Stála jsem za Lillian, která seděla před zrcadlem v její komnatě a zvolna jí splétala vlasy do složitého účesu. V mysli jsem si snažila vybavit Zitu, jak mě česávala podobně a napodobit přesně její pohyby.

Postupně mě přepadal pocit bezmoci a vzteku, který jsem se snažila dát do ústraní. Díky mému včerejšímu podezření jsem se rozhodla chovat co nejstřídměji a tak nejdříve zlomit prokletí. Tedy, doufala jsem, že je má teorie správná. Co jiného by ale mohlo způsobit narušení jinak pevné masky?

Lillian se naklonila, aby se lépe podívala na účes, který jsem na závěr dozdobila pár třpytivými sponami.

,,To není špatné, Mary." Pronesla pochvalně a zlehka se dotkla svých světle hnědých kadeří, jenž se v zapletených pramenech stáčely do zadu, kde tvořily drdol, ozdobený perleťovými sponami, lesknoucími se na slunci. Mírně jsem se pousmála a zlehka kývla.

,,Děkuji, madam. Snažila jsem se." Promluvila jsem polichoceně, přestože jsem se uvnitř musela ovládat. Takhle přitakávat vlastní mladší sestře mi bylo silně proti vůli. Přesto jsem se držela a nedávala na sobě nic znát.

Lillian se zvedla, uhladila si splývavé šaty, které jsem jí předtím pomohla obléci a zadívala se na mě světle modrýma očima.

,,Byla bys tak laskava a doprovodila mě na snídani?" zeptala se s milým úsměvem, zatímco mě ten můj, skrytý za maskou, zmizel z tváře. Vybavila jsem si, jak jsem tam posledně snídala a otřásla se. Nechtěla jsem vidět rodiče a už vůbec ne Andrewa, který s námi, jakožto rodinný přítel vždy snídával.

Nechtěla jsem vidět své místo prázdné a všechny okolo zabrané v běžné konverzaci, jako bych se tam stále nacházela.

Možná to ale ani nebyla pravda. Napadlo mě vzápětí. Třeba se o mě vážně zajímají a bojí.

Jenže předešlou myšlenku jsem si představila tak barvitě, až jsem si nedokázala připustit, že by nemohla být pravdivá.

,,Odpusťte lady, ale raději bych Vám již začala chystat věci na večer," pronesla jsem podřízeně a omluvně sklopila pohled. Lillian k mému překvapení nesouhlasně zavrtěla hlavou.

,,Věci mi můžeš nachystat později. Nyní bych byla ráda, kdybys vyplnila moje přání." Její slova sice zněla mile, ale tón nepřipouštěl žádné námitky.

Uvědomila jsem si, že to je už po druhé, co se takto rozhodně zachovala. Zároveň mi došlo, že jsem ji podcenila. Hlavně v poslední době. Myslela jsem si, že je až příliž laskavá a naivní. V posledních dnech mě však čím dál více převědčovala o opaku a já si začala říkat, jestli to není mou nepřítomností jakožto lady. Přece jenom, jsem ji ve většině případů přehlížela a nebo zastiňovala. Nikdy jsem se ani nesnažila ji opravdu poznat a dát ji šanci projevit se i v jiném světle.

,,Jak si přejete," sklonila jsem hlavu v souhlasu. Lillian se spokojeně usmála a vydala se ven z komnaty. Šla jsem v závěsu a obávala se scény, která se mi v jídelně naskytne. V hlavě jsem si stále udržovala tu prvotní představu.

Před jídelnou jsem se na chvíli zastavila a zálibně se zadívala na dveře, na kterých však k obdivování bylo pramálo. Jednalo se o běžné, dvoukřídlé, dřevěné dveře přetřené na bílo a ozdobené pár jednoduchými rytinami, jakých bylo v sídle spousty. Snažila jsem se tak oddálit moment, kdy jmi budu muset projít a spatřit rodiče a Andrewa.

