Přitisknutá na studené zdi poničeného domu jsem sledovala ulici před sebou, na jejíž dlaždičky dopadalo nekonečné množství kapek deště. Zaujatě jsem pozorovala, jak se na tomto místě zvedaly a následně opet klesaly stovky drobných šachových figurek. Minimálně to mi dopadající kapky svým tvarem připomínaly.

Připomínali mi, jak se lidi rodí a zase umírají. A kruhy, které po sobě kapky zanechaly byli jako posmrtný vliv obyčejných lidí na své okolí. Přetrvávající kruh smutku, který se stále víc roztahoval po okolí, než se maximálně zvětšil a nakonec zmizel.

Zavrtěla jsem hlavou nad svými myšlenkami a ucítila, jak se mi pramen mých mokrých vlasů přilepily na tvář. Otřásla jsem se zimou. Nebylo mi zrovna nejpříjemněji. Už jsem se těšila, až se někam schovám. Někam s pevnou střechou, kde nebude pršet.

Studená zeď na mých dlaních mi dvakrát nepomáhala od chladu. Situace se zhoršila, když jsem k ní přitiskla svá kolena a část tváře. Doufala jsem, že mi to pomůže ve snaze být nenápadná.

Měla jsem ve výhledu kousek zdi a část ulice v dešti. A také něco, co mě zajímalo nejvíc. Nebo spíš někoho. Postava, která se po chodníku použila pomalým krokem kamsi vpřed. Vypadala raněná nebo unavená. Těžko by člověk poznal, jak byla před chvílí čilá.

Upřela jsem zrak na předmět v její ruce. Nebo spíš mnoho předmětů v igelitové tašce. V mojí tašce. Té, kterou mi postava ukradla a kterou jsem chtěla zpátky.

Stalo se tak ještě před deštěm těsně po západu Slunce, kdy jsem si došla do ulic ulovit něco k jídlu. Jen v tu dobu není tak velké horko a dá se v klidu pracovat. Jen v tu dobu jsem se mohla probudit a vydat se na cestu ulicemi. Vydat se na můj každodenní lov.

Podařilo se mi vloupat do jakési budovy, v níž bydlelo několik bohatších členů společnosti. Nechali otevřené okno. Taková nebezpečná věc v téhle době. Asi se nepoučili s předešlých chyb. Chyb, kdy kvůli mně přišli o zásoby jídla a pořádný balík peněz.

Plížila jsem se potichu jako myška temnou ulicí směrem k polootevřenému oknu. Možná ho zavírali jen ve dne, když spali. V noci nikdo nespí a třeba chtěli jen vyvětrat a křivdila jsem jim.

Možná nebyli tak moc nezodpovědní. To by pak ale znamenalo hůř pro mě. Možná někde hlídali, jestli se někdo neplíží k oknu. Kdyby mě chytili, mohli mě zabít. Nebrali si servítky s nikým. A už vůbec ne se zloději.

Možná pro mě mohlo být výhodou mé pohlaví, kdyby mě chytili. Ale spíš ne. Jakožto žena jsem mohla dopadnout hůř. Pomlácená, zneužitá a ponížená... To bych raději umřela. Což by nebyl až takový problém.

Se smrtí jsem si zahrávala dost často na lovu za jídlem. Mohla jsem umřít každým dnem, ale nic jiného mi nezbývalo. Nepřežila bych bez opakovaných risků života. Potřebovala jsem se najíst. Tentokrát už nutně.

Pořádně jsem se nenajedla snad týden. Měla jsem pocit, jakoby ve mně ten hlad ožil a postupně rostl. Jakoby si ve mně pokaždé v klidu žil a jedl z mých zásob, dokud nepřišla bída. Jakoby sám hlad občas dostal hlad a žral mě následně zevnitř, aby se nasytil.

Skutečně jsem Cítila, jakoby mě něco žralo zažíva. Křeče v břiše začínaly být nesnesitelné. Bude potřeba jíst víc, než jednou za pár dní. Něco, co se lépe řekne. A hůř dělá.

