Spokojeně jsem si seděla na svém místě a zachumlala se do deky, kterou jsem dostala od gangu. Od... Mého gangu.

Stále jsem nemohla uvěřit tomu, co se stalo. Dostala jsem se tam, kde jsem rozhodně být nechtěla. A zároveň ano. Potřebovala jsem se najíst. Ale za jakou cenu?

Očividně mi nechtěli ublížit. Rozhodně ne. Chtěli se o mě postarat a vzít mě do své party. Nic mi neudělají. Dost pravděpodobně ne. Nevede to tady Vlčí čelist. A ten jejich šéf se tvářil, že by neublížil ani mouše.

Stejně jsem měla pochybnosti. A nebylo divu, vzhledem k mým zážitkům s gangy. Přestože mě nenapadal jediný důvod, proč by mě chtěli zabít. Teď, když se o mě postarali. Teď, když mi zajistili střechu nad hlavou. Stejně jsem měla strach. A nedokázala se ho zbavit.

Věděla jsem moc dobře, proč. Proč jsem měla k gangům tak velký odpor. Dělali zlé věci. A to i pár lidem, co Jsem znala. Pár lidem, kteří se mohli nazvat mými kamarády. Lidem, kteří na krutost gangů doplatili.

Hlavou mi opět prolítla vzpomínka, kterou jsem se z ní už roky snažila dostat. Neúspěšně. Vždycky se objevila v nepravou chvíli a hned zase zmizela. Jakoby mi někdo vrazil pěstí a za vteřinu byl pryč. A já se ani nestihla vzpamatovat a měla jsem další jizvu na duši a snahu zadržet slzy.

Zamrkala jsem, abych se ze šoku malinko probrala a začala řešit něco jiného, než myšlenky ohledně mé minulosti. Teď byla hlavní přítomnost. Abych teď byla v pořádku.

Sledovala jsem ženu, která šla pomalu ke mně. Kvůli tmě jsem viděla jen obrys její postavy. Nemohla jsem zjistit barvu očí. Vlasy měla svázané do culíku a pouze neposlušný pramínek, který jí volně visel u tváře, prosazoval, že šlo nejspíše o blondýnku.

Zahleděla jsem se na ní a jak se blížila, tak jsem díky světlu lamp rozeznala i smaragdově zelené oči. Pleť měla skoro až bílou, posetou drobnými pihami kolem drobného rovného nosu a nad rty narůžovělé barvy.

Moc jsem se jí nebála. Byla drobnější, než já a nejspíš bych v boji s ní vyhrála. Navíc jen plnila rozkaz šéfa. Určitě ano. Zaúkoloval především jí, ať se o mě postará.

Nedivila jsem se, že ten úkol dostala žena. Nejspíš ošetřovala zraněné a špinavou práci dělali muži. Při misích za jídlem a bitkách by jim moc nepomohla. Stačilo jen doufat, že tu něžné pohlaví zastávalo lepší roli, než u Vlčí čelisti.

Sedla si ke mně na postel a Usmála se. „Máš hlad, že?" zeptala se hlasem jemným jako pohlazení po duši.

„Um... Docela jo," zamumlala jsem a kručení v břiše to pouze potvrdilo.

Podívala jsem se na sklenku vody, co mi podávala a s poděkováním jsem jí přijala. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, jak jsem měla vyschlé hrdlo. Jako tou příšerou v mém břiše byl pouštní červ, který se snažil dostat ven z prohřátého písku.

Pomalu jsem se napila a užívala si pocit, jak mi stéká voda do krku. Jako by na poušti po deseti letech zapršelo. Jakoby někdo zalil rostliny, jejichž život visel na vlásku. A ony mohly znovu kvést.

Dopila jsem a podala jí sklenku zpátky. „Děkuju," Pousmála jsem se. Cítila jsem se lépe, ale stále měla hlad.

