Příštího dne jsem sice tajemného strážného nepotkala, ale zato jsem na chodbě narazila na člověka, na kterého jsem už dočista zapomněla.

,,Hej ty! Kam s tím jdeš?" Zaburácel za mnou hromový hlas, zrovna ve chvíli, kdy jsem nesla tentokrát již usušené prádlo zpět do prádelny.

Zarazila jsem se, zmateně se otočila a následně zamračila, když jsem na konci chodby zahlédla muže z prvního dne, od kterého jsem tu vystupovala jako služebná. Projednou jsem byla za masku ráda, jelikož už tak vypadal dost podrážděně. Nevím, co by dělal, kdyby viděl můj naštvaný, nesouhlasný výraz.

,,Nesu to do prádelny." odpověděla jsem co nejklidnějším hlasem. Muž se zamračil a přešel ke mě rázným krokem. Zkoumavě se zadíval do koše a následně jsem ucítila, díky masce celkem tupou, ale stále bolestivou ránu, jak mě vrazil facku.

Sykla jsem bolestí a rozzuřeně se na něj podívala s kapkou nechápavosti.

,,To oblečení není dostatečně suché." zavrčel a hrubě mě chytil za paži, až jsem koš s prádlem upustila na podlahu.

Chtěla jsem mu něco říct, jenže v tu chvíli se chodbou rozlehl jistý hlas.

,,Co to děláte? Okamžitě ji pusťte."
Překvapeně jsem se podívala na Lillian, která stála pár kroků ode mě a měla odhodlaný výraz. Takovou jsem ji neznala. Kam se poděla ta křehká dívenka, která se bála zvýšit hlas?

Muž mě neochotně pustil a otočil se k Lillian.

,,Odpusťte, lady. Jenže ona." pohrdavě kývl hlavou směrem ke mě a ja měla co dělat, abych udržela kypějící vztek na uzdě. ,,nesplnila dostatečně svou práci..."

,,To už je moje věc." přerušla ho Lillian rázně. Muž se znovu zaraženě uklonil.
,,Jistě." zamumlal, vrhl po mě poslední opovržlivý pohled a odešel.

Nevěřícně jsem se dívala na Lillian, která se s přívětivým úsměvem vydala ke mě.

,,Jsi v pořádku? Neublížil ti moc?" ptala se starostlivě.

Pomalu jsem přikývla.

,,A-ano...madam." Lillian spokojeně přikývla.

,,Dobrá. Můžeš se vrátit do práce." pronesla, věnovala mi poslední vřelý úsměv a rozešla se dál.
Chvíli jsem na ni hleděla, neschopná pochpit, co se právě stalo.

Zrovna v momentě, kdy jsem se konečně odhodlala otočit se k odchodu, se Lillian zarazila a přešla rychle zpět ke mě.

,,Stůj. A nebo víš co? Dostala jsem nápad. Zrovna mi onemocněla má komorná a ty nevypadáš, že by tě prát oblečení nějak bavilo. Tak co bys řekla na to, kdyby ses stala mojí dočasnou komornou, než se Cara uzdraví?"

Nevěřícně jsem se na ni otočila. Věděla jsem, že nemůžu odmítnout a tak jsem sklonila hlavu v souhlasu.
,,Děkuji, madam. Velmi ráda." provedla jsem pukrle a upřela na ni váhavý pohled.
Lillian spokojeně přikývla.

,,Dobrá. Za chvíli přijď před mou komnatu. Kdyby jsi nevěděla, kde to je, někoho se zeptej. Dám ti nové oblečení a instrukce." zářivě se usmála a než jsem se nadála, zmizela za ohybem chodby.

Zaraženě jsem zatřásla hlavou, abych se trochu vzpamatovala a vydala se dál do podzemí.

Jakmile jsem otevřela dveře vedoucí do prádelny, padl můj zrak přímo na Zitu, která škrobila krajku. Pomalu jsem se ode dveří vzdálila a vydala jí vstříc. Když zaslechla mé kroky, zvedla hlavu od práce a upřela na mě nejistý pohled.

Mlčky jsem si stoupla vedle ní, opatrně položila koš a začala jí systematicky pomáhat s praním. Zita na mě chvíli upírala zkoumavý pohled, než promluvila.

,,Opravdu jsi v pořádku?" zeptala se s jasně znějící starostlivostí. Od dnešní noci se na mě stále pátravě dívala, jak se nejspíše snažila přijít na důvod mého, pro ni nezvyklého chování.

Beze slova jsem přikývla a odložila vypranou látku na hromadu.

,,Zito, musím ti něco říct." pronesla jsem těžkým hlasem.
Ustala v práci a opět se na mě zaměřila zkoumavým pohledem.
,,Lady Lillian si mě před chvílí povolala jako komornou. Mám se co nejdříve dostavit k její komnatě."

,,Jistě." pronesla Zita zdráhavě a začala se znovu věnovat škrobení.

Nejistě jsem se na ni podívala.
,,Copak? Vadí ti to? Neboj, budu tě sem chodit navštěvovat, jak nejčastěji to bude možné."

Zita zavrtěla hlavou, ale pohled od škopku nezvedla.
,,Ale ne. Já jen...taky jsem bývala komorná." pronesla tiše.

,,Já vím." zamumlala jsem potichu a sklopila pohled. V té chvíli jsem si přála, abych dokázala zlomit prokletí a být zase lady jen proto, abych mohla Zitu opět přijmout zpět do mých služeb, omluvit se a pokusit napravit všechno, co jsem jí způsobila.

