Zima mi proudila tělem jako těžký mor, který se mě snažil dostat. Já stála na prahu svých sil v zasněžené krajině mého města. Necítila jsem nic jiného. Jen zimu. Zimu, která byla nekrutější, co jsem kdy za svůj krátký život zažila.

Všude sníh a led. Moje krátké nožičky sotva zvládali zdolávat tu velikou překážku v podobě bílé peřiny všude okolo. Musela jsem dělat velké kroky, které mě velmi unavovali a nutili mé plíce neustále lapat po dechu.

Nemohla jsem se zastavit. Nemohla. Něco mě stále táhlo dál a dál. Myšlenka, která mě přiváděla k tomu, kde mám najít to, co jsem hledala. Nebo spíš toho, koho jsem hledala. Moje kamarádka zmizela.

Měla jsem o ní strach. Nedržela mě za ručičku a nestarala se o mě pořád, to ne. Často beze mě chodila pryč. Možná chtěla, abych byla jednou samostatná, kdybych jí třeba ztratila. To jsem však nemohla dopustit. Ještě jsem nevěděla, jak přežít. Záleželo mi na ní. A ona byla pryč už příliš dlouho dobu.

Nezažila jsem to, že bych jí nenašla takhle dlouho. Vlastně jsem jí od včerejška neviděla. A my se vídali každou noc. A tenhle svět byl nebezpečný, jak jsem ve velmi útlém věku zjistila. V tomhle světě se jí snadno mohlo něco stát.

Znala jsem jí snad odjakživa. Možná v úplně malém věku jsem jí ještě neznala. To jsem neuměla nic. A ona mě naučila pořádně mluvit. Dokonce i číst a psát. A pomáhala mi přežít. Byla jsem na ní prakticky závislá. Do té doby na hodných prodavačích. Poté na ní.

Prodavačům se mnou ubyla starost navíc, kterou jsem já byla. Ubylo jim to, že mi dávali potraviny se slevou, abych vůbec z nakradenými penězi už v drobném věku přežila. Krást mě naučili oni. Ještě jsem neuměla ani moc slov. A už jsem kradla. A nikdo mě nikdy z ničeho nepodezíral.

Když jsem však potkala mojí drahou Izabelu, vše se změnilo. Ona mi pomáhala lovit. Většinu mých večeří tvořili mývalové s nakradenými bramborami. Obojí jsme pekli nad ohněm, což byl v zimě docela problém, ale vždy jsme si nějak poradili.

Vzpomínala jsem, jak jsme tenkrát odtrhávali mech a rozdělávali na jeho druhé straně oheň. Pečení trvalo vždy déle, ale dočkali jsme se. To mě naučila ona. A byl to moc dobrý trik.

Velmi to klouzalo. Když už jsem se dostala někam na cestu, kde jsem neměla sníh nad kolena, tak jsem měla co dělat, abych se vůbec udržela na nohách.

Sníh, co na mě dopadal byl jako jehly. Jehly, co se do mě zabodávaly a způsobovaly mi větší a větší bolest. Ano, mohla jsem vycházet ve dne. A zažít menší zimu. Já se však bála. Zvyklá na noc jsem se bála dne.

Trochu jsem se bála. Bála, že jí nenajdu. Nebo že mě někdo zabije. Teď, když jsem jí neměla u sebe. Teď, když jsem byla snadnou kořistí prakticky pro kohokoliv. I pro starší dítě, které by mě bralo jako konkurenci.

Nevzdávala jsem se však a i přes strach šla dál. Ano. Skutečně jsem riskovala. Mohla jsem zalézt někam do tepla a zůstat tam. Ale Iz mohlo hrozit nebezpečí. Mohla někde zakopnout a udělat si něco s kotníkem. Nebo někde sedět s vážným zraněním. Chtěla jsem jí pomoct.

Slyšela jsem stále její hlas... „Vše bude v pořádku, Em. Nic se neděje. Bude to dobré," utěšovala mě pokaždé, když jsem měla strach. A to jsem si říkala i v ru chvíli. Vše bude dobré.

Kdyby se jí něco stalo, mohla jsem jí vzít k sobě a vše jí oplatit. Mohla jsem jí zachránit život. Tak, jako ona mně. Tak, jak by to nikdo jiný nedokázal. Svět se dělil na silnější a slabší. Ne na hodné a zlé, protože se každý staral jen sám o sebe. Jen ona byla hodná. A zároveň silná.

Rozhodla jsem se jít na jedno z míst, které znala. Les. Tam často chodila. A znala jsem přesně to místo. Trochu vzdálenější, ale byla jsem ochotná to najít. Nedalo se dělat nic jiného. Maximálně ztratím spoustu energie navíc. Musela jsem jí ale najít.

