Sotva jsem přišla na dohled bráně chránící panství, zarazila jsem se. Přemýšlela jsem, jak se dostanu skrz stráže, kteří by na mě jistě měli spoustu otázek. Ostatně, vypadala jsem celkem podezřele. Počínaje mým zvláštním vzhledem, konče mou náhlou přítomností.

K mému štěstí zrovna kolem mě procházelo služebnictvo nesoucí zásoby jídla na panství.
Nenápadně jsem se k nim tedy přidala a prošla s nimi okolo stráží, které byly za obrané kontrolou zboží, takže si nevšimly skrčené osoby zabalené v plášti, upírající pohled k zemi a zvolna kráčející za skupinkou služebnictva.

Když jsem se bezpečně dostala na nádvoří, oddělila jsem se od skupinky mířící pravděpodobně do kuchyně či spižírny a vydala se do hlavní části panství.

,,Stůj! Kdo jsi? A co tady pohledáváš?" zarazil mě přísný hlas, zrovna ve chvíli, kdy jsem procházela postranní chodbou pro personál. Zarazila jsem se a pomalu se otočila.

Uviděla jsem vysokého, statného muže v oblečení služebnictva, jak stojí s rukama v bok pár kroků ode mě a upírá na mě naštvaný pohled. Podle postoje i nepropustného výrazu jsem odhadla, že se jedná o některého z hlavních pracovníku panství.

,,Jsem Mary a ráda bych se ucházela o místo služebné." pronesla jsem ostýchavým hlasem, přestože uvnitř jsem vřela vzteky. Trochu jsem se zarazila, když jsem zaslechla svůj hlas, který byl pod nasazenou maskou značně zkreslen.

Když změna, tak úplná. Napadlo mě trpce.

Muž se pohrdavě pousmál. ,,No dobrá, Mary. K tvému štěstí by se nám nyní nějaké služebnictvo navíc hodilo," pronesl s úšklebkem, avšak v jeho očích se žádné pobavení neodráželo. ,,Pro začátek se můžeš zaučit v prádelně. Tady po chodbě dvacet kroků a poté zahneš doleva, kde povedou schody dolů do prádelny." pokračoval pohrdavým hlasem.

Kdyby jen věděl, kdo doopravdy jsem, tak důležitě by se netvářil. Pomyslela jsem si naštvaně a vydala se směrem, který mi ukázal.

Cestou jsem se podivila, že se muž neptal na mou masku. Po větším zamyšlení mi došlo, že jsem po celou dobu rozhovoru nevědomky skláněla hlavu a upírala pohled k podlaze, aby mě nemohl vidět do tváře. Nebo spíš na to, co ji zakrývá. Napadlo mě s bolestným bodnutím. Nyní mě také došel důvod mužova pohrdavého tónu i nadřazeného chování. Myslel si, že z něj mám strach.

To sotva. Pomyslela jsem si popuzeně a otevřela velké dřevěné dveře, za kterými by se, podle instrukcí, měla nacházet prádelna.

A opravdu. Sotva jsem vzala za velkou, železnou kliku, objevila se přede mnou rozhlehlá místnost, plná čilého ruchu a pilné práce. Ve velkých dřevěných kádích postavených na vysokých stolech, praly služebné prádlo, zatímco ho na druhé straně místnosti jiné sušily a skládaly do připravených košů.

Zaraženě jsem na to hleděla. V této části panství jsem ještě nikdy nebyla, neměla jsem k tomu ani žádný důvod.

Tedy, až doposud. Napadlo mě a váhavě jsem vstoupila do toho čilého shonu, který mě najednou obejmul, jako přikrývka. Snažila jsem se marně zorientovat v tom shluku neznámých tváří a hlasů, které kolem mě proudily v náhlém víru. Překvapilo mě, jak se to tady liší od v celku poklidných horních pater, ve kterých jsem doposud pobývala a na které jsem byla zvyklá.

,,Jak to, že nepracuješ? Okamžitě jdi ke škopku a začni prát krajku!" rozlehl se znenadání prádelnou přísný hlas. Zprvu jsem ho ani nevzala na vědomí v domnění, že mluví na někoho jiného. Jakmile jsem však spatřila vysokou, a očividně naštvanou ženu mířící přímo ke mě, došlo mi, že můj dojem byl mylný.

Pomalu jsem se k ní otočila a čelila tak jejímu rozzuřenému pohledu. To tady nepotkám nikoho milého? Napadlo mě rozmrzele.

,,Tak bude to? Nebo tu hodláš stát jako solný sloup ještě chvíli a pokoušet tak mou trpělivost! A jak je možné, že nemáš náležitý oděv!" pokračovala ve svém naštvaném kázání a prudce u toho gestikulovala rukama, jakoby řídila celý orchestr.

Už jsem se nadechovala k pádné odpovědi, když se v tu za ženinými zády ozval smích.

Prudce se otočila a zřejmě naštvaná, že někdo takhle podráží její domnělou autoritu se na dotyčnou důrazně zamračila.

Nenápadně jsem se naklonila přes její rameno, abych viděla, kdo má takovou odvahu se smát zřejmé nadřízené. Zahlédla jsem však pouze vršek černých vlasů stažených do smotaného drdolu, jelikož se daná osoba nacházela dobrých dvacet kroků ode mě a byla částečně skryta za škopkem.

,,Promiňte, paní Kallen," ozvala se dívka a trochu vystoupila ze svého úkrytu. ,,ale myslím si, že by bylo lepší, abych tady..." věnovala mi tázavý pohled s očekáváním sdělení mého jména.

Mírně jsem se zamračila. Přestože jsem ji pořádně neviděla, zdál se mi dívčin hlas i její zatím neúplný vzhled značně povědomý, dokonce známý.

