Když jsme se vrátili zpět do sálu, byl bál v plném proudu. Sotva jsem se stihla vyhýbat tančícím či hovořícím šlechticům s jejich partnerkami, abych se dostala k podnosu se šampaňským, který jsem nechala na jednom ze stolů rozestavěných kolem tanečního sálu. Ryan se mezitím přemístil ke svému stanovišti u stěny, odkud pozoroval vířící dav. Věnovala jsem mu nenápadný úsměv a bílou růži dala za ucho.

Opatrně jsem vzala podnos a nenápadně se rozhlédla. Nikdo si našeho příchodu nevšiml a pokud ano, nedal to najevo. Oddychla jsem si a vydala se i se sklenicemi kolem hovořící aristokracie. Občas si některý z lordů vzal šampaňské, tudíž jsem musela postupně vyrovnávat chybějící váhu, abych podnos neupustila.

V dálce jsem zahlédla Zitu, jak na táce nosí různé druhy dezertů. Tedy, doufala jsem, že to je Zita. Všechny služebné vypadaly v těch slavnostních uniformách a bílých maskách stejně.

Zrovna, když jsem byla skoro u ní, zarazil mě hlas mé sestry.

,,Mary, tady jsi! Nemohla jsem tě nikde najít." Lillian se ke mně přitočila a rovnou si vzala poslední sklenici, takže mě zbavila trápení se s podnosem, který jsem odložila na první volnou plochu.

Nejistě jsem se na svou mladší sestru dívala.

,,Madam, ne že bych Vám chtěla něco vyčítat, ale nemyslím si, že by jste měla pít zrovna šampaňské," pronesla jsem zdráhavě a starostlivě si Lillian měřila pohledem.

Ta se jen zasmála a napila se, aniž by dbala na mírné varování v mém hlase.

,,Ale prosím tebe. Tohle je teprve má první sklenice, tedy, pokud nepočítáme přípitek princezně Cassii, který se odehrál před chvílí," zasmála se. Její tón však jasně naznačoval, že tohle není za dnešní večer její ani zdaleka první sklenka. Nechápavě jsem se na ni dívala. Lillian byla vždycky ta, která alkohol brala pouze jako formální záležitost. O to více mě překvapilo, že jej teď očividně konzumovala ve velkém.

,,Proč se tak tváříš. Dej si taky, zlepší ti to náladu," usmála se a nabídla mi alkohol z vedlejšího stolu.

,,Ne, děkuji madam," odmítla jsem s nesouhlasným výrazem. Lillian jemně pokrčila rameny.

,,Tvoje smůla," zvedla sklenici k ústům, ale já ji vzápětí sebrala.

,,Odpusťte madam. Ale už by jste neměla pít. Nesvědčí vám to." Napjatě jsem čekala na její reakci. Lillian jsem opilou ještě nikdy neviděla, takže jsem neměla tušení, jak se zachová. Ona se však pouze odlehčeně zasmála.

,,Máš pravdu, Mary. Co bych bez tebe jen dělala," pronesla uvolněně.

Zdráhavě jsem přikývla a nedopitou sklenici opatrně odložila na vedlejší stolek.

Následně jsem si všimla, jak se k nám blíží princezna Cassia. Klesla jsem do hlubokého pukrlete, zatímco Lillian se na ni s úsměvem otočila.

,,Princezno Cassie, jaký byl Váš tanec s lordem Andrewem?" zeptala se bezstarostně zatímco princezna se strojeně usmála.

,,Byl skvělí. Lord Andrew je opravdu dobrý tanečník."

Když promluvila, přeběhl mi z jejího hlasu mráz po zádech. Je to dlouho, co jsem ji naposledy slyšela mluvit v mé bezprostřední blízkosti...

,,Lady Rosemary. Velice bych uvítala Vaši přítomnost při dýchánku v křišťálovém budoáru dnes odpoledne." pronesla princezna, mezitím, co jsem ji, spolu s ostatními šlechtičnami, doprovázela chodbami královského zámku.

Stejně jako mou sestru i mě si princezna pozvala na zámek, jako uchazečku o místo její dvorní dámy. Učinila tak se všemi dívkami z významných šlechtických rodů, mezi nimiž si chtěla vybrat společnici pro následující roky. Vybraná dívka jí měla být po boku dokud se princezna nevdá a neusedne se svým manželem na trůn. I tak by její společnice nejspíše nadále setrvávala v její blízkosti jako věrná přítelkyně.
Všechny jsme věděly, jak velká tahle příležitost je. A všechny jsme ji chtěli využít co nejvíce.

To byl jeden z důvodů, proč jsem nyní pocítila naději. Bylo to znamení. Znamení toho, že o mě uvažuje jako o její budoucí dvorní dámě.

,,Zajisté, Vaše Výsosti. Velmi ráda."
Byla jsem si v té chvíli naprosto jistá, že to vysněné místo připadne zrovna mě.

O to více mě naštvalo, když mě princezna, po celkem slibně stráveném odpoledne při dýchánku, sdělila, že nejsem pro místo její dvorní dámy vhodná.

