Večerní příjezd královské delegace jsem ani nezaznamenala.
Sotva jsem dokázala na nadcházející návštěvu připravit salónek. Poté jsem se jen doploužila do pokoje, kde jsem vyčerpaně padla na postel.

Lekce boje s Ryenem sice prospěla mé mysli, mému tělu však ani zdaleka ne. Bolela mě každá část tak, že jsem se chvíli bála pohnout. Rozhodla jsem se, že to bylo poprvé a naposledy, co jsem držela v ruce meč.

Po neklidné noci, během které jsem se marně snažila najít nejméně bolestivou polohu, jsem šla opět k mé sestře.

Lillian s veselým úsměvem vstala z postele, sotva jsem vstoupila do její komnaty. Očividně měla dobrou náladu.

,,Dneska se chystám jet s lady Harriet do města. Pojedeš s námi a vyzvedneš mi u švadleny šaty na zítřejší bál."

Zarazila jsem se uprostřed pohybu, když jsem chystala líčení. Úplně jsem na bál zapomněla.

,,D-dobrá, madam. Jak si přejete." zamumlala jsem roztržitě a začala horečnatě přerovnávat pudřenky.

Když byla Lillian nachystaná, vydala se se mnou v závěsu za lady Harriet, která na nás čekala v jednom z přijímacích salónků.

Sotva jsem ji spatřila, vzedmula se ve mě stará zášť, kterou jsem vůči ní i princezně pociťovala. V duchu jsem si domlouvala, že nemohu dát volný průchod vzteku. Ne, když na tom nejspíše závisí má záchrana. Tohoto nepodloženého přesvědčení jsem se stále držela jako neviditelného lana. Dávalo mi sílu, najít v sobě, i když jen malý kousek laskavosti a předsunout jej před přítomný vztek a opovržení.

Přesně to jsem udělal i teď. Potichu jsem stála a přihlížela, jak se má sestra zdraví s drobnou rusovlasou dívkou, která se honosila totožným titulem, avšak odlišným postavením.

,,Ach, drahá přítelkyně. Jsem tak ráda, že mě vezmeš s sebou do města. Do příjezdu Cassii bych ani nevěděla, co mám zde dělat." zasmála se lady Harriet a vzala mou sestru za ruku, tak, jak to dělají jen opravdu dobré přítelkyně.

,,Ale zajisté. Přece nepůjdu bez tebe." usmála se Lillian a vydala se s lady Harriet ruku v ruce k hlavnímu východu. Cestou se na mě otočila a dala nenápadné znamení, ať je následuju. Jako bych snad mohla dělat něco jiného.

,,Jak se těšíš na bál? Slyšela jsem, že máš pro princeznu Cassii překvapení." zeptala se lady Harriet mé sestry, mezitím co jely v kočáře, který mířil k hlavnímu městu.

,,Těším se velmi. Ano, doufám, že se bude překvapení princezně Cassii líbit." Lillian se pousmála a upravila si záhyb šatů. Podobné řeči vedly celou cestu, co jedeme.

Dívala jsem se ven a doufala, že již brzy vystoupíme a já se budu moci ztratit v salónu.
Jejich konverzace, ač jsem se ji snažila ignorovat sebeurputněji, se mi zarývala do mysli a jitřila mé vědomí, jako rozpálená jehla. Nikdy jsem nebyla k tomuto přátelství mé sestry zrovna nakloněna. 

Konečně jsme zastavili na náměstí.
Lillian a lady Harriet vystoupily z kočáru a vydaly se dál do města, zatímco já se vydala k salónu.

Konečně jsem se od nich odtrhla. Pomyslela jsem si když jsem vstupovala do velké budovy.
Rozhlédla jsem se v očekávání, že se ke mě okamžitě dostavý některá z švadlen.

Vzápětí jsem si uvědomila, že ke mě jako ke služebné někdo jen tak nepřijde.
A tak jsem se vydala dozadu, kde jak jsem věděla, se nacházely již hotové šaty.

U polic jsem zahlédla letmý pohyb, jak mezi nimi někdo ve spěchu procházel.