,,Mary." pronesla jsem s co největším klidem.

Dívka přikývla a pokračovala. ,,Mary provedla a ukázala jí co a jak. Nebylo by to snad lepší?"

Žena se podívala nejdříve na mě a poté na černovlásku. Chvíli bylo ticho, jak očividně přemýšlela, jestli má dát na její slova. Následně neochotně přikývla.

,,Dobrá," svolila. ,,Ale ať máš udělanou všechnu svou práci!"

Černovláska rozzářeně přikývla. ,,Ano, paní."

Než jsem se nadála, popadla mě za ruku a táhla mezi stoly s prádlem.

Zmateně jsem se na ni podívala. Tentokrát se mi všechny její rysy jevily lépe než před chvílí. Její jiskrné hnědé oči a černé vlasy svázané do pevného uzlu na temeni mi jen potvrdily mou předešlou domněnku. Překvapeně jsem zjistila, že se jedná o mou předešlou služebnou, kterou jsem nedávno propustila ze svých služeb. Marně jsem se snažila vybavit její jméno, které mi však nepřicházelo na mysl.

Služebná, snad jako by postřehla můj nejistý pohled, se zastavila před jedním z pracovních stolů se škopky a s úsměvem se na mě otočila.

,,Promiň. Mohla bych se taky představit, když už znám tvé jméno. Jsem Zita," nabídla mi ruku.

Zaraženě jsem na ni hleděla. Takovou jsem ji neznala. V mé přítomnosti bývala většinou obezřetná a nejistá.

Což mě ani neudivuje. Pomyslela jsem si a nabízenou ruku neochotně přijala.

,,Ráda tě poznávám." pronesla jsem s pohrdavým úšklebkem, který však nebyl pod maskou k postřehnutí. 

Můj hraný zájem však ve chvíli pohasl, když jsem si všimla pár jizviček na Zitině tváři.

Ty tam má kvůli mně. Napadlo mě a bezděčně jsem odvrátila pohled.

Také jsem si vybavila ten den, kdy jsem se k ní zachovala nepřístojně a způsobila jí tak tuto nepříjemnou, trvalou připomínku.

~~~~~~~~~~

Seděla jsem před svým toaletním stolkem a nechala si Zitou rozpouštět složitý účes, který mě toho rána pracně zapletla.

Zrovna jsem se vrátila z čajového dýchánku, který se u nás tradičně pořádal vždy poslední den v měsíci a na který byly zvány vážené dámy z okruhu naší společnosti. Přestože jsem se ve dvorních intrikách vyžívala, vždy mě tyto schůze značně vyčerpaly. Zkuste si sedět několik hodin u šálku čaje s někým, kdo nemá naprosto žádnou soudnost a bezostyšně mluví o všem, co se naskytne. Z těchto řečí jsem se poté musela vyvléct zdvořilou omluvou, jelikož jsem mívala dojem, že kdybych tam setrvala ještě o malou chvíli déle, neudržela bych se a dala tak těm dvorním drbnám skvělou příležitost pro příští pomluvy.

A tak jsem se raději odebrala do svých komnat, kde jsem si v naději, že se uklidním, vzala vyšívání.

Bohužel mě tentokrát jejich řeči vyvedly z míry tak, že jsem v sobě dusila vztek, který jen čekal na příležitost, aby mohl vyjít na světlo. A tu dostal zrovna ve chvíli, kdy mě Zita nedopatřením škrábla zdobenou sponou, kterou zrovna opatrně vyplétala z mích pramenů. Ihned se mi začala chvatně omlouvat, avšak už bylo pozdě.

Prudce jsem se k ní otočila a s rozzuřeným výrazem napřáhla ruku k její tváři na kterou bohužel krom mé dlaně, dopadla i jehla, kterou jsem stále svírala.

Zita bolestně zasykla a přitiskla si ruku na ránu, ze které zvolna skapávaly kapky krve. Upřela na mě bázlivý pohled a o krok ustoupila.

,,Nemůžeš dávat pozor?!" zasyčela jsem rozzuřeně. Zita omluvně sklonila hlavu.

,,Promiňte, madam. Už se to nestane."

,,To bych ti radila," sykla jsem a přemístila svůj pohled před sebe, aby mi mohla roztřesenými prsty konečně rozpustit účes.

~~~~~~~~~~

,,Mary? Jsi v pořádku?" vytrhl mě ze vzpomínky Zitin starostlivý hlas. Trochu jsem sebou trhla, zmateně se na ni podívala a mlčky přikývla. Připadalo mi, jako by se ve mě usídlil nepříjemný pocit z toho dne. Jakobych ještě pociťovala rozladění a zlost na všechny ty dámy i na Zitu samotnou.

,,Můžu se tě na něco zeptat?" otázala se Zita a vzala z vedlejšího stolu látku, kterou začala opatrně prát ve škopku. Zkryla jsem veškerou nevoli, která se ve mě po jejím dotazu nahromadila a  přikývla na souhlas. Koutkem oka jsem zpozorovala její ruce, jak opatrně mnou krajku ve vodě.
,,Proč máš tu masku?"

Už jsem se nadechovala, ale než jsem stačila odpovědět, ozval se nad námi zběsilý dupot nohou. Velmi jsem se nad tím podivila, jelikož jsme se nacházely dobré tři patra pod přízemím.

,,Co se děje?" zeptala jsem se zmateně, přestože jsem měla mírné tušení, které se vzápětí potvrdilo.

,,Lady Rosemary zmizela!" vyhrkla pradlena, která před malou chvílí vešla do dveří procházela kolem nás, takže zaslechla mou otázku. ,,Všichni ji hledají."