,,Rosie, jsi ta nejkrásnější dívka pod sluncem a já jsem šťastný muž, že mám tu čest, si tě moci vzít za manželku. " pronesl něžně a s milým úsměvem mě opatrně pohladil po tváři. Byl tak pozorný. Tak šarmantní. Tak oddaný.
Nevěřila jsem mu. Věděla jsem, že to jen hraje. Že jeho láska ke mě je falešná...

Měsíční svit pomalu pronikl skrz malé okno a vytrhl mě tak z neklidného spánku. Roztřeseně jsem se posadila na úzkém lůžku, které se nacházelo se spoustou dalších v pokoji pro služebnictvo a zmateně se rozhlédla po ztemnělém prostoru, matně ozářeném jen pár dohořívajícími svíčkami, jejichž vosk za tichého syčení skapával do připravených misek pod nimi.

Snažila jsem si urovnat v mysli scénu, která se před chvílí odehrála v mém snu. Moc se mi to však nedařilo, a tak jsem se rozhodla, že se projdu na chladný noční vzduch.

Vzala jsem ze stolku kousek papíru, na který se většinou psaly úkoly a tužku. Po krátkém zamyšlení jsem úhledně napsala: 
Nemohla jsem spát a tak jsem se šla projít. Kdyby něco, jsem v zahradě. Vrátím se co nejdříve.
Mary.

Papír jsem přeložila a položila vedle spící Zity v naději, že si jej po probuzení a mé případné nepřítomnosti, všimne. Poté jsem, co nejtišeji, abych nevzbudila spící služebné, odešla z místnosti a vydala se rozlehlými chodbami panství ven do zahrady.

Sotva jsem vykročila z vnitřních prostor, otřásla jsem se zimou, když na mě dolehl chladný noční vzduch a přejela dlaněmi po pažích ve snaze se trochu zahřát. V té chvíli jsem zalitovala, že jsem si nevzala alespoň nějaký přehoz, který by mi propůjčil trochu toho vytouženého tepla. V duchu jsem si spílala za svou lehkovážnost a rozešla se po mokré trávě, zkropené noční rosou.

Během chůze se mi opět vybavil ten sen, spolu se včerejším vyslechnutým rozhovorem. Stále jsem odmítala uvěřit tomu, že by byl Andrew schopen něčeho takového. Že by byl schopný mi lhát.
I když...já na tom nejsem o nic lépe. Napadlo mě se zamrazením.

Andrew Tyler Landen - lord jižní části východního území Deliverie, nový zasedající člen královské rady a dobrý přítel naší rodiny. Ve všech ohledech skvělý nápadník, se kterým, jakožto prvorozená dcera, musím počítat.

Jenže mě se tak výhodný s postupem času nezdál. Ze začátku tam sice byly nějaké oboustranné city, které by se daly nazývat zájmem či dokonce vzájemnou náklonností, avšak se z toho postupem času začala stávat spíše přetvářka a divadlo pro rodiče.

Vlastně jsem s ním v poslední době zůstávala jednak právě ze zájmu mích rodičů, kteří na mém vztahu s ním zakládaly veškerou budoucnost a za druhé proto, že bych se sňatkem s ním mohla dostat výše ve společnosti. 

V tomhle měl včera pravdu. Pomyslela jsem si trpce a bezmyšlenkovitě se posadila na lavičku pod starou sekvojí.

Další z důvodů, díky kterým jsem mu ještě nedala najevo svůj nezájem byl, že je do něj zamilovaná má sestra, které nechci dopřát lásku a bohatství.

Ano, vím, zní to hrozně. Ale nedokážu snést představu, že by měla něco, či v tomto případě někoho, kdo patří výhradně mně.

O to více mě znepokojilo, když jsem včera vyslechla jejich rozhovor. Očividně se v ústraní sblížili a nyní jsou z nich dobří přátelé, když se mu sestřička tak svěřuje a on ji s takovou jistotou a empatií vůči ní ujišťuje, že všechno je dobré.

Tato skutečnost se mi vůbec nelíbí. Pomyslela jsem si hořce a pomalu se vydala zpět do vnitřních prostor sídla.