,,Co jsi říkala?" zeptala se.

,,Ale nic." mírně jsem se pousmála a překvapeně zjistila, že se mi v očích lesknou slzy. Opravdu jsem se s ní tak moc sblížila, že je mi nyní za těžko ji opustit, byť jen do jiné části sídla?

,,Jen, že mi budeš celkem chybět." zamumlala jsem potichu, snad proto, že jsem se bála si to přiznat nahlas. Zita konečně zvedla pohled a na její tváři se objevil upřímný úsměv.

,,Ty mě taky, Mary. Doufám, že lady Lillian bude lepší nadřízená, než její sestra - lady Rosemary. Snad se budeš mít dobře." sotva to dořekla, bodl mě v duchu osten provinění. Přesto jsem si udržela klidný postoj.

,,Nejspíše by sis měla jít pro věci. Nechceš přece nechat lady Lillian čekat moc dlouho. To by nebyl moc dobrý úvod." pronesla Zita a povzbudivě se na mě pousmála, přestože se v jejích očích odrážel smutek.

Děkovně jsem přikývla. ,,To máš asi pravdu. Měla bych jít." řekla jsem a otočila se k odchodu. V poslední chvíli jsem se však zarazila a ještě přešla k ní.

Zita se na mě překvapeně otočila a než stihla něco říct, nebo udělat, uvěznila jsem ji ve svém objetí. ,,Děkuji ti za všechno." zašeptala jsem tiše a po chvíli se od ní odtáhla. I v jejích očích se leskly slzy dojetí. Najednou jsem si uvědomila, jak moc mi pomohla v mé nové roli služebné.

,,Ale prosím tebe. Děláš, jako bys odjížděla na jiné panství. Přitom budeš jen pár pater nade mnou." zasmála se, ale i v jejích očích se leskly slzy dojetí.

Lillianinu komnatu jsem našla téměř okamžitě. Jako malá jsem tam s ní trávila hodně času, protože se mi líbila výzdoba na stěnách a o trochu odlišný výhled z okna. Vím, jsou to naprosto nepodstatné detaily, ale tehdy se mi zdály velmi zásadní na to, abych je upřednostnila před vlastní komfortem.

Opatrně jsem zaklepala a vyčkala, až dostanu povolení ke vstupu.
,,Dále" ozval se zpoza dveří Lillianin hlas. Opatrně jsem vzala za kliku a vstoupila do její komnaty.

Lillian, usazená v křesle a držíc knihu zvedla zrak a pousmála se, jakmile mě spatřila.

,,Mary. Jsem ráda, že jsi tady. Vstup."

Opatrně jsem vkročila do prostor komnaty a potichu za sebou zavřela. Lillian mi pokynula, ať k ní přistoupím a já ji se zapřením poslechla.

,,Jako má komorná dostaneš nové oblečení a místo na spaní. Vyhradím ti pokoj poblíž mého."
pronesla s milým úsměvem.

Přikývla jsem na souhlas. Věděla jsem, že komorné mívají příbytek poblíž komnat jejich paní. Kolikrát to bylo k užitku, když jsem po Zitě něco potřebovala.

Jen by mě nikdy nenapadlo, že budu sloužit vlastní sestře. Pomyslela jsem si znechuceně.

Lillian se zvedla od zrcadla a přešla ke mě.
,,Zaslechla jsem, že ses v prádelně bavila s bývalou komornou mé sestry. Zitou, nemýlím -li se? Určitě ti již všechno důležité, co se k této práci váže, vysvětlila."

Mírně jsem se zamračila a přikývla na souhlas. Zita mi toho sice moc neřekla, ale leccos jsem pochytila, když jsem ji sama mívala jako komornou. Překvapilo mě, že se Lillian zajímá o služebnictvo. Cožpak jí to nepřijde nevhodné?

,,Dobrá. V tom případě můžeš jít do svého nového pokoje, kde máš již nachystané věci. Večer tě zde očekávám." pronesla a mávla rukou v propouštěcím gestu.

Chvíli jsem na ni hleděla. Poté jsem si to uvědomila a udělala pukrle.

,,Jak si přejete, slečno." odpověděla jsem a vydala se zpět ke dveřím. Bezděčně jsem se podívala k zrcadlu, a překvapeně se zarazila, když jsem si na bělostném povrchu masky všimla malých prasklinek v oblasti úst. Snad bych je ani nezaznamenala, kdyby nebyly ozářeny proudícím paprskem světla.

,,Máš nějaký dotaz, že tady ještě setrváváš?" ozval se za mnou Lilianin podrážděný hlas. Mírně jsem sebou trhla a tak se dostala z transu, do něhož jsem před chvílí upadla.

,,Ne, madam. Promiňte, již jdu." řekla jsem trochu nepřítomně, udělala pukrle a opustila komnatu mé sestry.

Cestou k mému novému pokoji jsem uvažovala, jestli se mi ta naprasklá struktura masky pouze nezdála. Opatrně jsem na ni sáhla a nahmatala jsem nepravidelný povrch malých prasklinek. V duhu jsem se zamyslela nad významem andělových slov, která jsem v podvědomí stále nosila. Tvrdil, že se díky prokletí stanu lepším člověkem.

Je snad možné, že když jsem se v posledních dnech sblížila se Zitou a odložila vůči ní většinu mých dřívějších předsudků, tak jsem se v jádru o trochu změnila k lepšímu? Posunula jsem se k ukončení kletby a navrácení mé dřívější krásy a tudíž i postavení?

Pokud tomu tak je, nalezla jsem právě cestu k mému vysvobození.