Já bych jedla. Ne že ne. Každým dnem jsem si představovala, jak se krmím nekonečným mnozštvím burgerů a hranolek. Obojí jsem měla jen jednou, když jsem okrádala hosty jakési restaurace.

Od té doby jsem měla v hlavě chuť měkké housky společně s křehkým, křupavým salátem a šťavnatými rarčaty. Ústa mi zaplnila chuť sladkého kečupu, který se vsakoval do pečiva a zároveň zvýrazňoval chuť šťavnatého kousku masa, který se rozplýval na jazyku jako sněhové vločky.

Zajídala bych to slanými, dlouhými hranolkami. Ani bych nevzala vidličku a jen si vychutnávala chuť brambor. Brala bych je po několika a užívala si olej, který by mi stékal po rtech, zatímco by mé nebe v puse bylo plné dobře usmažených kusů brambor.

Potom by následoval dobře propečený bůček s křupavou kůží a dokonale měkkým libovým masem míseným s tukem, který do vynikající chutě tvrdší kůže a propečeného masa přidával tu svojí jemnost.

Jakoby dostal človek po křupavým předkrmu a hlavní chod, který se rozpadal na jazyku, jakoby se sám chtěl nechat sníst. A pak se po jídle ještě nečekaně přidal dezert se smetanově jemnou chutí. Všechno dohromady v jednom soustu.

Zároveň jsem Přemýšlela nad nekonečným množstvím druhů dortů. Hlavně těch nadýchaných s kakaovou polevou a pařížskou šlehačkou. Pouze jako bych jedla mírně propečené těsto namazané jemnou čokoládou. A do toho se mohla přidat ještě křupavá chuť ořechů.

Při mých myšlenkách hlad ještě zesílil. Jakoby tvor v mém břiše mohl slyšet mé myšlenky a ty ho přiváděli víc k šílenství. A mě taky. Křeče v břiše zesílili. Musela jsem si však nechat zajít chuť.

Časy, kdy jsem mohla krást v restauracích však byly dávno pryč. Veškeré mé cíle si najaly ochranku, která znala mojí tvář. Byla jsem u nich na seznamu těch, kterých se museli zbavit. Protože jsem byla zlodějka, která párkrát něco ukradla. Protože jsem měla jako dítě hlad. A nikdo mi nepomohl. Každý hrál sám za sebe.

Poznali by mě. Poznali by každého, koho považovali za hrozbu a kdo u nich někdy ukradl i jen plátek chleba. Každý je mohl okrást. Každý je mohl zabít. Nic tu nebylo proti pravidlům. Protože pravidla neexistují. Proto by mě mohla ochranka zabít. A proto by to také udělala.

Pamatovala jsem si dokonale, jak probíhal můj život v té době. Chodila jsem tam jako dítě a od braní peněz bohatým hostům jsem se postupně dostala ke krádežím jídla. To se brzy změnilo a já měla smůlu. A musela jsem se smířit s tím, že tak dobrá jídla už nikdy neochutnám. Že budu ráda i za plátek chleba. Že budu mít navždy strach. 

Byli to těžké časy, ale oproti těmto krásné. Nemohla jsem jídlo kupovat za peníze. Ty byli vzácné a obvykle jsem je utratila spíše za nové oblečení nebo levnější jídlo. V takto předražených místech bych se nedoplatila a výborná jídla nebyla pro mě nutností v přežití.

Mohla jsem si oblečení a levné jídlo kupovat. Krádež peněz se poslední dobou však stávala neustále složitější věcí a já musela 

Když už jsem nutně musela jíst a restaurace nebyla bezpečná, kradla jsem jablka z tržišť nebo kupovala levné pečivo. Z tržišť s posledními lidmi, kterým se dalo věřit. Kteří se nebáli.

Museli každodenně čelit různým napadením. Přesto se rozhodli se živit poctivě jako málokdo. Přesto se rozhodli, že se nevzdají základních společenských norem. Měla jsem k nim určitý obdiv. Já bych to nezvládla.