„Přinesu ti ještě vodu a něco k jídlu, dobře?" řekla milým hlasem a už mířila pryč.

Rozhlédla jsem se kolem. Až teď jsem si uvědomila, že většina členů gangu odešla. Nejspíš šli někam okrádat nevinné lidi.

Stihla jsem ale zaznamenat, že tu bylo o dost více mužů, než žen. Nic neobvyklého. Muži bývali mnohem silnější a lepší do bojů. Něžné pohlaví tu nejspíš bylo kvůli vaření nebo nějaké lékařské péči.

Dostala jsem do ruky voňavý bochník chleba. Vypadal ještě čerstvě, ne jako tvrdé pečivo, které se mi občas povedlo ukořistit. S vděkem jsem ho přijala a nasála jsem tu vůni. Nikdy jsem nezažila, že by něco tak krásně vonělo.

V ruce jsem cítila ještě trochu tepla. Malinko hřál, jakoby ho před chvílí někdo vytáhl z pece. Tak jsem to minimálně odhadovala. Nikdy jsem neměla v ruce teplý chléb.

Dal se úplně lehounce zmáčknout a přitom tak krásně křupal. Ten zvuk byl symfonií pro mé uši. V ruce jsem držela největší poklad. Poklad, který bude jistě skvěle chutnat. Nikdy jsem neměla tak velkou chuť na chleba.

Kousek jsem odlomila a ochutnala. Nikdy jsem nejedla něco tak dobrého. Čerstvý kus pečiva se rozplýval na jazyku jako sněhové vločky. Cítila jsem tu příjemnou chuť. A cítila se jako v nebi.

Brzy jsem měla v žaludku celý chléb a po dlouhé době se cítila sytá. Co mi chybělo ke spokojenosti.

„Přinesla jsem ti... Suché oblečení... A měla bych ti vyměnit deku a povlečení na posteli..."

Rychle jsem vstala. Až teď jsem si uvědomila, že jsem seděla v mokrém oblečení na čisté posteli.

„Um... Já... Budu klidně spát v mokrém," řekla jsem, abych nepřidělávala té dívce práci.

Byla jsem na to zvyklá. Často jsem kvůli dešti spala téměř v louži. Nic neobvyklého. Určitě bych to zvládla a ona si se mnou nemusela dělat starosti.

„V žádném případě! Ještě nastydneš!" řekla, zatímco v mžiku sundala z madrace prostěradlo. Vážně jí to šlo od ruky. Určitě to dělala často. Možná tu budu mít stejnou práci. Lepší, než se nechat mlátit v dešti po hlavě tyčí, když se snažím získat jídlo.

„Na! Tady máš oblečení. Převlékni se," nakázala mi a podala mi suché oblečení společně s rucníkem.

„Um... Díky... Ale..." snažila jsem se něco namítnout. Nechtělo se mi se svlékat před cizími lidmi.

„Šup, šup! Teď jsem tu jen já! Alespoň ti udelam menší zdravotnickou prohlídku," řekla mi a čekala.

No co... Nemusela jsem se snad stydět před ženou. Přesto mi to připadalo zvláštní. I kdyz mi chtěla pomoct... Měla jsem z toho všeho divný pocit, který jsem ignorovala. Jsem určitě jenom paranoidní.

Převlékla jsem se a spokojeně se uvelebila do čistého. Nikdy jsem se necítila tak dobře. Jako vyměněná. Před chvíli jsem byla zmoklá a hladová. Teď sytá, suchá a v teple. Karta se obrátila.

Koukla jsem se na neznámou dívku, ktera si sedla vedle mě na postel a usmála se. Oplatila jsem jí to a obdařila jí dávkou optimismu v mé tváři. I přes tmu jsem měla možnost vidět její úsměv. Ona nejspíš také.

„Jinak... Jmenuju se Aebby. A ty?" zeptala se s úsměvem.

