,,Jak to, že je nemáte!" zakřičela jsem vzteky bez sebe na návrhářku, která mi měla nachystat šaty na plánovaný bál, jenž se na našem panství konal každoročně a vždy to byla veliká událost.

,,Odpustťe lady, ale nemáme k dispozici tu látku, kterou jste nám zadala." omlouvala se a zoufale se snažila vyhnout mému rozzuřenému pohledu.

,,Tak to bych vám radila, abyste ji okamžitě sehnala, jinak se můžete s mým zájmem o váš salon rozloučit." zasyčela jsem varovně a vrhla na ni významný pohled. ,,Je vám to jasné?"

Návrhářka znatelně zbledla a chvatně přikývla.

,,Ano, lady. Jistě. Zařídím, aby zde byla co nejdříve. A samozřejmě Vám z ní ihned ušijeme šaty podle Vašich instrukcí."

,,No jen aby." pronesla jsem pomalu a otočila se k odchodu.

Měla jsem vztek. Salon madam Grandie se nacházel půl dne cesty od našeho panství.

I přesto, že to je taková dálka, jsem byla ochotna tam jet, kvůli skvělé pověsti a úžasným výsledkům.

Tedy, až do dnes. Pomyslela jsem si a vzala za zdobenou, tepanou kliku vstupních dveří.

Než jsem ji však stihla stisknout, dveře se otevřely a dovnitř vstoupil muž ve středních letech. Zřejmě nějaký obchodník. Usoudila jsem podle nevkusného, fialového fraku, z jehož kapsy vykukovaly zlaté hodinky.

Jakmile mě spatřil, zarazil se uprostřed kroku a zůstal na mě ohromeně hledět. Nic jsem si z toho nedělala. Byla jsem zvyklá, že se mnozí muži v mé přítomnosti chovali jako smyslů zbavení a mohli na mě oči nechat.

Povytáhla jsem obočí a věnovala mu významný pohled.

Muž se po chvíli dostal z transu, ustoupil a podržel mi dveře.

,,Prosím, krásná dámo." věnoval mi zářivý úsměv, který jsem přehlédla a bez jediného slova prošla kolem něj.

Vždy tak v mé přítomnosti reagovali.

Za to mohla má nesmírná krása, kterou jsem se pyšnila už od narození.

Důsledek toho poté bylo, že mnohé dámy žárlily a muži se na mě nemohli vynadívat.

Jakmile jsem vyšla na ulici, začala jsem se porozhlížet po mé služebné, která na mě podle rozkazu měla čekat v blízkosti salonu.

Zahlédla jsem ji, jak ke mě rychle kráčí a upírá pohled k zemi.

,,Kde jsi?" vyjela jsem na ni, sotva se ke mě přiblížila.

,,Omlouvám se, madam. Nevšimla jsem si, že jste již vyšla. " zamumlala omluvu a i nadále se dívala ke svým botám. Vrhla jsem na ni rozzuřený pohled. ,,Dívej se mi do očí, když se mnou mluvíš." sykla jsem.

Služebná na mou výzvu reagovala váhavým pozvednutím zraku. Naštvaně jsem si povzdychla.

,,Běž oznámit kočímu, že za chvíli vyjedeme. Ať přistaví kočár."

,,Jistě madam. A Vaše šaty..?" tázavě se podívala k salonu.

,,Žádné jsem si nevybrala. Běž spravit kočího." poručila jsem podrážděně a služebná se rychle odebrala ke kočáru, čekajícímu na konci ulice.

Podrážděně jsem si povzdychla a vydala se dál po cestě.

"Milostslečno, buďte tak laskava a dejte almužnu chudému žebrákovi." Zaslechla jsem najednou zpoza rohu.

Zarazila jsem se uprostřed chůze a pohrdavě se podívala na původce hlasu. V této bohaté části města se žádní žebráci běžně nenacházeli.

O to víc mě pohoršilo, když jsem spatřila starce v otrhaném oblečení, schouleného u kamenné zídky lemující zdobené domy.

"Nic ti nedám chátro špinavá. Nechápu, kde vůbec bereš tu drzost na mě promluvit!" Zasyčela jsem popuzeně a bez dalšího pohledu se od žebráka vzdálila. Stihla jsem však ještě zaslechnout, jak si mumlá: ,, Zlatá tvář, však černé srdce."

Chudák a ještě ke všemu blázen.
Pomyslela jsem si znechuceně.