Lillian, která se již nacházela na půl cesty k jídelnímu stolu, se na mě otočila a věnovala mi tázavý, pobízecí pohled. S povzdechem jsem se odtrhla od vyřezaných motivů drobných kvítků a vydala se do vnitř.

Lillian mezitím usedla vedle volného místa po Andrewově pravici, kde bych obvykle seděla já. Bezděčně jsem k mému místu zaletěla pohledem, který jsem vzápětí rychle sklopila, jelikož se na mě zaměřila Andrewova pozornost. Najednou mě popadl neskuteční vztek, který jsem snažila udržet pod povrchem. Jakmile jsem došla ke stolu, ucítila jsem na sobě sžíravý pohled Andrewa doplněný nechápavými výrazy rodičů.

,,Otče, matko, tohle je má dočasná komorná Mary." Pronesla s úsměvem a já v duchu zaúpěla. Dočista jsem zapomněla na Lillianin zlozvyk představovat její komorné rodině. Kolikrát jsem se ze snídaně omlouvala, když jsem věděla, že k tomuto dojde.

Trpěla totiž zvláštní představou, že by si její komorné měly zasloužit být představeny a přijímány jako plnohodnotná součást naší domácnosti. Matka s otcem jí to nikdy nevymlouvali a já to vzdala po několikáté neúspěšné hádce, během které jsem se ji snažila přesvědčit, že takhle své komorné brát nemůže.

,,Ale ony jsou také lidé. Tráví v naší společnosti hodně času, tak nechápu, proč bychom se jim neměli odvděčit tak, že se k nim budeme chovat více jako k sobě rovným."

,,Ale takhle to nejde, Lillian." pronesla jsem tehdy rozhodně. Nacházely jsme se v jednom ze salonků, zrovna po podobné snídani, na které Lillian představovala komornou. ,,Nejsou si s námi rovny. Jsou součástí personálu, ikdyž na vyšší pozici. To však neznamená, že by se měly plést do záležitostí naší rodiny. A jejich odměnou je plat, ubytování a strava. Nic více či méně."

Roztržitě jsem zatřásla hlavou a vzpomínku tak odehnala. Nikdy by mě nenapadlo, že se v podobné situaci objevím i já.

Udělala jsem pukrle a stále sledovala zem. Reakce rodičů jsem v těchto situacích znala nazpaměť. Vždycky měli na tváři smířený, nicneříkající výraz, jakoby nechtěli brát Lillian iluze, či nějak urazit její komornou. O Andrewův názor jsem v této chvíli ani nestála a tak jsem se nenamáhala zvednout zrak, abych jej zjistila.

,,Dobrá, Lillian. Nyní známe další z tvých komorných, která ke všemu nebude ani stálá. Jakže se jmenovala ta poslední? Cara? Co se s ní stalo, že jsi ji vyměnila? Také tě začala nudit a tak jsi ji nahradila za lepší, jako to u komorných dělala Rosemary?"

Jeho hlas i slova se mi zabodla do uší jako ostré jehly. Zhluboka jsem se nadechla, abych zadržela vztek proudící v mém nitru. Přesto jsem se odvážila zvednout zrak. Ne k Andrewovi, ale k mým rodičům, kteří seděli jako přimražení a propalovali Andrewa pohledem. Otec naštvaným, matka nechápavým.

,,Jak se takhle opovažujete mluvit o naší dceři a Vaší snoubence, která je ke všemu nyní nezvěstná." Zasyčel otec varovným hlasem. Andrew se už nadechoval k odpovědi, ale v tu jej zarazila Lillian.

,,Ne. Cara onemocněla a tak jsem za ni potřebovala najít náhradu. A jinak pevně doufám, že ji tady nyní nehodláš urážet, stejně jako mou nepřítomnou sestru. Pokud ano, rodiče budou jistě souhlasit s mým návrhem, abys opustil naši jídelnu a snídaně se již nezúčastňoval." V jejím hlase zazněla pevná rozhodnost spojená s omluvou, jakoby se k němu takhle ani nechtěla chovat.