Celou tu dobu, kdy se mnou trávila čas mi dávala falešnou naději k něčemu, po čem jsem toužila více, než po čemkoli jiném. Nechala mě myslet si, že to já budu ta, která stráví následující roky po jejím boku. Že se stanu obdivovanou princezninou společnicí.
A následně všechny tyto mé naděje odhodila pryč.

Ještě se ke všemu poté začala bavit s mou sestrou. Doufala jsem, že na ni také hraje nějakou svoji hru plnou intrik. Jenže jak se poté ukázalo, Lillian si princezna Cassia opravdu oblíbila a trávila s ní a lady Harriet - další z uchazeček a přítelkyň mé sestry - čas, až do konce výběru. Celou tu dobu mě užíral vztek doprovázen pochybnostmi. Co když si princezna vybere Lillian? Co potom budu dělat? A to nejhorší...Co když se vrátím domů a všichni na mě budou pohlížet skrz prsty, zatímco mou mladší sladkou sestřičkou budou nadevšechno obdivovat s tím, co dokázala? Ne! Něco takového se mně nesmí stát!

Na konci si princezna naštěstí mou sestru jako osobní dvorní dámu nezvolila. Stala se jí lady Harriet, která se princeznou měla nejbližší zájmy a nejvíce na ni zapůsobila.

Co mě však na klidu nepřidalo byl fakt, že se princezna s Lillian spřátelila i přes to, že se nestala její dvorní dámou. O to více se ve mě držel vztek a pocítila jsem proti princezně neskutečnou zášť pramenící ze zrady.

Ta vystoupila na povrch i nyní. Se sklopeným pohledem jsem poslouchala zdvořilostní konverzaci princezny s Lillian a upřeně pozorovala umně vyřezané vzory na podlaze.

Snažila jsem se potlačit narůstající nenávist k osobě ve zlatých šatech stojící naproti a ignorující mou přítomnost. Spolu se vzpomínkou se navrátil i ten pocit zrady, porážky a vzteku, který byl najednou stejně živý jako tehdy. Snažila jsem se s tím vyrovnat. Ale nešlo to. Nemohla jsem zapomenout na její zradu. Na to, že mě připravila o možnost, pro kterou jsem byla ochotna udělat cokoli.

Chtěla jsem ji pokořit. Věděla jsem, že zde není šance, že by se mi to povedlo. Ale přesto jsem se na každé události, kde se princezna nacházela, snažila mít alespoň podobné šaty jako ona. Chtěla jsem být krásnější, lepší, obdivovanější, než nejuctívanější a nejmocnější osoba v naší zemi. A to i přes to, že jsem věděla, jak naprosto nedosažitelný můj cíl je. Princezna tehdy vyvolala osobní válku, ale já ji hodlala vyhrát. Věděla jsem, že to bude dlouhý boj, avšak jsem byla ochotná to podstoupit. Jen abych získala to, po čem jsem tak toužila.

Snažila jsem se s tím vyrovnat. S tou konečnou blížící se porážkou. S tím uvědoměním, že tahle válka měla už předem jasný výsledek. Ale nešlo to. Nemohla jsem zapomenout na její zradu. Na to, že mě připravila o jedinou možnost, pro kterou jsem byla ochotna udělat cokoli.

Náhle se na mě upřely princezniny jasné oči. Lillian nejspíše musela převést hovor ke mě, nebo si princezna všimla, že tam celou dobu podezřele stojím a upírám pohled k podlaze.

,,Mohla by jsi mně a lady Lillian přinést nějaké šampaňské?" zeptala se s lehce nevraživým podtónem. Sotva znatelně jsem přikývla a upřela na ni nenávistný pohled.

,,Zajisté, Vaše Výsosti." vedral se do mého hlasu náznak zlosti, přestože jsem se ji snažila potlačit. Vzpomínky byly však moc silné na to, aby se mi to povedlo.

Princezně se v očích sotva znatelně mihl vztek. Jako osoba královské krve dokázala rozeznat i sebemenší změny a náznaky v řeči i výrazu ostatních. Stejně tak to svedla i malá část šlechty, včetně mě.
Přesto na sobě nedala nic znát a já tak mohla v klidu odejít pro sklenice.

,,Nemyslím si, že bys měla mít zrovna takovou komornou." nesl se princeznin hlas až k mým uším, když jsem se vracela zpět. Takže si přece jen vzala můj útočný tón osobně. Dobrá. Naše válka pokračuje v utajení.
Tomuto mému rozhodnutí značně napomáhal fakt, že jsme obě měly masky. I když já věděla, kdo kým je. Zatímco ona neměla ani tušení o tom, že ji sklenici nabízí ta proradná lady Rosemary, která se jí všemožně snažila uškodit.

,,Díky," odebrala nápoj z podnosu, aniž by mi věnovala pohled a naznačila rukou skrytou v rukavičce, ať opustím její přítomnost. Provedla jsem tedy uctivé pukrle a naposledy na její tvář upřela pohled plný zloby.