Přesto jsem se po pár krocích naposledy otočila k místu, kde se nacházel a zarazila se, když jsem tam nikoho nespatřila.

Mám lepší věci na práci, než řešit nějakého pobudu.
Napadlo mě, ve snaze potlačit vzrůstající, nepříjemný pocit, který ve mě zřejmě zanechalo jak žebrákovo náhlé zmizení, tak jeho zvláštní slova.

,,Madam!" ozvala se moje služebná, když ke mně celá udýchaná doběhla. Zamračeně jsem se na ni otočila.

,,Tak?" vyjela jsem na ni, sotva zastavila dva kroky přede mnou. Její nervózní pohled mi naznačoval, že pro mě nemá dobré zprávy.

,,Víte, má paní..." začala nejistě, ale já ji okamžitě přerušila.

,,Mluv! Proč sem nejede kočár, jak bylo domluveno?!" služebná, očividně ještě více rozrušená mým přísným hlasem se mírně ošila.

,,Je porouchaný. Zlomilo se mu kolo těsně po příjezdu sem a neopraví jej dříve než ráno."

Zlostně jsem si ji přeměřila pohledem.

,,Dobrá tedy," promluvila jsem po chvíli otráveným hlasem. ,,zamluv mi ten nejdražší pokoj v místním hostinci. A objednej i večeři. Ráda bych se najedla." oznámila jsem, když můj pohled padl na zvolna se šeřící oblohu.

Služebná horlivě přikyvovala a zjevně nadšená, že může alespoň na chvíli opustit mou přítomnost, se vydala splnit můj rozkaz.

Když jsme o chvíli později prošly velkými dveřmi, panovala v hostinci poklidná atmosféra, kterou podtrhovala veselá hudba, znějící díky kapele hrající v rohu oblíbené a známé písně.

Trochu jsem se ošila nad její intonací a mé uši navyklé klidné melodii klasických skladeb postupně zaléhaly nad ostrým hukotem lesního rohu.

Zahlédla jsem, jak se služebná vydala k výčepu a zapředla rozhovor s hostinskou. Ladně jsem k nim přešla, zrovna v momentě, kdy služebná platila.

,,Večeře bude za okamžik, milosti." Otočila se na mě. Ledabyle jsem přikývla.

,,Přines mi ji do pokoje." přikázala jsem příkře a vydala se po dřevěných schodech nahoru do obytné části.

Pomalu jsem otevřela dveře, nacházející se na konci chodby a zarazila se nad vzezřením místnosti.

Na úzké dřevěné posteli byly přehozené pletené přikrývky se vzorem květů, které vypadaly zašle vinou vrstvou prachu, která na ní ležela.
Velká skříň v rohu nevypadala, že by v sobě ukrývala nějaké oblečení.
Zrcadlo visící nad cínovým umyvadlem v rohu dávalo najevo, že tohle je jeden z lepších pokojů, stejně jako omšelé závěsy na okně.

Smířeně jsem si povzdychla a usadila se na postel, jejíž měkkost mě vzhledem ke stavu okolního nábytku překvapila.

,,Proč se mě musí dneska všechno kazit!" posteskla jsem si nahlas a vyhlédla z okna.

Moje dosavadní útočiště poskytovalo výhled na loučemi osvícenou ulici bohatých domů.

Můj pohled opět takřka bezděčně zaletěl k okrajové zídce. Hledala jsem očima toho prapodivného žebráka, ale byl tam jen prodlužující se stín, jak slunce klesalo k obzoru.

Proč po něm od toho divného rozhovoru tak pátrám? Vždyt' mě vůbec nemusí zajímat!

Pomyslela jsem si naštvaně. Jenže stejně jako po těsném zmizení toho tajemného starce, se mě i teď zmocnil nepříjemný pocit, že ta zmatená slova měla skrytý význam, ale pro mě důležitý.

,,Zajímavý výhled. Není- liž pravda?" rozlehl se pokojem znenadání neznámý hlas.

Prudce jsem sebou trhla a otočila se k místu, odkud se slova nezvaného návštěvníka ozvala.

Celkem mě vyděsil fakt, že jsem neslyšela žádné kroky, natož otevření dveří.

Můj pohled padl na mladého, vcelku pohledného muže v obyčejném bílém oblečení, jak se ležérně opírá o veřeje a upírá na mě své nebesky modré oči.