Jakmile jsem vešla do lesa, měla jsem pocit, jakoby mě sníh od nohou požíral zaživa. Neskutečně mě štípal každý jeden krok, který jsem udělala. Neskutečně mě bolel každý pohyb.

Obří sněhová peřina mě neustále brzdila a já cítila, jak slábnu. Nemohla jsem to však vzdát. Ačkoliv mi bílá pokrývka sahala skoro až po kyčle, nějakým způsobem jsem se nutila zvedat nohy a odhazovat si sníh z cesty.

Levá, pravá, levá, pravá, opakovala jsem si v hlavě a i přes pálení svalů odmítala zastavit. To bylo to poslední, nad čím jsem Přemýšlela. Otočit se a jít zpátky. Ne. Musela jsem jí najít. Musela. Za každou cenu.

I kdyby byla dále cesta sebetěžší, musela jsem jí pro její život zvládnout ujít. I Kdybych jí nenašla, stejně by to stálo za to. Stálo by za to to zkusit. A nemít do konce života výčitky z toho, že jsem to nezkusila. Musela jsem zkusit všechno.

Vítr, který náhle zafoukal, mi nahnal hromadu sněhu do očí, čímž mi zrovna nepomohl. Kvůli ledovému větru se mi udělala ještě větší zima. A ještě k tomu jsem neviděla.

Vyjekla jsem leknutím, když mi velká hromada sněhu spadla za krk. Muselo to spadnout odněkud ze stromu. Z nějaké větve, která neustála nápor větru.

Šla jsem ještě dlouho v těchto podmínkách. Sníh v očích, za krkem i pod nohami. Nemožnost vůbec chodit, vidět a pocit hrozné zimy. To jsem byla ochotna podstoupit.

Brzo přestal vítr tolik foukat a mně se alespoň malinko ulevilo. Ale ne na dlouho. Zastavila jsem se na místě a stála jako opařená. Stála nad nehybným, už celkem zasněženým tělem mé kamarádky.

To byla Iz. Poznala jsem jí podle jejího vlastně jediného teplého oblečení, co měla. Duhově barevná, potrhaná bunda. Teplé černé kalhoty a její růžové sněhule. Něco, čím byla tolik známá... A teď byla mrtvá.

Nedokázala jsem udržet slzy na místě. Nemohla. Tekly mi po tvářích, dokud tam nezamrzli a nezpůsobili mi ještě větší zimu.

To museli být gangy. Určitě čelist. Nebo někdo od něj. Jiná možnost nebyla. Zabili mojí největší oporu. A teď... Půjdou po mně.

Cukla jsem sebou a zmateně se rozhlížela. Sluneční paprsky pronikaly skrze rozmlácená okna do budovy, v níž jsem spala. Pálily mě do očí a způsobovaly, že jsem najednou cítila neskutečné horko.

Měla jsem pocit, jako bych se najednou opékala zaživa. Spát v tom jsem si zvykla. Ale normálně žít ne. Dobrý důvod, proč jsem nikdy nevycházela ven. Nechtěla jsem se upéct.

Díry v polorozpadlé budově mi ale celkem ztěžovali mé denní přežívání. Ztěžovali mi si v klidu sedět na teplých dekách a při tom se necítit, jako bych se opékala na ohni.

Zavařovalo mi mozek a bylo pro mě těžké si uvědomit, co se vlastně stalo. Uvědomit, proč mi srdce tlouklo jako o život. A proč jsem se cítila, jako bych měla brzy strachy vypotit duši.

Moje srdce, jakoby se snažilo otéct, tlouklo rychlými údery a nehodlalo se jen tak zastavit. Bum, bum. Bum, bum. Cítila jsem tlak na mém hrudníku a zároveň slabě slyšela tlukot srdce. Bum, bum.

Jakoby se tento sval, jak mě Luke naučil, cítil moc stísněný a chtěl více místa. Situaci ani nepomáhalo, že se můj hrudník vlivem většího dýchání rozšiřoval víc, než obvykle. Možná to bylo tím, že se hodně rychle zase zúžil.

Zdál se mi sen. Jenom sen. Přesto však mnoho znamenal. Mnoho věcí, které jsem si nechtěla vůbec připustit. Které jsem dávno vypustila z hlavy. Které jsem si nechtěla pamatovat.

Věděla jsem moc dobře, o čem byl. Já sama jsem přesně tohle zažila. A často se mi noční můry zdály. Často jsem to prožívala znovu. Ale poslední dobou se to nedělo tak často. Za poslední rok vůbec.

Už jsem myslela, že se mi povedlo vyprostit z hlavy úplně všechno. A ono ne. Ono se objevilo něco, co mi to opět připomnělo. Noční můry se mi vrátili. Noční můry, kterých jsem myslela, že jsem se zbavila.