,,Promiňte, poslala mě lady Lillian. Mám jí zde vyzvednout garderobu." Zavolala jsem za všechny ty role látek, jelikož jsem kolem nezahlédla nikoho jiného. Dotyčný se zarazil uprostřed pohybu a chvíli se zmateně díval mezi police. Když mě konečně zaregistroval, vydal se ke mně.

,,Ano. Už je máme nachystané. A máme model i pro její sestru. Přejete si je vidět?" dívka, která zrovna vyšla do mého zorného pole, mi věnovala milý úsměv a zastrčila si pramen bohatě zbarvených vlasů za ucho. Chvíli jsem na její zvláštní účes, ve kterém se nacházely snad všechny možné barvy od modré, přes fialovou až po sytě rudou, šokovaně hleděla. Vzápětí jsem si uvědomila význam jejích slov a obrátila pohled k jejím jasně modrým očím.

,,Ano, prosím," řekla jsem ještě trochu nejistě. Dívka se usmála a pokynula mi, ať ji následuju.

Všechnu to tu vypadalo zcela stejně, jako před měsícem, kdy jsem zde byla naposledy, ještě jako lady. Poté jsem se musela stát někým jiným. Pomyslela jsem si smutně.

,,Smím znát tvoje jméno?" zeptala se mě ta zvláštní dívka s duhovými vlasy. Odtrhla jsem pohled od nástěnky, na které se nacházely požadavky na šaty a mezi kterými se nacházel i můj rukopis.

,,Mary. Jsem Mary. Jak se jmenuješ ty?" tázavě jsem se na ni podívala. Dívka se pousmála.

,,Jste první, kdo se mě tady ptá na jméno. Ostatní to většinou nezajímá. Jsem Elževíra." Zašklebila se, jakoby jí fakt, že má tak značně nezvyklé jméno přišel nadmíru zábavný. Povytáhla jsem obočí a taktně přešla jeho neobvyklost.

,,Jsi tu nová? Chci říct...nezdá se mi, že by jsi tu byla dlouho." Zeptala jsem se mezitím, co jsme procházely šatníkem, na jehož konci byl oddíl s nově vyhotovenými šaty.

Elževíra se ke mě se zábleskem v očích otočila a předvedla své zářivě lesklé zuby v úsměvu. ,,Jsem tady teprve týden. Pomáhám své tetě, která zde pracuje. Zatím se jenom zaučuji. To je taky jeden z důvodů, proč se bavím s tebou a ne s některou z těch namyšlených slečen, které nestojí o nic jiného než o ty nejlepší šaty, aby mohly být krásnější, než ostatní. Měla jsi vidět, jak jsem před týdnem omylem zadala jednu objednávku dvakrát a naprosto stejné šaty dala dvěma nejvíce namyšleným šlechtičnám, které šly ještě ke všemu na stejný ples. Jejich výraz, když si poté přišli stěžovat, byl k nezaplacení. Ani si nechceš představit, jaké spory to mezi nimi vyvolalo," zašklebila se zlomyslně. Smutně jsem se pousmála, když jsem si uvědomila, že přesně takhle jsem se chovala ještě několik měsíců nazpátek.

Neměla jsem žádné přítelkyně. Všechny, které se za ně vydávaly, byly falešné. Ani jsem netoužila po pravém přátelství, jaké poté našla má sestra. Měla jsem za to, že vše, co ke štěstí potřebuji, je krása, sláva a to, co k ní patří. Šaty, šperky, obdiv. To jediné mi stačilo k tomu, abych nepotřebovala nic jiného.

A co jsem měla navíc – rodinu, domov, oddané služebnictvo. Toho jsem si nevšímala. Brala jsem je jako samozřejmost. Jako něco, co v mém životě prostě být musí, ale není to důležité natolik, abych tomu věnovala pozornost.

,,Tak a jsme zde. Tohle jsou ty šaty. Doufám, že se budou lady Lillian líbit. Mimochodem, zaslechla jsem, že lady Rosemary zmizela..."

Dál jsem její slova neposlouchala. Uchváceně jsem hleděla na Lillianinu a svou naprosto nádherou róbu, která byla vystavena jako ve výkladní skříni.

První šaty, vcelku jednoduché, avšak stále vznešené. Světle modrý satén byl pokryt drobnými stříbrnými kamínky, které se na světle začaly třpytit, jako hvězdy. Sukně se od pasu mírně rozšiřovala a u země se vlnila v mírných vlnkách.

