně. Jakoby v ní nikdo nepobýval několik let. Nebylo to však způsobené tím, že by zde panoval nepořádek. Právě naopak, komnata byla dokonale uklizena a vše bylo na svém místě a propůjčovala tak dojem, jako bych ji opustila před chvílí. Zdála se tak kvůli té napjaté atmosféře vyplňující veškerý prostor.

Najednou se mi má nejoblíbenější místnost jevila příliš zbytečná. Veškeré věci, které se zde nacházely, se mi zdály falešné.

Rychle jsem do ní vkročila a své kroky směřovala přímo k toaletnímu stolku.

Zlostně jsem popadla drahou šperkovnici, kterou jsem dostala ke svým osmnáctým narozeninám a mrštila s ní přes celou místnost. Cítila jsem neskutečný vztek. Všechna zlost, kterou jsem doposud musela držet pod maskou se najednou dostala ven v obrovské vlně. Křičela jsem v čirém zoufalství a začala rozhazovat šperky, které se rozsypaly na zem. Všechny ty vzácné náušnice, perlové náhrdelníky i zlaté prsteny s drahými kameny. Většinu z nich jsem dostala od Andrewa, jakožto dárky pro tu nejkrásnější dívku pod sluncem, jak mě s oblibou nazýval. Nyní tak bude oslovovat Lillian. Prolétlo mi bezděčně myslí.

Rozházela jsem po pokoji vše, co bylo s někým spojeno. Shodila jsem zlatou sošku, kterou mi věnovali rodiče k Vánocům, strhla jsem ze stěny Lillianin obraz, který mi namalovala, jako prosbu za odpuštění, když mi jednou zničila mé oblíbené šaty.

Obrátila jsem celou komnatu vzhůru nohama, ale stále jsem nebyla schopná se uklidnit. Nenacházelo se tu nic, co by mi dal on. Naprosto nic, protože Ryan nebyl součástí mého předešlého života. Nevěděl, kdo ve skutečnosti jsem.

A přesto mě zavrhl. Problesklo mi hlavou a já v čirém zoufalství padla na kolena, mezi střepy z rozbitého skla, jak se na zem dostalo i pár malých váz s květinami. Zarazila jsem se, když jsem mezi průhlednými úlomky zahlédla roztříštěné kousky bílého alabastru.

Teprve nyní jsem si uvědomila, že mi po lících tečou horké slzy. Cítila jsem, jak si proráží cestu z mých očí a následně putují dolů až k bradě, ze které se spustí na zem.

Urychleně jsem se přesunula k zrcadlu, které bylo vinou mého předchozího výbuchu trochu naprasklé a nevěřícně se podívala na svůj odraz. Spodní narušená část masky se rozpadla úplně, takže z ní zůstala jen bílá škraboška, která pod sebou odhalovala dokonale hladkou kůži. Ta naprosto ladila s mými stále téměř bílými vlasy.

V tom momentě mi to přišlo jako výsměch. To, že se mi z části navrátila krása mého starého já, kterému jsem ve slabé chvilce dovolila vystoupit na světlo. Kvůli němu mě naprosto odsoudil jediný člověk, kterému jsem skutečně věřila.

Zlostně jsem zírala na svůj odraz. Pozorovala jsem slzy, jak na kůži zanechávají mokré cestičky. Chtěla jsem si užít pocit, že mohu konečně volně dýchat. Hrudník mi však stahovala zoufalost. Zoufalost a vztek, u kterých jsem měla dojem, že pokud je nechám, naprosto mě pohltí.

V odrazu jsem zaznamenala ve svých vlasech bílou růži, kterou jsem si ráno dala pod šátek. Přesně tu růži, kterou mi věnoval předešlou noc na bále. Tu růži, která značila, jak moc mě měl rád.

Vzala jsem ji do roztřesených rukou a chvíli si ji prohlížela. Chtěla jsem ji zničit. Roztrhat a zahodit, tak, jak to on právě udělal s mým srdcem. Avšak jsem to nedokázala. Nechtěla jsem zpustošit jedinou opravdovou věc, která se zde nacházela. Jedinou věc, která mě s ním spojovala.

Až teď jsem si totiž uvědomila, že ho miluji. O to více mě bolela jeho posledně vyřčená slova. Přitiskla jsem si bělostnou květinu k hrudi a propukla v zoufalý pláč, plný zoufalství a bezmoci, která trhala mou duši na kusy.