Stála jsem před zrcadlem a zlehka se dotýkala své tváře, dříve tak krásné, nyní však naprosto odpudivé. Nemohla jsem uvěřit, že mě osud takhle potrestal. Ne, že bych si to nezasloužila. Bývala jsem hrozná.

Namyšlená, sebestředná, krutá.

A tak mně vzal to jediné, na čem mi záleželo.
Moji nesmírnou krásu.

Zlostně jsem zaťala pěsti.

Můj pohled padl na masku položenou pod zrcadlem a opatrně jsem ji vzala do rukou.

Pomalu jsem si ji nasadila na znetvořenou tvář a užasla nad zvláštním pocitem, který mě v tu chvíli zaplavil.

Jakoby mi maska přirostla k tváři a tak nadobro zakryla mou pravou podobu.

Upřela jsem na svůj odraz jasné, blankytně modré oči, které jako jediné neztratily dřívější krásu a užasla nad jejich pronikavostí.

Náhle jsem však musela svůj zrak odvrátit.

Nemohla jsem se již déle dívat na to, co bylo ztraceno.

Tu nádhernou podobu, pro kterou jsem byla zbožňována i nenáviděna.

Nyní však na ní vůbec nezáleželo.

Dříve jsem byla dívkou s krásnou tváří, ale odpudivou duší.

Nyní bez tváře s možností změny k lepšímu.