Ty druhé byly už více zdobené. Temně červený samet byl propletený spoustou zlatých nitek, které na ramínkách a dekoltu tvořily složité, avšak nádherné vzory, jenž pokračovaly dál po sukni, až ke spodnímu lemu, kde mizel v zlaté krajce.

Sukně se rozšiřovala o něco více, než v případě Lillianiných šatů, ale stále byla dostatečně úzká na to, aby neporušovala striktní pravidla oblékání a šaty se nedaly zaměnit za královské, jejíchž sukně i zdobení byly mnohem větší a výraznější.

Opatrně jsem se dotkla rudého lemu a nevědomky zatajila dech, jakmile se mé prsty dotkly hebkého povrchu sametu. Ty šaty byly přesně takové, jaké jsem je chtěla. Vznešené, okouzlující, krásné. Tak proč z nich nemám radost? Věděla jsem, že to není jen kvůli tomu, že se v nich nebudu moci ukázat ve společnosti. Ne, tohle bylo něco jiného. Něco, na co jsem ještě nepřišla a co se doposud skrývalo pod mým vědomím. Nevěděla jsem však, o co se jedná. Prudce jsem ruku odtáhla, jako by šaty najednou nebyly z látky ale z trní, které se mi nemilosrdně zabodlo do kůže.

Elževíra, která mezitím přestala řešit mé údajné zmizení, se na mě nechápavě podívala.
,,Je něco špatně? Pokud ano, mohly by se šaty ještě předělat. I když pochybuji, že to bude u róby lady Rosemary zrovna nutné. Pokud se neobjevila doposud, neobjeví se ani zítra. I když jsem zaslechla, že má slabost pro okázalé příchody." zašeptala se spikleneckým mrknutím, jakoby mi svěřovala přísně hlídané tajemství. 

Znovu jsem se zadívala na šaty.
,,Ne. Jsou perfektní." Možná až moc, problesklo mi hlavou.

Elževíra nadšeně přikývla.
,,Dobrá. Hned si je můžeš vzít. Nevíš náhodou, jakou masku k nim bude lady Lillian mít?" zeptala se, když opatrně sundávala šaty z podstavců. Mírně jsem pokrčila rameny.

,,Nemám tušení," řekla jsem popravdě.

,,Nevadí. Určitě jí bude moc slušet. Šťastnou cestu zpátky." Podala mi oboje šaty poskládané a zabalené v bělostné látce. Děkovně jsem přikývla a přebrala si je.

,,Jistě budou," zamumlala jsem, oplatila Elževíře přátelské mávnutí a vydala se ven ze salonu, před kterým na mě již čekala Lillian s lady Harriet.

,,Vyzvedla jsi ty šaty?" zeptala se mě Lillian s přívětivým úsměvem. Přikývla jsem a poukázala na balíčky v mé náruči. Lillian se mírně zamračila.

,,Proč jsi brala i šaty Rose? Vždyť víš, že není na panství přítomna." Zeptala se, zatímco se již spolu s lady Harriet rozešla ke kočáru. Trochu jsem se zarazila nad tonem jejího hlasu, stejně jako nad způsobem, jakým to řekla. Není na panství přítomna. Jako bych si jen vyjela na několika denní výlet a ne zmizela a byla již měsíc nezvěstná.

Nejspíše si to nechce připustit. Napadlo mě, když jsem vstupovala do kočáru. Pravděpodobně stále věří, že se co nejdříve objevím. Z toho uvědomění mě píchlo u srdce. Ať už jsem se k Lilllian chovala jakkoli. Ať už jsem na ni měla jakýkoli názor. Stále jsem ji měla ráda, jako svou mladší sestru. A nyní mě začínalo užírat, že jsem jí to nedávala najevo již předtím. Že jsem pro ni nebyla dobrou starší sestrou, jakou by si zasloužila. 

,,Myslela jsem, že by si je lady Rosemary chtěla vyzkoušet, až se vrátí." přistoupila jsem na její marnou víru, že se někdy na panství objevím. I když jsem si v ten moment přála, aby se tak stalo.