Zničeně jsem se dívala na místo, kde se ještě před chvílí nacházel. Nyní tam byly jen prodlužující se stíny. Jakoby se to nikdy nestalo. Jako bych právě neztratila

Vydala jsem se ven ze salonku, jehož prostor, jakoby mě dusil.

Když jsem vyšla na chodbu, zarazila jsem se, když jsem zaznamenala svůj odraz v zrcadle. Zároveň jsem tak pochopila jeho poslední slova.

Dlouhé vlasy byly stejně hebké a zářivé jako předtím. Jejich bílou barvu nahradila předešlá blond. Stejně tak má celá tvář opět byla hladká a krásná. Až na jedinou jizvičku, která se mi táhla od levého koutku oka.
Škraboška, pozůstatek z masky se rozpadla úplně. Byla jsem opět Rose. Konečně se zlomilo prokletí.

Vyšla jsem směrem ke své staré komnatě, kde jsem si oblékla jednodušší světle modré šaty. Nechtěla jsem po svém náhlém objevení odpovídat na více otázek, než na kolik bude nutné. A věděla jsem, že přinejmenším jedna by přibyla, kdybych se tam objevila ve fialových šatech, které před pár hodinami věnovala Lillian své komorné.

Převlečena do modrých šatů a dřívější tváří jsem kráčela k tanečnímu sálu, kde probíhala svatební oslava.

Přede dveřmi jsem se zhluboka nadechla. Napadlo mě, jak na mě vlastně budou reagovat? Nevěděli, že jsem se změnila. Neměli ani tušení o tom, že už nejsem ta panovačná lady, která všemi opovrhovala. Zdráhala jsem se vejít. Nechtěla jsem zažít Lillianinu odtažitost, Andreowu lhostejnost, princezninu nenávist a Zitin strach. Jelikož to by nejspíše pociťovali, kdybych se tam takhle objevila.

Ne, půjdu tam. Musím. Poručila jsem si v duchu a zároveň s touto myšlenkou stiskla kliku.

Celý sál ztichl, sotva jsem se objevila na schodišti. Nemálo lidí na mě nevěřícně hleděli.

Opatrně jsem sestoupila dolů. Než jsem se stihla více rozkoukat, zaslechla jsem sestřino nadšené zvolání: ,,Rose!"

Lillian ke mě běžela plným sálem. O chvíli později mě už držela v objetí.

,,Rose! Jsi tady! Jsem tak šťastná!" Vzlykala mi na rameni. Zavřela jsem oči, abych zadržela vlastní slzy dojetí a objala ji nazpátek.

Když jsem poté zvedla pohled, setkala jsem se s nevěřícným výrazem Andrewa. Pomalu jsem k němu přešla.

,,Ale, jak to je možné. Vždyť jsi byla nezvěstná. Zmizela jsi..." koktal zaskočen mým nenadálým navrácením. Trochu jsem se nad jeho zaskočením pousmála.

,,Ale jsem zpět. A chci ti říct, že mi nevadí, že si bereš Lillian. Vlastně, vám to přeju."

Poté jsem se otočila na rodiče. Otec měl na tváři nevěřícný, ale šťastný výraz.

,,Rose. Holčičko moje, jsem tak rád, že jsi v pořádku," promluvil dojatě a objal mě.

,,Taky tě ráda vidím, otče," zašeptala jsem hlasem plným pláče. Pohlédla jsem na matku, která mě s úsměvem pohladila po tváři.
,,Chyběla jsi nám," pronesla.

Podívala jsem se na Zitu, která se ihned sklonila do pukrlete. V jejích očích se jevily obavy spojené se strachem. To mě bodlo u srdce. Nechtěla jsem, aby se mě bála. A byla jsem na sebe naštvaná, že jsem jí k tomu kdy zadala důvod.

,,Zito, chci se ti omluvit. Byla jsem hrozná nadřízená. Slibuji, že se k tobě budu chovat mnohem, mnohem lépe. Odpustíš mi mé příšerné chování?" s napjetím jsem očekávala její odpověď.

Zita ke mě zvedla své hnědé oči, v tom okamžiku plné překvapení.

,, Znamená to tedy, že se budu moci vrátit do vašich služeb?" Zeptala se s nadějí v hlase.

Pousmála jsem se a přikývla.

,,Ano. Byla chyba tě vyhodit. Lepší komornou jsem si nemohla ani přát. Nevážila jsem si dostatečně všeho, co jsi pro mě dělala. Děkuji ti za to." pronesla jsem s úsměvem.

Zita se sklonila do hlubokého pukrlete.
,,Děkuji Vám mnohokrát, madam. Slibuji, že vás nezklamu."

,,Nezklamala jsi mě ani předtím," řekla jsem rozhodně a podívala se na princeznu, která ke mě kráčela.

,,Lady Rosemary. Jaké překvapení, že jste se zde objevila," pronesla s mírným úsměvem na rtech. V jejím hlase jsem dobře slyšela potlačený sarkasmus a ironii. Přesto jsem si toho nevšímala. Už jsem nechtěla dál mezi námi vést válku. Princezna měla vlastní život a já zase svůj. Proč bychom měly stále řešit něco, co se událo již dávno v minulosti?

,,To ano, Vaše královská výsosti. Chtěla jsem všechny překvapit." Řekla jsem naprosto nezištně a mile se na princeznu usmála. Ta se na mě zadívala se zjevným překvapením. Nejspíše postřehla, že s ní již nebojuji.

A to je dobře. Už bojovat nechci, pomyslela jsem si.

,,Rose! Pojď tančit!" zavolala Lillian nadšeně a než jsem se nadála, táhla mě do středu sálu ke společnému tanci. Nechala jsem se ztrhnout všeobecným veselým a byla jsem ráda, že jsem s těma, které jsem celou dobu postrádala, přestože jsem byla přímo u nich. Užívala jsem si, že jsem to opět já.