Od doby, co jsem se poprvé objevila v prádelně, uběhl již týden, během něhož jsem se naučila prát a žehlit snad všechny druhy látek, co se na panství daly najít. Kromě toho jsem si zvykla, že to tentokrát nejsem já, která udílí rozkazy ostatním a že je sama musím, i když s nelibostí, plnit.

Tyto rozkazy však bývaly proloženy dotazy na můj nezvyklý vzhled. Vždy jsem odpovídala, že masku mám z důvodu nadcházejícího maškarního bálu, na kterém, jak doufám, budu obsluhovat. Všichni mi tuto výmluvu prozatím uvěřili.
Začínala jsem se pomalu obávat, co si budu muset vymyslet, až bál skončí a všichni se budou divit, že ji mám stále na sobě. Doufala jsem, i když nejspíš marně, že si na mou maskou překrytou tvář mezitím všichni zvyknou a už to nebudou řešit.

Také jsem během toho času, měla možnost více poznat Zitu, jelikož jsme většinou pracovaly spolu. Ano, stále jsem vůči ní měla jisté výhrady. Jenže čím více jsem ji poznávala, tím častěji jsem u ní nalézala dobré stránky a pomalu, ale jistě jsem k ní začínala pociťovat náklonnost. Zjistila jsem, že je vlastně milá a přívětivá dívka se smyslem pro humor, ale zároveň jedná s respektem a úctou k těm, kteří si to zasluhují.

Během toho, co jsem si tohle všechno uvědomovala, jsem začala uvažovat nad tím, že bych změnila svůj přístup k lidem, jako je ona. Vybavila jsem si, jak jsem bývala na své služebné krutá a nespravedlivá. Jakoby mi to všechno, co pro mě dělaly, nebylo dost a chtěla jsem ještě víc. Víc podřízenosti, víc úcty, víc loajality. To všechno jsem po nich vyžadovala v plné míře, přestože jsem na to neměla úplné právo. A ony mi to poskytly. Ne ze vstřícnosti či oddanosti. Ale kvůli strachu, který v nich přetrval po mých častých výbuších vzteku.

Najednou jsem k nim pocítila lítost. Obzvláště k Zitě, která u mě vydržela nejdéle a tak musela strpět nejvíce mých rozmarů. Nechtěla jsem raději ani pomyslet, co by udělala, kdyby se dozvěděla, že dívka, se kterou si doposud tak bezstarostně povídala, je ve skutečnosti její bývalá nadřízená, která ji odsuzovala a nesnášela, sotva vkročila do dveří.

Povzdychla jsem si, namočila další kus látky do vody a nechala ji, ať se do ní vsákne spolu s mými myšlenkami, které mě začaly celkem znepokojovat. Přišlo mi, že čím déle jsem zde pobývala, tím více jsem si na tuto podřadnou práci zvykala. Celkem mě udivilo, že to, co se mi prvně zdálo tak namáhavé a naprosto nevhodné jsem teď zvládala se zvláštní odevzdaností.

,,Mary, odnes tohle na zádní část nádvoří a pověs na šňůru."

Vyrušil mě znenadání hlas, který se ozval nečekaně blízko, takže jsem sebou překvapeně trhla. Trochu podrážděně jsem se otočila na hlavní služebnou Kallen, která se mi během tohoto týdne velmi zprotivila. Kdykoli ke mě mluvila, litovala jsem, že se nemůžu na chvíli opět stát lady Rosemary a poslat ji do patřičných mezí. Takhle jsem v sobě musela dusit vztek a tvářit se podřízeně.

,,Jistě, paní." pronesla jsem se zaťatými zuby, převzala si od ní koš s prádlem, který mi podávala a vydala se pryč z prádelny.

Když jsem kráčela chodbou do horních pater, došlo mi, že tohle je poprvé, co jsem opustila podzemní prostory.

Toho bych mohla využít. Napadlo mě a mírně jsem zrychlila. Sotva jsem se dostala do přízemí, nenápadně jsem se rozhlédla. Tohle už bylo panství, jak jsem ho znala. Jakkoli dlouhý čas jsem v prádelně strávila, nemohla si zadat s přízemním prostorem či pro mě mnohem známějšími horními patry, kde se mimo jiné, nacházely i komnaty. Právě tam jsem zamířila. Koš s prádlem jsem zanechala v prvním výklenku, který se naskytl s tím, že si jej vyzvednu později. Nedbala jsem toho, že bych kvůli tomu mohla mít problémy. Na to byla má touha po známém prostředí až příliš velká.