Když jsem vešla do pokoje, Zita zrovna skládala můj vzkaz. Sotva jsem za sebou zavřela dveře, věnovala mi tázavý pohled, u něhož jsem předstírala, že jsem jej přehlédla a bez okolků se posadila na své lůžko.

Zita se chvíli pátravým pohledem dívala do mých očí, jelikož veškerá mimika byla jinak skryta a očividně přemýšlela. Po chvíli to už nevydržela.

,,Proč nespíš?" zeptala se celkem hlasitým šeptem, tak, že její snaha o nenápadnost vzala za své.
Káravě jsem se na ni zamračila a když jsem si uvědomila, že to nevidí, mírně jsem zavrtěla hlavou.
Stále jsem si úplně nezvykla, že maska zakryje všechny mimické projevy a že je musím nahradit nějakým vizuálním signálem. Zita povytáhla obočí a v očekávání odpovědi si demonstrativně založila ruce na hrudi.

,,Měla jsem špatný sen." odpověděla jsem tónem, který jasně nazančoval, že v tomto tématu již nehodlám pokračovat. Zita ještě pár vteřin udržela pátravý výraz, než si poraženě povzdechla a dala tak najevo, že souhlasí s mým rozhodnutím.

~~~~~~
Ráno mě paní Kallen opět poslala s prádlem na zadní část nádvoří. Nejspíše jsem se včera osvědčila a tak mě posílá ven. Pravděpodobně mě nikdo neviděl. Bezděčně jsem si vzpomněla na toho podezřelého strážného, jehož pohled se mi dostal do podvědomí, aniž bych o tom věděla a nyní vyplul na povrch.

Prošla jsem opět stejnými chodbami nahoru do přízemí. Tentokrát jsem však nedělala žádné okliky a zamířila rovnou na nádvoří.

O to více mě překvapilo, když jsem do někoho vrazila.
Zrovna jsem zase naštvaně myslela na Andrewa, když jsem ucítila ránu, zmírněnou košem, který jsem nesla před sebou. I přes to jsem po nárazu začala padat dozadu a setkala bych se s podlahou, kdyby mě nezachytily silné ruce.

,,V pořádku?"

Zaraženě jsem zvedla pohled, abych zjistila, komu ten hluboký hlas patří. Překvapeně jsem zalapala po dechu, když se můj pohled setkal s temně hnědýma očima, které sluneční svit tentokrát neodrážely, ale zcela pohlcovaly. Ty oči, které se před chvíli vynořily z mého podvědomí do mé mysli mě nyní starostlivě pozorovaly. Bylo to tak nečekané až jsem chvíli přemýšlela, jestli jsem opravdu přeci jen nespadla na zem a neležím teď v omámení.

,,Ano. Děkuji." řekla jsem nejistě, když jsem si uvědomila jeho otázku. Strážný přikývl a opatrně mě postavil na nohy. Poté mi podal koš s prádlem, které se jako zázrakem nevysypalo.

Děkovně jsem kývla, stále neschopná rozumné věty. Nechápala jsem to. Proč jsem z něho tak vyvedená z míry?

Strážný se mírně pousmál, naposledy se na mě zadíval tím uhrančivým pohledem a odešel.

Chvíli jsem za ním omámeně hleděla, než jsem si uvědomila, že mám taky práci a vydala se dál po chodbě.

Tohle zvláštní setkání má jednu výhodu, napadlo mě, když jsem věšela první kousky oblečení. Úplně jsem díky němu na chvíli zapomněla na Andrewa a jeho přetvářku.

Když jsem se poté s prázdným košem vracela, hledala jsem pohledem toho strážného. Snad, abych mu ještě jednou poděkovala, zeptala se jej alespoň na jméno...nebo ho prostě jen znovu uviděla.
Nikde však nebyl.

Tak jsem si smířeně povzdychla a vydala se do prádelny.

Třeba ho potkám příště. Pomyslela jsem si s mírným úsměvem, který se na mé zakryté tváři objevil tak náhle, jako vzpomínka na jeho oči.