Tady nastal kámen úrazu. Bála jsem se, že se zeptá. A já neměla, jak odpovědět. Nikdy mě nikdo neoslovoval. Slyšela jsem vždy při rozhovorech jen "hej ty" a "pocem".

„Um... Musíš to nutně vědět? Co je tak důležité na jméně?" nejistě jsem se zeptala a doufala, že jí to bude stačit.

Lhala jsem. Jméno bylo důležité. Cítila jsem se, jako nikdo. Jako člověk, na kterém nezáleželo, když mě ani nemohl nikdo oslovit. Vzpomínala jsem si, že jsem měla přezdívky. Ale už jsem si je nepamatovala.

Připadala jsem si jako malá rybka ve velkém hejně. Která se snažila jen držet krok s ostatními, kteří jí však přehlíželi a prakticky neznali. Neměla jsem jméno. A nikdo z nich důvod si mě všímat...

Všímali si mě jen, když mi brali jídlo. Nebo se mě snažili zabít. Jinak jsem byla nevidtelná. Nepřítelem nebo rybkou, kterou trpěli, když už je nebavili opakované pokusy o to mě dostat.

Jakoby se z nich stali rybáři. Ale proč by chytali něco tak maličkého a neškodného? Brala jsem pouze základní jídla a vedle sebe měli často větší nepřátele. Jakoby se na menší rybku snažili chytit větší úlovek...

Na chvíli jsem zkameněla v proudu myšlenek. Chybělo mi jméno. Možná bych byla stále rybkou. A stále tou lovenou. Ale alespoň bych se necítila tak zle. A lepší psychika by mi pomohla k lepší obraně před většími rybami.

Rychle jsem zamrkala, abych se vzpamatovala. Musela jsem se chovat normálně. Ne se tvářit jak kakabus a koukat do stěny, jakoby za všechno právě ona mohla. Přitom... Těžko říct, kdo za můj život mohl. Členové gangu... Možná. Nebo za to může něco víc.

„Bylo by dobré to vědět..." zamumlala tiše Aebby.

Měla pravdu. Ani já nechtěla být beze jména. Ale bohužel to tak bylo. Nechtěla jsem být ani mnou. A co jsem s tím mohla dělat? Nic. Jen nějak přežít.

„No... Já to vlastně nevím," odpověděla jsem po pravdě a sklopila zrak.

„Nevíš? Jak to, že to nevíš?" Nadzvedla obočí.

Moc ráda bych jí odpověděla. Ale já si svojí minulost nepamatovala. Ne úplně od malička. Bůh ví, kdo byli moji rodiče. Bůh ví, jaké jméno mi vlastně dali. A proč jsem je nemohla mít u sebe ve všech těch těžkých chvílích?

I lidi z gangů měli děti. Ne moc, ale občas ano. A starali se o ně znamenitě. Nikdy jsem nezažila, že bych je viděla s nimi zacházet špatně. Párkrát jsem viděla v gangu rodinku. A děti bývaly v lepším stavu, než zbytek skupiny. Jediná dobrá věc na nich.

I děti u těch lotrů se měli lépe. Měli se, jak bych si zasloužila i já. Měli podporu rodičů a nemuseli v nízkém věku chodit okrádat restaurace a doufat, že je někdo nezabije.

Proč jsem neměla někoho já? Neměla jsem mateřskou lásku, jakou bych potřebovala. Proč mě rodiče opustili? Byli mrtví? Nebo mě od nich někdo vzal? Nebo mě ani nechtěli?

Nevěděla jsem, co říct. Tak jsem mlčela. Aebby čekala na odpověď. Odpověď, kterou jsem neznala. Co vlastně čekala, že jí řeknu? Jak jsem já měla odpovědět?

Z myšlenek mě vyrušil blížící se kašel a následné kroky k nám. Do místnosti vešli ti, co mě sem dostali. Ti, co mě našli. A zachránili.

Víc jsem si je prohlédla. Kápo byl drobnější kluk s hnědým vrabčím hnízdem na hlavě. Měl oči strjné barvy jako vlasy a sledoval mě klidným pohledem.