Vlastně jsem částečně patřila k těm grázlům, kteří je napadali. Taky jsem se prala s ostatními, kradla a snažila se přežít nečestně. Ale nikdy bych jim neublížila. Byli to nejmilejší lidé, které jsem znala. Jediní, co se se mnou byli ochotní bavit.

Boháči se většinou bavili spolu. Vrazi a zloději často spolupravovali a tvořili gangy, kterých jsem se bála. A někteří, poctiví, se snažili pouze přežít svojí prací a bavili se téměř se všemi. A pak tu bylo několik lidí jako já, se kterými to bylo trochu těžší.

Neživila jsem se poctivě. Neměla jsem odvahu a ani nic, co bych mohla prodávat nebo co bych zvládla dělat. Nebavila jsem se však ani s gangy, které pro mě mohly být nebezpečné. Stranila jsem se prakticky všech. Neměla jsem důvod se s kýmkoliv bavit. Jen u obchodníků jsme se nebála.

Většina lidí mě považovala za zlodějku, před kterou musí ochránit svůj drahocenný majetek i život. Mrzelo mě to. Neskutečně mě ten pocit zříral a bylo mi do pláče. Házeli mě do stejného pytle jako ty gaunery. Jako ty, kterým jsem se musela vyhýbat, aby mě nezabili.

Povzdechla jsem si. Několikrát jsem chtěla zmizet a najít místo, kde bych mohla žít trochu v klidu a bez obav z toho, že mi někdo ublíží. Chtěla bych se dostat k nějakým ovocným sadům. Tam bych měla neomezený zdroj potravy. Ale bála jsem se riskovat. Neznala jsem nic jiného, než svoje město. Nevěděla jsem, jak by to vypadalo jinde.

Zamrkala jsem, abych zahnala tyhle myšlenky. Musela jsem se nutně dostat do toho domu. Jeho obyvatelé byli s největší pravděpodobností vzhůru. To mi krádež dost ztěžovalo. Ve dne jsem však chodit nemohla. V těch teplotách bych se upekla.

Došla jsem až k oknu a malinko nakoukla. Už od nějaké chvíle jsem odtamtud slyšela hlasy, proto jsem byla opatrná a připravená utíkat. Mohli být zrovna připravení na to, že k nim někdo přijde. Mohli čekat na správnou příležitost a na zabití zloděje.

Musela jsem se hodně držet, abych si nahlas neoddechla. Zvuk vydávala televize. Človek v místnosti neměl ani rozsvícené světlo a byl myslí naprosto ztracený. Vnímal pouze obrazovku. Dobrá příležitost.

Opatrně jsem si sedla na parapet s plánem opatrně slézt. Okno bylo asi metr vysoko, přesto jsem si musela dát pozor. Mohla jsem i tak vydat příliš hlasitý zvuk při dopadu na zem. Nesměla jsem nic riskovat.

Koutkem oka jsem sledovala postavu, i níž jsem rozeznávala jen obrysy. Nejspíš nečekala, že by jí mohl někdo okrást, když seděla v místnosti. Že by byl někdo až tak moc drzý. Já jsem nebyla až tak moc drzá jako spíš zoufalá. Musela jsem se najíst.

Slezla jsem a s úlevou zjistila, že podlaha ani trochu nevrzala. Uměla jsem být nenápadná. Tohle by měla být hračka. Jen se dostat k lednici. Tu jsem viděla kousek od sebe. Lednici nějaké dva metry za gaučem, kde si hověl nic netušící člověk.

Nějakým způsobem se mi tam podařilo dostat a potom jí otevřít. Málem mi vypadli oči z důlků při tom pohledu. Měl tam nekonečnou hromadu jídla. Viděla jsem všemožné druhy masa, zeleniny a ovoce.

Rychle jsem se otočila ke gauči. Člověk stále sledoval televizi. Ale mohl se kdykoliv otočit. A představa, že je poblíž, mi byla dost nepříjemná. Nedalo se nic dělat. Musela jsem být rychlá a co nejrychleji ukradnout trochu jídla. 