Než Andrew stihl odpovědět, zarazila jsem ho tentokrát já.

,,Prosím, odpusťte lorde Shevone, lady Shevonová, lorde Andrewe, lady Lillian, avšak bych již ráda odešla, pokud nebudete mít žádné námitky," pronesla jsem za doprovodu pukrlete a tázavě se podívala hlavně na Lillian, jelikož byla má nadřízená a věděla jsem, že je u ní největší šance, že mě propustí. Už jsem zde nechtěla stát a dál se nechávat zraňovat člověkem, který se měl stát mým choťem. Člověkem, kterého jsem, i když jen ze začátku, milovala.

Andrew po mě vrhl pohrdavý pohled, ale jeho případné námitky umlčel Lillianin ostrý výraz, který mu věnovala. Poté se podívala na mě.

,,Jistě, Mary. Můžeš jít. Děkuji, že jsi mě doprovodila." pronesla a gestem ruky mě propustila. Děkovně jsem se uklonila a odešla z jídelny. Probíhající rozhovor Lillian a Andrewa jsem záměrně ignorovala a ulehčeně za sebou zavřela dveře.

Následně jsem se rychle rozešla chodbami. Ani jsem neměla určený cíl. Chtěla jsem prostě co nejdál od místa, kde jsem nyní byla hlavním důvodem hádky mezi mým snoubencem a sestrou.

Opět. Pomyslela jsem si a zabočila na náhodnou cestu. Zarazila jsem se, když se mi v mysli znenadání objevila vzpomínka, jak jsem přesně tady vrazila do toho záhadného strážného.

Mohla bych ho zkusit najít. Alespoň konečně zjistím, jak se jmenuje a snad se alespoň trochu odreaguju. Napadlo mě a zrychlila jsem krok.

Snažila jsem se v obličejích hrstky stráží, nastoupených v rozestupech u stěny najít ty hnědé, jiskrné oči, které se mi stejně jako prvně, objevili v mysli. Nikde jsem je však nezahlédla.

Náhle se mi zdálo, jakoby se něco ozývalo z nádvoří. Přešla jsem k nejbližšímu oknu a vyhlédla ven, kde jsem spatřila řady pochodujících stráží.

Možná je tam taky. Uvědomila jsem si a vydala se dál po chodbě, dolů po několika schodištích, až jsem se dostala na nádvoří.

Stráže natoupení do pravidelných řad nacvičovali nejspíše nějaký pochod. Zaznamenala jsem, že je jich méně, než běžný počet. Ti chybějící mě hledají, uvědomila jsem si s mírným proviněním.

Tyto myšlenky jsem prozatím odsunula do pozadí a se zájmem sledovala, jak v pravidelných řadách sehraně pochodují a jejich kroky při tom rytmicky duní na dlažbě. Hledala jsem v té záplavě uniforem toho tajemného strážného. Nebylo to však k ničemu, jelikož všichni vypadali jeden jako druhý.

A tak jsem rezignovala a počkala, až skončí s řadou otoček, výměn a na konec s dvoustupem s vytasenými meči v šikmém sklonu nad sebou.

Jak jsem je tak sledovala, došlo mi, že vlastně nacvičují uvítací pochod. Nejspíše pro princeznu Cassii.

Princezna Cassia Carlie Armain, jediná dcera krále a královny Deliverie a dobrá přítelkyně s mou sestrou. Vždy jezdila na naše panství při konání maškarního bálu, jakožto čestný a velmi vážený host.

Během uvažování jsem si všimla, že strážní ukončili pochod a jeden z nich se vydal ke mně. Nasadila jsem mírný, přívětivý úsměv. Až příliš pozdě jsem si uvědomila, že to je zbytečné, jelikož nejde přes masku vidět.