Ve světle lamp jsem poznala, že narozdíl od Aebby měl pleť trochu snědou a bez jediné pihy. Čistá jako duše nemluvněte. Pak měl trochu tmavší, plné rty a drobný nos, který mu dával malinko vzhled dítěte.

Kluk vedle něj byl tím mladíkem s kašlem. Oproti šéfovi vypadal jako žirafa. Přestože měl také takové hnízdo, bylo to takové hnízdo ve větší výšce od méně šikovných vrabčáků.

V modrých očích se mu zračil ledový klid a inteligence. Neuměla jsem moc číst z očí, ale u něj jsem to viděla. A něco mi říkalo, že i přes to, že byl členem gangu, šlo o dobrého kluka. Něco mi to říkalo a já tomu odmítala věřit.

Pleť měl zcela bledou a bez nedokonalosti, teda až na pár jizev v okolí malinko křivého nosu a tenkých světlých rtů. Možná zažil víc rvaček, než jsem jich já viděla. A to jsem je vídala hodně často.

„Tak co, Aebby? Jak vypadá?" zeptal se šéf až děsivě klidným hlasem.

„Je v pořádku, Badene. Dáme jí pak ještě najíst a napít. Jinak žádné vážné zranění nemá. Jen pár škrábanců, které se už hojí," odpověděla Aebby podobně mile.

Baden? Jejich velitel se jmenuje Baden? To je až moc něžné jméno. Proč si nenechá říkat jinak? Nějak drsněji? Tohle nepůsobí zrovna jako jméno, co má mít za úkol někoho postrašit nebo si získat respekt.

„To jsem rád, Aebby. Jsem rád, že je nová členka v pořádku," řekl a sedl si také vedle mě. Takže jsem měla po jedné straně Aebby, po druhé Badena a před sebou žirafu.

Kápo se na mě otočil a já se mu lehce zadívala do očí. I v nich jsem viděla klid a inteligenci. Ale to nebylo vše. Zahlédla jsem tam i něco povědomého. Známého. Ale nevěděla jsem, co. Něco... Zlého.

„Jak si cítíš, co?" zeptal se mě klidně a mile, ale s tou divnou jiskrou v očích, která neznačila nic dobrého.

„Já... Mám se dobře. Je mi lépe... Jen..." sklopila jsem zrak a tak nějak doufala, že nebudu muset mluvit o důvodech, proč vlastně nemám jméno.

„Jen co? Co ti chybí?" zeptala se Baden starostlivě.

Těšilo mě to. Měla jsem z něj pocit, jakoby mi byl schopný na přání přinést i medvědí kůži, pro kterou by osobně zašel do lesa. Ale tak trochu mě to i děsilo. Netušila jsem, proč.

Vlastně jsem z něj měla hrozně smíšené názory. Nedokázala jsem se rozhodnout, jestli jsem se v jeho přítomnosti vůbec cítila dobře nebo mě znervózňoval. Jestli jsem z něj měla dobrý pocit nebo mě děsil.

„Jméno," zaslechla jsem tichý ženský hlas vedle mě.

„Jméno?" nadzvedl obočí a podíval se na Aebby a následně znovu na mě, „Nemáš jméno?"

„Jo... Mám, ale... Nevím, jaké," řekla jsem tiše.

Baden se hluboce zamyslel. Až moc. Nad čím tak mohl uvažovat? To takhle usilovně přemýšlel nad tím, jak by mi mohl říkat?

„Vymyslíme jméno?" zaslechla jsem vysoký pisklavý hlas přede mnou.

Zahleděla jsem se na žirafu. Úplně jsem zapomněla, že tam také byl. Kluk, co mi také pomohl a cítila jsem z něj inteligenci a klid.

„Napadá tě něco, Luku?" zeptala se Aebby.