,,Nemyslím si. Znám i lepší." pronesla jsem kousavě a podívala se na něj s významně povytaženým obočím, naznačujíc němou otázku.

Neznámý se na mě chvíli díval nechápavým pohledem a poté v náhlém prozření mírně sklonil hlavu v omluvě.

,,Jistě. Jsem to ale nezdvořilý, promiňte, lady. Jsem anděl Strážný, i když mnozí lidé mě nazývají různě. Boží posel, vyslanec z nebe, osud... Tak jako tak, jsem prostředník spravedlnosti." pronesl s naprostým klidem.

,,A co zde chceš, Boží posle?" zeptala jsem se znatelně opovržlivým hlasem a upřela na něj odsuzující pohled.

,,Jak jsem již řekl. Žádám pouze spravedlnost." pronesl věcně, jakoby tím snad omlouval skutečnost, že jen tak vtrhl do mé přítomnosti.

,,A jak to souvisí se mnou?" takřka jsem zasyčela.

Cizinec se na mě jen nezaujatě podíval přes prameny stříbřitých vlasů a bez jakéhokoli náznaku znejistění promluvil.

,,Už nějakou dobu vás sleduji. A vzhledem k posledním událostem jsem se rozhodl, že potřebujete změnit k lepšímu."

Nevěřícně jsem se na něj podívala. Co si to dovoluje?

,,Jak dlouho mě sleduješ?" vloudila se do mého hlasu panika, přestože jsem se snažila působit co nejvyrovnaněji.

Anděl si nad mou reakcí pouze povzdychl a upřeně se na mě zadíval.

,,To pro Vás není podstatné. " pronesl s děsivým klidem. ,,Nyní záleží hlavně na tom, aby jste se stala lepším člověkem. Upřímně, Vaše povrchní chování neprospívá Vašemu okolí a ani Vám."

,,Okamžitě odejdi!" Zakřičela jsem, nyní už plně rozzuřena.

,,Pokud nevíš, jsem lady Rosemary Lindsey Shevon z Leroy a nenechám se urážet někým jako jsi ty. Takže urychleně opusť mou přítomnost!"

Na anděla má slova neměla vůbec žádnou váhu.
Spíše naopak.
Ještě se více přiblížil a upíral na mě intenzivní pohled nebesky modrých očí ve kterých, jakoby se odrážela bouřková mračna.

"Vím moc dobře kdo jste. A právě proto vám nyní udělím dar, který se vám však bude jevit jako prokletí. Zbavím Vás Vaší nesmírné krásy, které si tak vážíte. Protože jen když se přestane zaměřovat na to, co je na povrchu, lépe vynikne vaše pravé já.
Já, které jste tak dlouho před mnohými skrývala, až jste na něj i vy sama dočista zapomněla.
Takže bych Vám radil, abyste se přestala bránit tomu, co dle osudu stejně přijde." pronesl s naprostou jistotou.

Rezolutně jsem nad jeho slovy zavrtěla hlavou a nenápadně se rozhlédla.

Je tohle snad nějaký zlý sen? Nebo se má mysl ze vzteku naprosto pomátla a vytvořila tady toho divného anděla?

Ať už to bylo jakkoli, nemohla jsem tomu uvěřit. Nechtěla jsem tomu uvěřit.

,,Nestojím o tvou pomoc." sykla jsem a bezděčně se od něj odtáhla.

,,Nyní možná ne. Později mi však poděkujete." oznámil mi s jistotou a přistoupil ještě o krok, takže se nacházel těsně u mě.

Zlostně jsem se na něj podívala.

,,O tom silně pochybuji!" Zasyčela jsem a pozorně sledovala každý jeho pohyb.

Anděl mi jemně položil ruku na tvář a zavřel oči.

,,Ať tato duše pozná světlo." pronesl tiše.

Chtěla jsem ucuknout, ale jakoby mě u něj držela nějaká nadpřirozená síla.

Náhle se prudce zvedl vítr a s rachotem otevřel okenice.
Rychle se prohnal kolem mě, až se mi slzami zamlžil zrak a já z anděla viděla jen mizící siluetu.

Po chvíli vítr ustal a já se mohla pořádně rozhlédnout.

Místnost byla prázdná.

Anděl se v ní již nenacházel.

Zhluboka jsem vydechla, jenže se mi okamžitě vybavila andělova slova.

Roztřeseně jsem se tedy otočila k zrcadlu a zůstala stát jako přimražená.

Tohle jsem nebyla já.