Vzala jsem do ruky vepřové maso zabalené v plastovém obalu, které mohlo vážit snad dvě kila. To mi vystačí na dlouho, jen jsem musela najít místo, kde ho uskladnit, aby mi vydrželo na delší dobu.

Následně jsem rychle popadla trs banánů a nabrala trochu zeleniny. Snažila jsem se dělat co nejméně hluku, což nebyl takový problém. Televize řvala přes celou místnost. Nikdo mě neměl šanci slyšet.

Co nejrychleji jsem se dostala ven a běžela jsem po ulici pryč. Pociťovala jsem zvláštní kombinaci radosti a strachu. Neskutečně mě hřál u srdce ten pocit, že se mi to povedlo a nebudu ráno usínat s prázdným žaludkem. Zároveň jsem ale chtěla co nejrychleji zmizet.

Proběhla jsem kolem domu, kde už za rohem číhal jakýsi člověk. Měl kapucu, nejspíš protože se stihlo rozpršet a on nechtěl zmoknout. V tu chvíli mi i začínala být zima. Měla jsem pouze tričko, kraťasy a tenkou mikinu. Všechny ostatní věci mi rozkradly bezdomovci. Neměla jsem skoro žádné oblečení a na zimu pouze pár dek, které jsem vzala jako malá někde v hotelu.

Snažila jsem se zmizet a nedávala pozor na cestu. V tu chvíli se na mě útočník vrhnul a v mžiku jsem přišla o svoje věci, které jsem si poctivě ukradla. Jen jsem cítila, jak mi taška proklouzla z ruky. Za tohle mi zaplatí!

Neviděla jsem mu do tváře. Viděla jsem pouze kapucu a plášť. Ale nevzdávala jsem se. Nebylo vše ztracené. Ne dokud žiju a dýchám. Tak jsem se dala do pronásledování. Chvíli utíkal, než zpomalil a jen v klidu šel.

Tajně jsem ho sledovala a mým úkolem bylo vzít své věci zpátky. Cítila jsem odhodlání. Dnes nebudu usínat s prázdným žaludkem. Získám své věci zpátky!

V nečekanou chvíli jsem se rozběhla. Byla jsem tak neskutečně blízko... Sáhla jsem po své tašce. V tu chvíli se otočil. Nesledovala jsem ho. Zajímaly mě jen moje věci. Popadla jsem je a trhla. Tohle je moje!

Začala přetahovaná, při které jsem se poprvé zahleděla zloději do tváře. Spadla mi brada. To byl Vlčí čelist. Tak se mu říkalo kvůli jizvě na tváři, v níž byly vidět stopy po zubech. Jako dítě ho kousnul vlk. Proto měl znetvořený obličej a vypadal o to děsivěji. 

Nebyla v tuto chvíli tolik vidět barva očí. Stihla jsem se zaměřit pouze na tu jizvu a jeho věčně zamračený výraz. Tuhla mi krev v žilách. Šlo o nejnebezpečnějšího člověka ve městě. Vraha dvaceti lidí. Minimálně.

Všechny mozkové buňky mi říkali, abych jí nepustila, ale veškerou kontrolu nad mým tělem přebral žaludek. Možná proto mi zbylo pár mozkových buněk na myšlenku... Kdy klesnul takhle hluboko, že musel krást igelitky s jídlem?

,,Čelist!" ozval se za ním hlas jakéhosi muže.

Rychlostí blesku jsem se otočila, ale stihla jsem zahlédnout pouze jakousi tyč, která se rychle blížila a v tu chvíli byla už téměř centimetr od mého obličeje. Nebyl tu sám. Jak to, že jsem si nevšimla, že mu sem přišli pomoci kamarádi?

Zavřela jsem automaticky oči a ucítila silnou ránu do hlavy. Nezmohla jsem nic a jen padala k zemi, kde jsem dostala další ránu a chodník. Další ránu, než svět pohltila temnota...

- 2164 slov