Žirafa se jmenuje Luke? Tváří se, že ho nic nerozhodí, vypadá jak chodící tank a jmenuje se Luke?

„Um... Athena?"

Nadzvedla jsem obočí. Oni se budou jmenovat jako snadná kořist šelem a mě chce pojmenovat po řecké bohyni války?

„Proč zrovna Athena?" zeptala jsem se trochu nejistě.

Bylo zvláštní s nimi mluvit. Normálně bych se snažila zdrhnout a ani bych nezjistila, jak zvláštní hlas měl. Jak moc musel nastydnout?

„Je to moje oblíbená bohyně. A taky mi připomínáš takovou válečnici... Proč by ne?" vesele se usmál.

„No vidíš... To není špatný nápad," usmál se šéf gangu.

Tak jsem dostala jméno. Zvláštní pocit, ale ne tak moc, jak by možná měl být. Možná bych se měla cítit jako někdo. Ale nezlepšilo se to. Možná se to změní, když ho budou používat.

Po získání jména jsem chtěla odpovědi. Neměla jsem ani zdaleka všechny, co bych mít měla. Ne ohledně toho, proč mě přijali ani ohledně vlčí čelisti. Třeba věděli víc. Stačilo jen najít odvahu se zeptat.

„Um... Potkala jsem Čelist, zamumlala jsem ve snaze začít otázku.

„Čelist? Kdy? Kde?" zeptala se trochu vyděšeně Aebby.

Ženy z něj mívali často strach. A nebylo se čemu divit. Neměly by proti němu šanci v boji. A nebyl zrovna člověkem, kterého by opačné pohlaví potkat chtělo.

„Když... Mě jeho spolupracovník přetáhl tyčí. Ukradl mi jídlo," řekla jsem, abych jim vysvětlila, kde jsem ho potkala.

„To byl on, kdo ti ublížil?" nadzvedl Baden obočí, „Můžeš být ráda, žes dopadla takto. Mohlo to dopadnout hůř..."

Moc dobře jsem věděla, co tím myslel. Bohužel. Čelist by mi mohl ublížit víc. Byl by toho schopný. A mohla jsem být jen vděčná, že mi nic neudělal.

„Jo... Já vím, ale... Nechápu to. Proč krade? A kam se poděl zbytek jeho gangu?"

„Poslyš... Athéno... On už není tak mocný, jak býval. Změnil se. Mnoho lidí z gangu ho opustilo, protože to s ním už nezvládalo. Většina z nich je teď tady," vysvětlil Baden a já se zaujetím poslouchala.

„I já u něj chvíli byl. A nevydržel jsem to. Proto jsem přesvědčil pár lidí l vytvoření vlastního gangu. Postupně se přidávali další a další. Je teď skoro sám. Na mizině... Může si za to sám. Kdyby nebyl tyran, tak by se to nestalo..." Tiše zamumlal.

„A... Proč jste mi pomohli?" zeptala jsen se ještě na jednu z mých otázek.

„Protože čím víc členů, tím jsme silnější. Určitě budeš velmi užitečná členka. Věřím, že Umíš dobře přežít v krutých podmínkách. Obzvlášť pokud jsi byla na to vsechno sama... No... Musím jít. Tak se měj hezky... A hezky se vyspi," zvedl se a prostě odešel s oběma v patách

Snažil se tvářit klidně. Přesto mi připadal smutný. Od doby, co jsem vyslovila tu otázku s vlčí čelistí a gangy. Nechtel říct nic. Dlouho nechtěl. Ale já byla rozhodnutá zjistit, proč.

Pohybovala jsem o tom, ale třeba bych mu mohla pomoct. On sám mi nabídl pomoc. A možná mi na budoucích pár let zachránil život. Ačkoliv bych si tenhle způsob nikdy nevybrala. Chtěla jsem udělat cokoliv, aby se netvářil takhle. První jsem však potřebovala zjistit, kde byl problém.

-2616 slov