Jakmile se přiblížil, poznala jsem, že se jedná o toho tajemného strážného z chodby, jelikož jeho jiskrné oči vlivem slunečních paprsků téměř zářily. Začala jsem si říkat, jestli je vůbec možné, aby něčí duhovky tak silně reagovaly se slunečním svitem.

,,Vidím, že máte nové oblečení. Práce pradleny vás již nebavila?" zeptal se objekt mých momentálních myšlenek a na tváři mu pohrával pobavený úšklebek, který jsem mu, i když jej nemohl zahlédnout, oplatila. Normálně bych na něj byla za taková slova naštvaná, obzvlášť po příhodě v jídelně. Avšak mi jeho tón i výraz, se kterým mluvil vykouzlil úsměv na tváři. Bylo zřejmé, že to nemyslí nijak zle.

,,Vlastně...ano. A jako komorná lady Lillian jsem na tom mnohem lépe. Proč zůstávat u starého, když se naskytne něco mnohem lepšího?"

,,Pravda." Pronesl strážný s mírným úsměvem. ,,Co zde tedy děláte? Neměla byste jakožto komorná řešit některé důležitější věci, než disciplínu stráží?" pokračoval s jiskřičkami v očích.

Mírně jsem zavrtěla hlavou. ,,To sice ano, avšak, lady Lillian mi dala až do večera volno. A tak jsem si řekla, že bych se mohla podívat za Vámi a poděkovat za to, jak jste mě předevčírem uchránil před pádem. Jsem vám velmi vděčná, pane..." odmlčela jsem se a tázavě se na něj podívala. Strážný se pobaveně pousmál.

,,Justice. Avšak postačí, pokud mi budete říkat Ryan." Pronesl s mírným mrknutím. ,,A není zač. Dalo by se říct, že byla má povinnost vás zachránit, jelikož jste do mě přímo vrazila."

Mírně jsem sklopila hlavu. ,,Ano. Za to se omlouvám, nedávala jsem pozor. A mimochodem, jsem Mary." Pousmála jsem se a nabídla mu ruku. Opatrně ji vzal do své a zlehka stiskl.

,,Rád tě poznávám, Mary." Promluvil s naprostou vážností, která mě u něj náhle překvapila. Přikývla jsem a počkala, až mou ruku pustí.

,,To jste před chvílí nacvičovali uvítací pochod k příjezdu princezny Cassii?" zeptala jsem se spíše k potvrzení mé domněnky, než z čiré zvědavosti. Ryan pokýval hlavou.

,,Ano. Princeznina návštěva je velmi důležitá a proto vše musí vypadat perfektně. Bohužel je na to méně stráží, než by původně mělo."

,,Není to kvůli tomu, že hledají lady Rosemary?" zeptala jsem se jakoby mimochodem. Ryan se na mě trochu překvapeně podíval.

,,Ano. Už více jak týden ji hledají. Nikde však po ní nenašli ani stopu. Je to celkem zvláštní.., že někdo takhle náhle zmizí. Jak ses o tom vůbec dozvěděla? Na to, že jsi ještě nedávno byla pradlena máš nezvyklý přehled." Promluvil nezúčastněně.

,,To víš. Něco takového jako příjezd naší jediné princezny či zmizení lady Rosemary se snadno rozkřikne. Při práci jsme neřešily téměř nic jiného. Doufám, že lady brzy najdou." Donutila jsem se k povzbudivému hlasu a úsměvu, který mi Ryan, kupodivu, zářivě oplatil.

,,Podle mě ano," otočil se, když nejspíše v dálce zaslechl své jméno ,,promiň, ale musím jít. Snad se zase brzy uvidíme, Mary," věnoval mi poslední úsměv a odešel.

,,To doufám, Ryene." Zamumlala jsem potichu a překvapeně zjistila, že to myslím opravdu upřímně. ,,Už se nemůžu dočkat."