Procházela jsem chodbou a snažila se působit klidně. V předepsaném oblečení podřadného služebnictva složeném z bílé tuniky, sukně, zástěry a šátku, kterým se svázaly vlasy, jsem nevypadala až tak nápadně. Přesto se mi zdálo, jakoby mě někdo sledoval. Opatrně jsem se otočila, abych viděla, jestli mě někdo nepronásleduje. Krom pár stráží seřazených u stěny, jsem nezahlédla nikoho jiného, kdo by mě měl zneklidnit a tak jsem pokračovala v cestě. Následně jsem si ale uvědomila, že se pohled jednoho z nich přeci jen zaměřoval na místo, kde jsem se nacházela. Předstírala jsem, že mě to nijak netrápí. Sotva jsem však došla k ohybu, nenápadně jsem se otočila, abych viděla mého pozorovatele.

V řadě nastoupení strážní u stěny nevypadali nijak podezřele. Když jsem se na ně však zaměřila s větší pečlivostí, vytříbenou z odhadování nespočtu sotva postřehnutelných náznaků během četných rozhovorů se šlechtou, zaznamenala jsem u jednoho z nich nepatrný pohyb hlavy, jak se nenápadně podíval mým směrem.
Téměř okamžitě však pohled stočil opět před sebe, takže jsem zahlédla jen záblesk temně hnědých duhovek, ve kterých se odráželo světlo z paprsků slunce prosvítající okny na vyleštěnou podlahu. Mírně jsem se zamračila a pokračovala v chůzi.

Když jsem se blížila k poschodí s komnatami, zarazila jsem se, když se z jedné místnosti ozvaly hlasy. Což by sice nebylo nic neobvyklého vzhledem k tomu, že zde pobývalo mnoho lidí. Ale tyto hlasy se jevily příliš hlasitě a rázně na to, aby se jednalo o poklidný rozhovor.

Opatrně jsem zabočila do postranního výklenku, ze kterého se hlasy zdály zřetelnější, dokonce natolik, že jsem byla schopna jim porozumět.

,,...že si o ni děláš ještě starost! Měla by jsi být naopak ráda. Konečně tu nějakou dobu nebude a ty budeš mít klid. Řekni mi, kdy se to stalo naposledy?" ozýval se za stěnou domlouvavý hlas, který mi přišel až nebezpečně známý. Strnule jsem se natiskla na stěnu abych lépe slyšela s kým mluví.

,,To nevím. Ale přece o Rosemary nemůžeš mluvit takhle. Je to pořád moje sestra. Co když se jí něco stalo? Třeba se někde ztratila a nemůže najít cestu? Nebo byla unesena. Nebo...možná..."
Tentokrát to byl roztřesený hlas, který jsem poznala okamžitě. Překvapilo mě, že si Lillian dělá takové starosti. Jako sestry jsme na tom nebyly zrovna nejlépe.
Třeba jí ale křivdím. Třeba se o mě opravdu bojí. Napadlo mě.

,,Určitě je naprosto v pořádku. Akorát ji omrzel život jako nedoceněné šlechtičny s tak nízkým postavením u dvora, že k němu není ani zvána. Vždyť víš, že se to už pokoušela změnit. Vždycky mířila výše než ostatní. Jistě si na nás ani nevzpomněla. Myslí jen sama na sebe." Ta ledová opovržlivost, jakou dotyčný právě promluvil, mě probodla srdce, jako vypuštěný šíp. Zároveň však ve mě vzplanula vlna hněvu. Jak se opovažuje tvrdit něco takového? Zhluboka jsem se nadechla, abych zahnala bodavý pocit v hrudi. Bolelo slyšet něco takového. A to ještě od mého potencionálního snoubence.

,,To možná ano, ale nemyslíš si, že kdyby tomu tak bylo, už bychom o ní slyšeli? Nemyslím si, že by se Rosemary zrovna tímhle nepochlubila." tón, jakým Lillian právě mluvila, jsem u ní zaslechla prvně. Byl opovržlivý a smutný zároveň.

,,To je sice pravda. Ale dle mého si chce počkat, až získá u dvora co nejvýhodnější postavení, aby se nad nás mohla o to více povyšovat. Ne, že bych věřil, že se jí to povede." Tak tohle bylo na mě příliš. Jakmile dozněla jeho poslední opovržlivá slova, prudce jsem se otočila a rychle se vydala zpět. Nehodlala jsem tam už setrvat ani o vteřinu déle a poslouchat hádku Andrewa s mou sestrou.

A tak jsem se opět rozešla zpět v naději, že mě nezaznamenali. Úplně jsem před sebou v duchu viděla jeho zelené oči, předtím vždy tak něžné, nyní plné opovržení a vzteku, jak se opírají do jejích váhavých a ustaraných, podobných mým.

Udržovala jsem před sebou ten obraz, ikdyž jsem míjela podezřelého strážného, kterému jsem nyní nevěnovala ani myšlenku, sešla schody a dostala se k výklenku, kde jsem sebrala koš s prádlem, který překvapivě zůstal na místě.

Následně jsem se s ním vydala na nádvoří, kde jsem ho, stále udržující vztek v sobě začala věšet na šňůru a doufala, že během toho alespoň trochu vyprchá zlost, kterou jsem najednou cítila.