Snažila jsem se to co nejrychleji vyprostit z hlavy. Už po probuzení jsem si nepamatovala celý sen. Už po probuzení jsem si vybavovala pouze mrtvé tělo dívky... A všude sníh. Nic jiného. Pouze tyhle dvě souvislosti.

Zažila jsem už krutou zimu. Zažila jsem i dobu, kdy mi zemřela kamarádka. Ale ne oboje najednou. A nechtěla jsem mít tyhle dvě kruté myšlenky spojené do konce života. Nechtěla jsem nad tím vůbec přemýšlet.

Velkou část jsem zapomněla. I tu, co bych zapomenout neměla. Uměla jsem číst i psát. A logicky i mluvit. Rozdělávání ohně v mé hlavě taktéž zůstalo. Ale lov, ten už ne. Možná jsem se neměla tolik rozmazlovat, když jsem nakupovala ve stáncích. A zcela vše zapomněla.

Její smrtí... Se svět hodně změnil. Zdála se jako obyčejná holka. A také v mnoha ohledech byla. Pouze další podvyživené dítě, které nějakým způsobem dlouhodobě přežívalo... Ale ona změnila svět. Protože vymizeli ti, co mysleli i na druhé.

Já myslela také především na sebe. A všichni také. Myslela jsem dříve i na někoho jiného, ovšem pouze na ní. Její smrtí i to zmizelo. A já byla obyčejným člověkem bez soucitu. Bez přemýšlení nad druhými.

Kdo tuhle myšlenku hodně vyvracel, byl Luke. Ten nejspíš myslel i na druhé. Určitě myslel i na druhé. Mohl to na tomhle světě klidně zabalit. Přesto dělal vše pro dobro gangu. Přesto se snažil shánět potravu i ošetřovat. A i mě něco naučil.

Uměla jsem skvěle zašívat rány. Učil mě to nedávno na jednom velmi cukajícím se pacientovi, kterým byl Mat. Ten se zranil během nějaké větší mise. Špatné, když nemá člověk po ruce nějaké uspávadlo a musí vše šít v plné bolesti.

Venku byl den. Znamenalo to, že jsem se probudila dřív. A nemohla jsem ani usnout. Cítila jsem se naprosto odpočatá a i kdyby ne, stejně jsem se bála další noční můry. Spánek mohl být v tuto chvíli nebezpečný pro mojí psychiku. Nepotřebovala jsem ho nijak extra. Vydržím bez něj.

Pohled mi padl na Badena, který právě vycházel z venku. I on tam dost často býval, jak jsem za ten měsíc, co jsem se to nacházela, zjistila.

,,Proč nespíš?" usmál se na mě.

,,Proč ty nespíš?" vesele jsem se uchechtla.

Za tu dobu jsme se dost sblížili. Byl velice fajn a staral se o mě, jakoby mě před něčím chránil. Měl mě rád. A já jeho vlastně taky. Nejspíš nikdy jsem k člověku, kterého bych znala pouze jeden měsíc, necítila tak silné pouto jako právě k němu.

Jako bychom se prostě museli potkat a seznámit. Jako by neexistovala jiná šance, než ta, že se jednou přidám k němu do gangu. Jako bychom se narodili proto, abychom se znali. Jakoby nás něco spojovalo.

Zahleděla jsem se mu do jeho krásně hnědých očí. Den měl velkou výhodu v tom, že jsem si ho mohla lépe prohlédnout. Jeho oči vypadali mnohem světlejší. Ne tmavé jako bláto. Spíš takové medové. Klidné. Nádherné.

Jeho řasy nad očima tvořily drobný deštníček. Asi aby tu krásu nesmyl déšť. Pleť měl podobně tmavou jako oči. Byl opálený. Neobvyklé. A asi se mi to líbilo. Připadal mi hodně jiný. Zvláštní. Vzhledově i povahově. Jiný, než ostatní.

„Správný čas na to, abych se šel projít ven. Co ty? Ty ven ve dne nechodíš přece," zazubil se.

„Probudila jsem se z noční můry. Teď už neusnu," Smutně jsem se Pousmála, „proč vlastně do toho horka chodíš?"

Nechtěla jsem riskovat, že by se ptal, co se mi zdálo. A také mě to vlastně docela zajímalo. Takže na odlákání od tématu dobré.

„Se pojď podívat, proč tam chodím." Usmál se.

Ztuhnul mi úsměv na tváři. „Já... Se bojím," přiznala jsem trochu nejistým hlasem

„Nemusíš, Atheno. Přece se bohyně války nebude bát Sluníčka."

Povzdechla jsem si. V očích jsem měla nejspíš stále strach, ale nakone, jsem se trochu nejistě vydala ven.

Přemluvil mě.