Naposledy jsem se nejistě zadívala na Lillian, která byla už tak mimo sebe, že ani nezaznamenala mou přítomnost. Poté jsem se rychlím krokem odebrala pryč z tanečního sálu, nikým nezadržena.
~~~~~~

Druhý den ráno jsem se jako pokaždé vydala k Lillian do komnaty.

Zaklepala jsem na zdobené dveře, ze kterých se neozvala žádná výzva ke vstupu. Opatrně jsem stiskla kliku v domnění, že Lillian ještě hluboce spí po včerejším bále.

Když jsem vstoupila do místnosti, zjistila jsem, že se v ní nikdo nenachází. Už jsem se otáčela, abych se vydala za Lillian na ošetřovnu, kde nejspíš po svém včerejším dobrém vztahu se šampaňským skončila, ale něco mě zarazilo. Znovu jsem se obrátila zpět. Na stole se nacházel bílý list papíru. To, co mě na něm nejspíše zaujalo, byla rudá pečeť, jakou se označovaly zprávy a dopisy.

Opatrně jsem k tomu objevu přešla a pohledem přelétla jméno adresáta:
lady Harriet Clover Cherise.
Komu jinému by taky mohla psát. Prolétlo mi myslí.

Se zájmem jsem bělostný list vzala do rukou a začala číst sestřino zdobené písmo.

Má drahá přítelkyně.
Vím, že jsme spolu zde v mém domově strávily příliš málo času na to, abych se Vám svěřila se vším, s čím bych chtěla. Právě proto jsem se rozhodla napsat Vám tuto zprávu, kterou obdržíš v den Vašeho a princeznina odjezdu těsně po bále.
Proto Vás prosím, abyste tyto řádky četla nejlépe v soukromí a teple své komnaty na královském zámku. Nerada bych, abyste při čtení tohoto listu došla k újmě, takže Vám doporučuji se posadit.
Jedna z věcí, se kterou jsem se Vám chtěla svěřit již dlouho je, že miluji Andrewa.
Ale co je nejlepší. Včera jsem se dozvěděla, že tento cit je oboustranný. Sdělil mi to, když jsme spolu na začátku bálu tančili. V ten okamžik jsem pocítila nesmírnou radost z toho, že to, co jsem si vždy přála, je pravda. Vzápětí mě však začaly přepadat pochybnosti. Přeci jenom, je stále snoubencem Rose.

Tady jsem se na okamžik zarazila. Myslela jsem si, že Lillian bude ráda, když o ni Andrew projeví zájem. Že mě nebude vůbec řešit. Záleží jí na tobě. Připomněla jsem si skutečnost, kterou jsem často přehlížela. Nepřebrala by ti snoubence, kdyby věděla, že ti to bude vadit. Není taková, jaká bys byla ty. Pomyslela jsem si a pokračovala ve čtení.

Když jsem mu to po skončení naší taneční partie taktně naznačila, poznamenal něco ve smyslu, že ji stejně nikdy opravdu nemiloval. Že vždy miloval mě, ale Rose si musel vybrat přednostně, jelikož to tak vyžadovala situace.

Dle mého názoru se však pouze vymlouval. Na Rose zanevřel už dávno před jejím zmizením a mám dojem, že ani ona o něj nijak moc nestála. Jak mě poté i sám Andrew řekl: hráli jen představení pro všechny okolo. A tak je více než jasné, že já jsem ta, kterou opravdu chce. Nevím to sice zatím jistě, ale mám dojem, že mě chce požádat o ruku. Zaslechla jsem, jak se o tom baví s některým z jeho přátel.

Mám takovou radost, Harriet. Doufám, že jste za mě ráda. A také, že jste si užila bál podobně dobře, jako já.

Mějte se krásně a užívejte pohodlí zámku. Doufám, že Vás tam co nejdříve poctím svou návštěvou.
S pozdravem - Vaše nejvěrnější přítelkyně - lady Lillian.

PS: Velmi bych ocenila mlčenlivost ohledně tohoto dopisu. Mé přesvědčení, že již brzy budu nosit na ruce prsten od Andrewa je stále jen má domněnka a nerada bych, aby se to rozneslo ve chvíli, kdy by se ukázala jako mylná. Věřím Vám, má drahá přítelkyně, že budete mé přání plně respektovat.

Upřeně jsem se na ta slova dívala. Stále dokola jsem je pročítala, jako bych jim nechtěla uvěřit. Z Lillianina psaní pro mě vyplynulo jediné: Andrew ji chce požádat o ruku. Věděla jsem, že to není něco zcela nečekaného. Andrew mě neměl nikdy rád a s Lillian se očividně sblížil. Přesto mě ta pravda zasáhla víc, než jsem si dovolila připustit.

Donutila jsem se dopis položit zpět na stůl, jelikož jsem si uvědomila, jak silně jej v rozrušení svírám. Uhladila jsem zpřehýbané hrany, až nešlo téměř poznat, že jej někdo držel a četl.

Následně jsem potichu z komnaty odešla. Už jsem tam nechtěla strávit ani okamžik.